Category: Na cestě

Poprvé od března 2020 někam zase letím. Na ploše pode mnou stojí v podzimním sluníčku řada bíločervených letadel Austrian airlines, piju kafe a colu, jím míchaná vajíčka a bílé rakouské párky, co je tu prodávají na váhu. Letím do Prištiny, vybaven solidní zátěží předsudků vůči té zemi, kterou vnímám spíš jako zkorumpovanou černou díru na západní peníze. Snad se ukáže že se pletu. Pokud se nezmění covidová pravidla, do konce roku si to cestování trochu vynahradím. Měl bych ještě letět do Ghany, do Washingtonu a do Tbilisi. 

Za poslední dva měsíce se toho stalo dost, i když nic zásadně nevybočuje. Řekl bych zaplaťpámbu. 

Těžko uvěřit, ale měli jsme s Alelií první společný víkend bez dětí za devět a půl roku. Původně jsme chtěli jet na festival do Jihlavy, ale Alelie slehla kašlem, tak jsme zůstali až na krátký výlet do lesů nad Závistí doma. Byl to velmi pěkný víkend, naznali jsme, že si i bez dětí máme pořád co říct a že nás to spolu baví. 

Měli jsme koncert s Worm’s a teď zkoušíme na koncert s ILLE. První zkouška po té době nebyla dobrá, možná i zvukem. Ne že bychom hráli blbě, ale ten moment, kdy se jednotlivé nástroje slijí v hudbu jaksi nenastával. Na druhou zkoušku jsme se rozestavili jinak a opravdu to asi pomohlo, najednou nám to hrálo dobře a my jsme mohli naznat, že jsme docela dobrá kapela. Zkoušíme i s Alaverdi a později v listopadu půjdeme taky na kurz alikvótního zpěvu. 

Bylo Fórum 2000, což je každý rok dobrá příležitost jak potkat velké množství relevantních lidí najednou.

S návratem k fyzickým programům a osobnímu kontaktu s kolegy jsem s určitým překvapením naznal, že mě ta práce vlastně baví, čímž jsem si dlouho nebyl jistý. 

Alelie začala pracovat pro ČvT, což je vtipné. 

Přišel velký vítr, na chalupě nadzvedl štít a odvál ze střechy třeba patnáct tašek. Zrovna jsem se chystal nasypat staré rezervní tašky do cesty, naštěstí jsem to ještě neudělal. Vítr taky porazil mou slavnou solární sušárnu ovoce, která v létě spolkla dost úsilí a peněz. Nějak mě nenapadlo, že by mohl přijít takový vítr, že ji vyvrátí z železných prutů, kterými je zapíchnutá do země. Dost se rozbila a já v sobě zatím nemůžu najít dost nadšení ji opravovat. Podložil jsem ji cihlama aby od země nezačala vlhnout a nechám to na jaro. 

Pokračuje chalupářská sága s novým vrtem. Je to zdlouhavé a velmi drahé. Vody je v novém vrtu dost, což je dobré. Voda je ale, stejně jako v tom starém vrtu, extrémně železitá, což je špatné. Snad existuje nějaká technologie, která to zvládne odfiltrovat. Příjezdová cesta dostává zabrat, kamení v ní mizí v rozporu se zákonem o zachování hmoty. 

Dál budujeme na svahu přírodní zahradu, což nás docela chytlo oba dva. Udělali jsme fleky slámového mulče, prokosil jsem cestičky, zasadili jsme maliniště, rakytniště a pár dalších stromů a keřů. Na cestě je ještě jedna větší zásilka. Už teď to tam s těma cestičkama vypadá dobrodružněji a tajemněji. Ještě tam vpustíme bagr, který budeme muset stejně povolat kvůli vrtu. 

V pondělí ráno, ještě za tmy, jsem se přemlouval že nemá cenu vstávat páč, viď, určitě stejně bude pršet a je zbytečný chodit ven. Ale pak vykouknul obrovský úplněk na téměř čisté obloze a já věděl že musím. Za což jsem jako obvykle byl hned rád, protože jsem za necelou hodinu došel až k moři. Město bylo pořád spíš prázdné, jen tu a tam někdo šel do brzké práce, nebo tadyhle rozvážná psí babucha očuchávala jarní narcisky. Moře je kalné, větrné a severské, ale je to pořád moře se svou mocí a dálkou a vůněmi. Z pláže jsou vlevo v dálce vidět rotterdamské přístavní jeřáby, netušil jsem že je to tak blízko. 

Jak fascinující. Před rozbřeskem vyrazím z baráku a něco málo po osmé ráno, zatímco moje rodina stále ještě spí v pražské posteli, já sám se procházím po liduprázdných ulicích podél kanálů v Amsterdamu. Procházel jsem se dlouho a narazil na místa, kde jsem už jednou byl když jsme tu hráli s hooKERS v roce 2004. I když ten samotný klub bych už asi nenašel. Po ulicích je skutečně často cítit tráva. 

