středa, 19.dubna 2017

Zase ty obavy nad diářem. Tak nás opravdu zvou s Microbphonem do Tel Avivu. Jsem sice na jednu stranu polichocenej, že mě chtějí dvě různá Česká centra na dvě různá místa ve dvou úplně různých jakože-uměleckých rolích (ta druhá jsou ILLE v Bruselu), na stranu druhou mám ovšem trochu obavy, aby se to všechno stihlo bez průšvihů a ideálně bez přílišných nedopečeností. Ale snad to nějak půjde.

Je to tentokrát pozoruhodný řetězec. Na natáčení klipu Zapomenout zmínila Máša HotKarot a mně bylo okamžitě jasný, že s nimi musí Alaverdi něco udělat. Tak jsem se seznámil s Lubošem a potažmo s MaTerií. Ta zase zvláštní shodou okolností zrovna začínala studovat v Singapuru, kudy jsem občas jezdil do Barmy. A tam jsme nad pivem v Geylangu vymýšleli všelijaké ptákoviny, včetně kváskového workshopu a taky tadyhle Microbphona, které jsme posléze většinou i realizovali. Toho si nějak všimla tutok Denisa Kera a než se nadějeme, letíme sami dva s Marvinem a s dudama do Tel Avivu, nestačíc se divit.

Je to takovej typicky alaverdí příběh, řekl bych. Alaverdi jsou vůbec takový Forrest Gump rokenrolu.

pondělí, 3. října 2016, Tunis

Když se spojí přírodověda s vášní pro svět strojů, vznikají zajímavé věci. Například brouk “hovniválec”.

Začátek října je tady na okraji Tunisu, vystrčeném do Středozemního moře, moc hezký. Teplota těsně nad pětadvacet stupňů, mírný vítr, ve vzduchu voní létem vysušené rostliny, moře a písek. Odpoledne visí nad pláží opar, chlapi rybaří s dlouhými pruty zapíchlými do písku, rodiny se procházejí. Sem tam stojí kůň nebo velbloud, kteří jsou tu hlavně pro turisty, ale protože tu skoro žádní nejsou, většinu času jen tak stojí a melancholicky koukají na moře.

Tentokrát se za ten týden skoro nehnu z hotelu. A vlastně mi to vůbec nevadí. V Tunisu-městě jsem byl hodněkrát a nic zvláště hodného návratu jsem tam neobjevil. Snad kromě zeleninové tržnice, ale bergamotové citróny teď nejsou v sezóně a za těch dvacet kilometrů taxíkem to samo o sobě nestojí.

Mimo práce samotné tady vedu takový produktivně-ozdravný život. Ty volné večery jsou k tomu praktické a snažím se je využívat. Dotahuju různé pracovní resty, připravuju věci pro Alaverdi a pro ILLE, každé ráno už před sedmou plavu víc než kilometr sám v obrovském bazénu, dobře jím, večer cvičím jógu, čtu, po večerech si skypujeme s Alelií a Žilvinasem.

Dva dny jsem měl mezi programy volno. Ráno po plavání a po snídani jsem šel vždycky po pláži do sámošky, kolem těch znuděných velbloudů, a potom igelitem zasviněnou uličkou s betonovými zdmi a polámanými zaprášenými stromy. Byla to krásná rána a já přemýšlel jak to udělat, abych si zase podobné momenty uměl více užívat, jako jsem to uměl když jsem byl mladší. Jak být prostě a jednoduše v tom momentu a nemyslet neustále na to, že po tomhle se musím pustit do tohohle a potom do tamtoho. Až si člověk nakonec připadá pod neustálým tlakem, i když si ho dělá hlavně sám.

Pak jsem se zase vrátil do hotelu a pracoval. Docela dost jsem toho za ty dva dny udělal.

