středa, 9. listopadu 2022, Windhoek

Namibie je země jako blázen, ve které žije podle nejvyšších odhadů asi dva a půl miliónu lidí. Windhoek je tím pádem takové rozlezlé nic v dolíku na vyprahlé náhorní poušti. Já mám tyhle zapadlé kouty rád, všechno běsnění a shon světa se najednou zdají daleko. Kdysi dávno se mi líbila jedna Namibijka, se kterou jsem se poznal na jednom z prvních koncertů s Anetou, dodneška si pamatuju celé její dlouhé africké jméno. Kromě toho mám tu zemi spojenou už jen s vyprávěním dakarského strýce Pepana, jak jednou bojovali v kamiónu s bouří, větrem a rozbitou blátivou cestou a najednou přejeli hranici do Namibie a tam svítilo slunce, byla tam nová asfaltka a blonďaté Němky čepovaly pivo do bavorských korbelů. 

Je pravda, že německých i holandských nápisů je tu pořád dost. Při oranžovém stmívání vyšel veliký úplněk. 

úterý, 8. listopadu 2022, Johannesburg

Byl jsem tu už jednou před deseti lety, ale tenhle Johannesburg je dost jiný než ten, který pamatuju tehdy. Místy to připomíná Washington, jinde zase trochu Yangon, ale obecně je to o hodně lepší než ta tehdejší kombinace opevněných předměstských vil a příšerně vybydleného a nebezpečného centra, kde jsou všude reklamy na potraty a zvětšení penisu a kde bych jako bílej nemohl ani vystoupit z auta. Ráno jsme zajeli moderním vlakem na schůzku do Pretorie a potom ještě na Ústavní soud na Constitution Hill, u vězení kde drželi Mandelu a taky Gándhího a spoustu dalších. 

Nejtěžší oblečení co s sebou mám, je košile a otevřené běžecké tenisky – jedu přece do Afriky na začátku zdejšího léta. A tady je patnáct stupňů a leje jak z konve. Dneska se přesouvám do Namibie, kde by to mělo být lepší. 

čtvrtek, 22. září 2022, Sarajevo

Sarajevo se mi moc líbí. Byli jsme tu s Alelií jako mladý pár s batohy v roce 2009, ubytování nám doporučili tehdy Dražanovi, se kterýma jsme se tam minuli snad o deset minut. Realita Bosny se pokud vím ztemňuje, stejně jako většina Balkánu, ale tady na ulicích Sarajeva si toho nevšimnete. Specificky zbastlené jugoslávsko-bolševicko-turecké cihlové domy, některé pořád ozobané šrapnely z obléhání v 90. letech, stojí okolo řeky. Jezdí tu staré české tramvaje, prodává se burek a dobré balkánské kafe, lidi jsou přívětiví. Nad městem se tyčí lesnaté kopce. Taky mi to evokuje Igora, což je taky takové inspirativní. Dovedl bych si představit tu nějakou dobu žít, pokud bych tu měl co kloudného na práci. 

Nedalo mi to a zašel jsem se znovu podívat na místo, odkud Gavriel Princip zastřelil Františka Ferdinanda. Kdyby tehdy nevystřelil, nebyla by první světová válka. Bez ní by nebyl Hitler a možná ani bolševická revoluce v Rusku. Bez nich by nebyla ani druhá světová válka, ani komunismus u nás, ani Sovětský svaz. Bez rozpadu Sovětského svazu by nebyl Putin a ani to, co se odehrává dnes, by se neodehrávalo. Těch pár výstřelů jednoho srbského hejhuly přehodilo obrovskou výhybku, po které svět jel jinudy. Ono by se stalo něco jiného, možná o nic méně špatného, ale určitě ne toto. 

pondělí, 15. srpna 2022

První srpnový týden jsem zase strávil odbavováním urgentních pracovních agend a v pátek ráno jsme sedli do auta a vyrazili na výlet. 

Chodili jsme po Schwarzwaldu, kde je v údolí pila a všechny chalupy mají před sebou dlouhé hranice odpadního dřeva na topení. Schwarzwald mě fascinuje od doby, kdy jsem se dozvěděl, že to je (spolu s Bělověžským pralesem na polsko-běloruské hranici) poslední pozůstatek Hercynského lesa, který ještě v době Říma sahal od jednoho až k druhému. Ty mlčenlivé tmavě zelené kopce a mechem obrostlé stromy opravdu dýchají takovou prastarou atmosféru. 

