A zase na cestě.
Hráli jsme s ILLE v Liberci. Byli jsme na otočku ve Smilovicích. Ze země rostou první výhonky česneku – neklamná to známka že bude jaro. I když paní Charvátová ríká, že je to moc brzo.
Byli jsme taky zase v bazénu s Martinem Ledvinou a dětma. Ten Žilvinas snad bude plavat už ve čtyřech. Je to hrozně fajn tam s ním chodit. Koupíme rukávky.
Máme se dobře. A jedeme dál.
Ve středu už bylo třeba sedmnáct stupňů a svítilo slunce. Můj oblíbený moment je když stoupám po prkenném chodníčku přes písečnou dunu, je zatím vidět jen strážní budka s vypouklými plexisklovými okny, ale už je slyšet to mocné wwwhhhuuufff! a najednou se přede mnou otevře pláž a širé moře.
Hlídač na pobřeží, který na mě první dvě rána volal střídavě “jáksemáš” a “výbórně”, se už smířil s tím, že sice přátelsky zdravím, ale povídat si nechci, a nechal mě v klidu. Skromné vlny se kulily k pobřeží, opodál stálo velbloudí mládě – hrozně srandovní stvoření, které vypadá trochu jako malý pštros s ještě jedním párem nohou vzadu. Byl to pěkný den a můj včerejší náhlý stav spokojené a soustředěné mysli přetrvával dál.
Pak letiště, Frankfurt a doma.
Dopoledne tadhle stojíš na pláži u palem a večer ležíš ve své posteli a čteš Žilvináskovi z knížky o Courovi a Courkovi. Pes byl neužilý a nevyběhaný a museli jsme si zase všichni tři hrát na schovávanou, až byl Žilvinas celý červený a já měl ruku bolestivě poštípanou (je zajímavý, jak mi.pu dovede tou svou ohromnou tlamou štípat jen malinkýma předníma zoubkama jak nějaká zlobivá školačka).
Když oba dva spali, vlezli jsme si s Alelií do vany. Střídáme si sprchovou hadici, což je fajn, něco jako sdílet cigaretu, akorát v zimních měsících a v otevřené koupelně je trochu zima. Alelii napadla geniální myšlenka, na které jistě zbohatneme – sprchová rozdvojka a dvě sprchy!
Jak je to někdy jednoduché. Po obědě jsem šel ven a čtvrt hodiny seděl na sluníčku, protože bylo opravdu hezky. Tím se to nějak obrátilo a cítím se od té doby zase v pořádku. Sun king.
Ve zkušebně Alaverdi stojí figurína Petra Haničince. Vypadá sama o sobě trochu strašidelně, ale když jsem ji tam jednou našel zalezlou ve sprše, s rukou vysunutou z rukávu na panenku na zemi, byl to výjev tak děsivý, že mi málem naskočila husí kůže.
Včera jsem tuhle cca pět let starou fotku vytáhnul, a večer mi povídá Domagoj z Chorvatska: “Hele, když jsi z Čech, neznáš náhodou herce Petra Haničince? To byl velký kamarád naší rodiny”.
Vzhledem k tomu. že Petr Haničinec není jistě nejpopulárnější herec, mi to přijde jako velmi pozoruhodná náhoda.
Z minulých týdnů jsem si chtěl také ještě poznamenat, že Alelie mi našla ve fousech blechu. Vopravdickou. Živou. To mi přišlo pozoruhodné taky.
Nevím co mám psát, je mi divně. Něco na mě zase leze. Chodím tady zodpovědně a brzo spát, ale ráno se probouzím utahanej a popravdě i v dost černé náladě. Stýská se mi po rodince.
Přes den se to trochu zlepší.
Dneska vyšlo slunce a začalo být docela teplo, to je taky dobrý.
Spal jsem dvě hodiny, vlastně víc než jsem čekal. Je jasný zimní den a já se těším na jaro. S Vostopětkou je skutečně legrace, ale to dávno víme. Jsem zvědavej na klip.
Ondřej Cihlář zná okolí naší chalupy horem dolem, páč kdysi chodil s dcerou Františka Skály, co má statek přes kopec. Další kamínek do mozaiky náhod okolo toho místa. Už se tam zase těším.
Letím do Tunisu. Těším se až uvidím moře, ale jinak bych byl radši doma.