Mám celý den i celou noc doširoka otevřené dveře na balkón. Jen na noc přes ně přetahuju záclonu kvůli komárům, což někdy pomůže a někdy ne. Když se k tomu přidají kocouří zápasy na střeše dole, spánek je omezený. Ráno pak na stěnách občas sedí macatý komár plný krve, kterého se mi ve tmě nepovedlo zaplácnout.

úterý, 6. září 2016, Lund

O Lundu jsem předtím neměl ani ponětí, to jméno mi znělo srandovně a trochu přisprostle. Lund, viď. Skutečný Lund je jako z pohádky, univerzitní město plné cihlových a kamenných domů, usměvaví lidé všech možných ras ale stále většinově blonďatí, klidné, otevřené, zelené a vkusné, k tomu je krásné počasí. Švédsko ve své nejlepší podobě.

Studoval a žil tu autor mé oblíbené knížky Zrzavý Orm. A v jedné cimrmanovské hře se mluví o švédském dramatikovi Augustu Strindbergovi, který vyfukoval tabákový kouř do vody, zkoušeje zda touto cestou nevznikne zlato. Ta historka je kupodivu pravdivá a pochází z domu, ve kterém tady bydlím. Právě odsud její autor pozoroval Strindberga při jeho podivném počínání v okně naproti.

Šel jsem brzy ráno běhat do parku. Jeden den byl krásný už od začátku, druhý v cihlových ulicích ležela hustá mlha a z přízemního okna prádelny se valila prádlem voňavá pára. Mlha se rozplynula a začal další krásný blankytný den v tomhle elfském městě.

pátek, 15. dubna 2016, Tunis

Když vychází slunce, z obzoru moře se tyčí hora. Jsem v tomhle hotelu posedmé, dohromady jsem tady koukal na moře třeba měsíc, ale té hory jsem si nikdy nevšiml. To se přitom jen tak nepřehlédne – hora na obzoru. Je možný, že tam nebyla? Možná vyrostla z moře. 

Hledal jsem hrdinně bergamotové citróny, ale do Marche Central jsem dorazil když už měli zavřeno a u zeleninových stánků v La Marsa říkali, kdepak, to mají jen tam. 

Lezu ráno do toho venkovního bazénu, venku je tak maximálně dvanáct stupňů a voda je na tom ještě hůř, já se svlíkám z džín a svetru do plavek a vždycky kleju jakou blbost jsem si to na sebe zase vymyslel. Pak se ponořím do vody, šokovaně v duchu zvolám jedno poslední “no ty vole!” a nezbývá než začít plavat. A ono se to brzo zlepší.

Jsem utahanej ale dobré mysli, jedu domů. 

úterý, 16. února 2016, Paříž Charles de Gaulle

Svítí sluníčko a je zima. A kdopak to vystupuje ze stejného letadla? Klaudie. Ta Klaudie, co jsem ji přijal do ČvT, co hovoří pěti jazyky, co se párkrát jaksi v mé zodpovědnosti přimotala k vypjatým situacím v Libyi a Egyptě a já z toho doma nespal, a která vypadá úplně stejně jako když jsem ji viděl naposledy. Letíme oba do Tunisu, byť každý jinam, tak jsme aspoň příjemně prokecali čekání v Paříži. Klaudie je fajn. Globální doba. 

středa, 3. února 2016, Tunis

Svítí sluníčko, je hezky. Jako obvykle, přijíždím sem lehce načuřený na arabské prostředí a jeho věčné problémy a problémky a jako obvykle, to nastavení se rozpouští, když tu chvíli jsem a potkávám se s lidma. Tímto nic proti tomu, že tu u nikoho není jistý nakolik mu přesně lze věřit (to je ovšem pravda leckde). Velmi rychle každopádně vysvitne, že lidé jsou prostě zase především lidé. Kéž by si to u nás takhle mohl oživovat každý. Když do předsudků zapadnu takhle rychle já, který se dejme tomu sem tam někam podívám, co má dělat tajhle Franta z Bruntálu?