Bydleli jsme v půjčeném bytě v Zurichu, chodili kolem jezera, okukovali impresionistické obrazy v Kunsthaus, a abychom udělali radost i Žilvinasovi, zašli jsme taky do muzea FIFA. 

Spali jsme pod stanem na svěží jitrocelové pastvině nad horským jezerem, všechno tam bylo švýcarsky spořádáné a soukromý majetek k tomu. Jen my jsme tam zakempovali nadivoko jako u nás na východě. 

Dlouho jsme se koupali v Thunersee a pak ještě v jezeru ženevském. Já kupodivu nikdy předtím ve Švýcarsku nebyl. 

Spali jsme na osamělé farmě uprostřed vyprahlých kopců v Provance, kterou provozuje takový sluncem osmahlý poustevníček v našem věku. Levandule jsme už nestihli, ale i ty ostříhané keříčky pořád dost voněly. 

Strávili jsme odpoledne koupáním v přehradě Lac de Sainte-Croix s Bartovskými, se kterými jsme se jen čirou náhodou protnuli ve stejný čas na stejném místě. Kdyby mi někdo před pěti lety řekli, že spolu budeme trávit dovolenou u francouzské Riviéry, nevěřil bych tomu. Ale je to tak a bylo to fajn. 

Kempovali jsme kdesi v jižní Francii. Naznali jsme, že kempy jsou zvláštní, ale měli tam bazén a obě děti si ho náramně užily. Laime, která ještě začátkem léta nesnesla ponořený obličej, udělala v plavání hrozný pokroky a Žilvinas se zase hodně zlepšil v kraulu a potápění. 

Jeli jsme do oceánografického muzea v Monaku, ale když jsme se propletli tím labyrintem serpentýn někam poblíž, poslední úsek silnice byl zavřený policajty. Asi se chystala jet kolem kolona Mohameda Bin Salmana nebo Romana Abramoviče nebo Ivoše Rittiga, kdoví. Tak jsme se otočili a jeli zase dál podél pobřeží až do Itálie. Čtu zrovna knížku Kleptopia o špinavých penězích a jak se jim na Západě dobře daří. Monako i Zurich k tomu byly dobrou ilustrací. 

Bydleli jsme u starých manželů, kteří provozují cukrárnu a kavárnu v městečku Sassello a byl to takový až filmový obrázek Itálie. V úzkých kamenných uličkách už od rána posedávali lidé u kafe, zelenina a ovoce byly vyskládané před krámky, místní kočky se proplétaly sedícím mezi nohama, v odpolední výhni to všechno utichlo a teprve se setměním zase všichni vylezli ven. 

Koupali jsme se dva dny ve Varazze (protože tam mají být vlny ale zrovna nebyly). Vlny jsme naopak našli v Jesolu a Laime drkotala zubama mezi fialovými rtíky, ale nepřiznala že by jí mohla být zima, jen aby mohla ještě chvíli skotačit v příboji. 

V Milánu jsme zašli do vědeckotechnického muzea Leonarda da Vinciho, kde mají na dvoře ponorku i kosmickou raketu. 

V Benátkách jsme vaporettem vjeli do města a pak zase pěšky vyšli ven. Stačilo to tak akorát. Je to unikátní město a ostatní ho ještě neviděli, ale turisticky je v srpnu velmi intenzivní. 

Poslední večer a noc, teď v sobotu, jsme strávili u Stefana, Angely a Beatrice. To místo i oni sami vyzařují hrozně příjemnou energii. Seděli jsme u grilu venku pod fíkovníky ještě s klávesákem Ivanem a jeho ženou, dokonce i na noční kytarový jam došlo. Byla radost si zase zahrát na Stefanův černý Les Paul Custom, který jsem nábožně ohmatával když mi bylo čtrnáct a hrál jsem na diamantku. Žilvinas bez problémů proklábosil večer s Beatrice, zdá se že evropské děti bez rozdílu jedou ve Stranger Things. 

A včera jsme jeli jedenáct hodin domů. Večer jsme vybalili, umyli z nohou zbytky rozšlapaných fíků a šli spát. 

Byl to fajn týden a i s tolika přesuny to šlo zvládnout, zejména díky statečným dětem.   

A jedeme dál. 

čtvrtek, 16. června 2022, letiště Gaborone

Gaborone je taková příjemná zapadlá díra. Sice hlavní město, ale jen všehovšudy asi pro dvěstě tisíc lidí, a i to mi přijde nečekaně hodně. To město je takové roztahané načervenalé nic zalité tím křepkým jihoafrickým zimním sluncem. Šel jsem ze schůzky do hotelu pěšky asi půl hodiny, ale ono tam v podstatě není kam dojít. Hned za hranicí města se pak rozkládá nekonečný buš, kde suché stromy stojí v naprostém tichu v slunečném bezčasí, kde se kromě cesty slunce po obloze (tady zprava doleva) nic nemění. Zápaďani, které jsme tu potkali, byli všichni podobně zpomalení, jakoby ospalí. V Botswaně žije asi dvaapůl miliónu lidí, ale ta země je větší než Francie. Nezdá se to být špatné místo k životu. 

úterý, 14. června 2022, v letadle nad Zambií

Strávil jsem den v Lusace, ale moc jsem toho neviděl. Takhle narychlo mi připadá podobná jako Accra – doširoka rozlezlé město převážně nízkých domů, mnohem přívětivější autům než chodcům, červená půda a sucho. Jsme tu uprostřed zimy a je to krásné počasí – kolem dvaceti stupňů, slunečno a takové to o nepatrný kousek vybledlejší šikmé světlo jako u nás v hezký zimní den. Teď pod námi je zrovna jezero Kariba, jinak je krajina vyprahlá a koryta řek vyschlá. 

sobota, 21. května 2022

Babulku zase přivezli a skoro až kupodivu funguje doma zase jako dřív. Vyžaduje to tedy vzrůstající úsilí najatých ošetřovatelek a potom především mojí mámy,  Albertiny a Alelie, a teď k tomu navíc žlučníkovou dietu. Žlučníková diety nic neléčí, jen zpomalí vylučování žluči, takže se další žlučové kameny – kterých tam má babulka požehnaně a operovat se v tomhle věku už nedají – tak snadno znovu nezaseknou ve žlučovodu. Ale dřív nebo později se to asi stane znovu, pokud se nestane mezitím něco jiného. Babulka už se kromě týdenní koupele pohybuje pouze na čtverečním metru mezi postelí, křeslem a židlí s nočníkem a s oblibou hovoří o tom, že takhle dlouho neplánovala žít a že už by tu možná ani radši nebyla. A člověk se neubrání myšlence jestli by přecejen nějaká forma eutanazie dostupná pro lidi v takové situaci nebyla pro ně lepší než tohle čekání. 

V kteréžto souvislosti stojí za smutnou zmínku, že Michael Kyjonka, který se někdy začátkem týdne ztratil a potom se stal regulérní pohřešovanou osobou, se předevčírem v noci zabil. Já bych to do něj neřekl, ale zase tak dobře jsem ho neznal. Přijímal mě do CZEPSu, měl dost zajímavý background který kombinoval armádní hodnost v pozici právníka se zahradničením a určitě ještě spoustu jiných věcí, o nichž nevím. Je mi to líto. 

Jinak pokračují velice nabité dny, až se člověk skoro cítí občas vláčen těmi agendami, do kterých se zaháčkoval. A agendy pádí, háček se zasekne do pysku a táhne mě za sebou. 

Tak jsme hráli s VTM Na Marjáně, kde jsme shodou okolností měli první koncert s Alaverdi před Wohnout v roce 2007. Tentokrát to ale za moc nestálo, i když my jsme se toho zhostili docela dobře. Ale jakmile člověk stojí na pódiu a hlavou mu běží co tam vlastně dělá a jak by chtěl být někde jinde, je to v rokenrolu dost antiklimaktické. 

Slíbil jsem Olze nahrát kytaru do dema, ale už asi dva týdny se k tomu nemůžu dostat. 

Jel jsem do Stockholmu, bydlel v cele v bývalé věznici Långholmen, byl po strašně dlouhé době běhat po tom krásném ostrovu plném stromů a mol s motorovými čluny s dřevěnou palubou. Nakonec jsem našel čas si udělat po Stockholmu delší procházku a znovu naznal, že je mi Švédsko blízké, aspoň tedy na jaře a v létě. Švédové mi taky přijdou v porovnání s Nory a Finy nám relativně nejbližší. Je mi blízká i ta jednoduchost a neokázalost. A ta čistá sladká voda všude a ty šedorůžové žulové balvany! Kromě toho nám tam dávali hrozně dobré jídlo – z celkem prostých ingrediencí, ale hrozně dobře, vkusně a nápaditě udělané. Sezónní, čerstvé, lokální. S výjimkou ryb a škeblí přitom máme všechno co oni, a proto jsme hned po návratu objednal ne jednu, ale hned dvě kuchařky o moderní severské kuchyni. 

Tou dobou jsem už byl značně vyždímanej. V práci se mi chtělo fňukat kolik toho je najednou, ale asi jsem v tom už přecejen o něco zkušenější a vím, že stačí ty věci postupně odbavovat a jakmile jich ubyde jen pár, ten přetížený dojem se zase výrazně zvedne. Takže jsem nakonec ani nefňukal. A teď jsem se dvě noci po sobě slušně vyspal, dneska odbavil velkou část jednoho velkého projektu a všechny ty ostatní, co čekají zase v pondělí, se zdají o něco zvládnutelnější. Včetně extravagancí, jako je cesta, na které mezi nedělí a pátkem (počítáme-li i přestupy) navštívím Amsterdam, Nairobi, Lusaka, Johannesburg a Gaborone. 

Teď jsme ovšem na chalupě a mně to velmi prospívá. Žilvinas spí se sousedovic dětmi ve stanu u nás na dvorku, my s Alelií buď pracujeme nebo všelijak čaprčíme po louce. Tenhle květnový spurt trávy a plevele je děsivý, všechno to jede jako blázen, bršlice klidně prorazí třiceticentimetrový slaměný mulč a ty naše různé sazeničky na hodně místech začínají bojovat o život. Letos to v tomhle smyslu rozhodně bude zápas s divočinou. Hodně nových stromů poprvé kvete a vypadá to obecně letos na dobrou úrodu jablek. Květy kdoule jsou takové růžové, skoro jako slézová růže. Sazenice dýní naopak s výjimkou dvou nebo tří pochcípaly. 

Domluvil jsem se s Lukášem z vesnice, že nám na příjezdovou cestu vyklopí čtyři valníky starých střešních tašek, kterých se potřebuje zbavit. On to udělal, ale pak tam ještě přijel s bagrem a strávil sobotu tím, že je všelijak rozhrabával a rozjížděl, až tu cestu v podstatě celou zrekonstruoval a na pár místech ještě výrazně vylepšil. A nevnutil jsem mu za to ani peníze na tu naftu. 

Opravil jsem solární sušárnu na ovoce, kterou sejmul vítr loni na podzim a já byl dlouho příliš demoralizován ji znova stavět. Navrch jsem dal střešní tašky, přichytil jsem ji železnými tyčemi do země a svrchu ještě natáhl k zemi horolezecká lana a myslím, že by to snad už mohlo i držet. Sekám trávu traktůrkem Cub Cadet, a i když si při tom člověk nevyhnutelně připadá trochu jako prďola, je to ohromná úspora práce a tu louku bych jiným způsobem nedal už vůbec. 

Týdny s háčkem v pysku zdaleka nekončí, ale cítím se zase o něco lépe vybaven jim čelit. 

neděle, 10. dubna 2022, Nairobi

Zatímco doma prý zase sněží, tady by počasí snad nemohlo být lepší – lehce oblačno, slabý vánek a třeba 27 stupňů. Nikdy jsem se do Afriky moc nedostal a až teď, po návštěvách v Senegalu před pár lety, v Ghaně na podzim a teď tady naznávám, že je mi to tu sympatické. Přes všechny nepravosti, problémy a bídu. Potkávám tu fajn lidi a myslím, že africký kontinent čeká velká budoucnost. Na rozdíl třeba od arabského světa, který mi k srdci nikdy nepřirostl, bych se tomuhle světu rád dál věnoval. Snad se to aspoň trochu podaří. 

Seděl jsem sice tři dny v hotelu, s výjimkou rychlého výpadu do sámošky (což je zrovna nechvalně známý Westgate mall, který je hned za rohem), ale potkával jsem se s lidmi, a tak i z toho člověk něco nasaje. Dneska jsem se konečně mohl jít aspoň trochu projít. 

středa, 1. prosince 2021, Akkra, Ghana

Měli jsme dneska kulatý stůl se soudci, hlavní věc, kvůli které jsme sem jeli, a dopadlo to dobře. Máme myslím dost materiálu, abychom s tím mohli pracovat dál. Ráno jsme s Monique zašli přímo v hotelu na předodjezdový COVID test, který probíhá tak, že si vás taková super pomalá kočka recepční super pomalu odvede na terasu (bůhvíproč) a tam se vám vatičkou šťourá v puse, tu potom vloží do zkumavky, tu do takové umatlané papírové obálky a večer přijde výsledek, naštěstí negativní. 

Měli jsme taky možnost jeden soud navštívit. Není to tak hrozné jako co vím o soudech v Barmě, ale i tak. Pomineme, že všechno v soudní síni se rozpadá. Případy se projednávají jeden za druhým, ale ne kontinuálně, to znamená, že než se případ rozhodne, znamená to třeba dvacet nebo i více soudních stání. Což je samozřejmě katastrofa jak pro všechny účastníky, tak i pro samotný soud, protože otevřené případy se vrší a dobrat se verdiktu trvá roky. Pokud je to kriminální případ, obviněný je navíc ve vazbě, kde klidně může fermentovat několik let než se někdo dobere k rozsudku. Zdejší zákony jsou navíc v některých věcech zdá se poměrně drakonické. Jeden případ, který jsme viděli, se týkal rvačky dvou trhovkyň. Obžalovaná, s nemluvnětem v šátku na zádech, při něm kousla poškozenou do obličeje. Obžalovaná mluví jen jazykem hausa, a tak se muselo chvíli čekat než v budově schrastili takovou tlumočnici. Obžalovaná vyslechla popis případu a na dotaz zda se cítí vinna odpověděla, že tak to skutečně bylo, takže ano. Soudkyně, podle všeho docela normální osoba, se rozhodla formálně změnit její prohlášení na „nevinna“. 

„Ona tomu nerozumí. Pokud by skutečně trvala na tom, že je vinna, musím ji hned odsoudit, a to by byly minimálně dva roky ve vězení“, vysvětlovala nám potom. Takže se zaznamenala výpověď, další jednání se stanovilo na únor páč Vánoce a taky paní soudkyně pojede na dovolenou, soudní zřízenec napsal další datum do předlouhého sloupce dat na soudním spisu a případ může vesele pokračovat dál. 

neděle, 28. listopadu 2021, Akkra, Ghana

Dorazil jsem po celonoční cestě přes Katar. Z Kataru do Akkry je to výrazně dál než z Prahy do Kataru. Počasí se tu dá popsat leda jako líné – je vlhko, vedro a na obloze polopropustný opar, takže slunce sice pere, ale zároveň to připadá takové schované. Jsou tu milí lidé, oproti arabské severní Africe je to dost znatelný rozdíl, což ostatně odjakživa říká dakarský strýc Pepan. Ty dlouhé, chodcům nepříliš přívětivé ulice s kanalizací krytou betonovými panely (které občas chybí) mi trochu připomínají Yangon. Vydal jsem se najít centrum, ale nenašel jsem ho. V opuštěných grandiózních betonových monumentech, které se nevyvinuly zcela podle plánů tvůrců squatují místní – někteří vypadají jako na nedělní procházce, jiní tam spíš bydlí a do některých ulic se přecejen radši ani nepouštím. Na křižovatce se na mě navěsili malí pouliční černouškové, což – přestože byli velmi roztomilí – taky úplně příjemné nebylo. Člověk je komicky viditelný, komicky jiný. Nikoho jiného bílého jsem na ulici nepotkal, ani žádnou jinou neafrickou rasu.