V Praze je prý teplo, ale tady je pod nulou a sněží. Jiné světy, úplně jiné světy. Ten doma, kde řešíme kroužky pro děti a malování pokoje, ten zdejší uliční, kde můžeš zajít koupit pistácie a dáváš pozor na přechodu aby tě neporazil nějaký zdivočelý Fiat, a ten o pár desítek kilometrů dál, kde někde ve stanech sedí v tomhle počasí bůhvíkolik lidí (půl miliónu? Milión? Nikdo to vlastně přesně neví), kteří nemůžou sem ani zpátky a můžou se akorát jen modlit že prolétávající stíhačky nezaútočí na ně, což se taky stává. Škorpí se tam taky syrská a turecká armáda, což do českých zpráv vlastně moc nepronikne, ale jen od pondělka tam na obou stranách padlo asi stodvacet lidí. Včera jsme se večer zašli podívat do kavárny, co tu má jedna sympaticky od rány holandská Turkyně, na dokument The Cave o podzemní nemocnici ve východní Ghútě, co předevčírem málem vyhrál Oscara. Je to strašně tíživej materiál a člověku to tak nějak znovu dá do kontextu s čím se tu vlastně zabývá. Tím tíživější, že se to pořád naplno děje (i když zrovna tady ta konkrétní hlavní hrdinka teď žije přímo tady v Gaziantepu).

I tadyhle M., který má tu výhodu že mluví výborně anglicky a tím pádem má kontakty a taky se na rozdíl od většiny ostatních dobře uživí. Podařilo se mu získat švédské občanství, ale má tady ženu a malé miminko. Švédsko se brání sloučení rodiny, což lze ještě i pochopit, protože takových je mnoho. Turci mu mezitím zrušili povolení k pobytu, což je zase součást jejich taktiky vytlačit syrské uprchlíky ven, ať už kamkoliv. A miminko, jakožto uprchlické dítě narozené v Libanonu, nemá žádnou státní příslušnost. Žijí zatím normálně, ale přes noc, když se někdo tak rozhodně, z toho může být neřešitelná situace. 

Lidé spjatí s bývalým režimem jsou v Barmě jiní než si pamatujeme od nás.

My jsme byli zvyklí na socialistickou vládu dělnických primitivů, kdežto tady jsou ti lidé spíš taková vládnoucí manažerská třída, která je lépe vzdělaná a živená a kouká obecně na prostý lid z patra. Ten režim byl teoreticky socialistický, ale byla to především tvrdá vojenská diktatura, podobnější spíš latinskoamerickým zemím než středoevropskému komunismu.

Datová síť je tu poslední třeba dva roky bezvadná a levná a můžeme si domů denně volat s videem. Pro třetí svět je to typická situace. Úplně vynechal fázi počítačů s internetem a nastoupily rovnou mobilní telefony a mobilní data. 

Laime mi na dálku ukazuje nové samolepky s různýma zvířecíma mláďátkama a popisuje mi je, seč jí slovní zásoba stačí. Většinou stačí, ale i když ne, ví si rady: 

“Tady je opičátko, tady je kočičí – pičátko …”, vysvětluje pohotově. 

Na skok v Yangonu, protože to z Nay Pyi Taw nešlo do Myeiku najednou. Aspoň jsme se sešli s UKM domluvit se co by šlo dělat pokud se ho opravdu pokusí zavřít. 

Zašel jsem taky na reflexní masáž a bylo to dobré, ale brali to tak důkladně, až mám modřiny na lýtkách a bolí mě chodidla. Ale zdá se, že mi tím spustil v orgánech nějaký očistný proces, protože jsem hned potom dostal zimnici a průjem, v noci jsem se potil v posteli, ráno vyčůral tmavě žlutou moč a od té doby je mi báječně, vlastně o dost líp než předtím. 

Nay Pyi Taw, město duchů zakletých do křídel pětimetrových mahagonových dveří poloprázdných hotelů. Potkali jsme se mimochodem s Maelem Reynauldem, který toho o Barmě hodně ví a vyplatí se ho poslouchat. Po pracovním programu jsme se ocitli na domácí večeři i s několika poslanci z etnických států, byl zrovna shanský Nový rok. Poslanci s sebou přivezli zajímavé lokální kořalky, například rýžovici s macerovaným ženšenem a goji, kořalku s ume švestkama a mocnou česnekovici. Ale nepřeháněli jsme to. 

Celých pět dnů mi v hlavně zní písnička “Feeble Screams” od norské blackmetalové kapely Burzum. Začíná takovým charakteristickým syntezátorovým zvukem a někde za zdí mého pokoje je výtahová šachta, ze které se při každém pohybu výtahu ozve velmi podobný zvuk. Velmi potichu, ale stačí to na to aby mi v hlavě hned naskočil ten zbytek. 

Potkali jsme před hotelem čirou náhodou Min Ko Nainga, kterého si velmi vážím, a který je tu v podstatě takový Václav Havel. S tou výjimkou, že Havel šel v roce 89 na Hrad a Min Ko Naing v roce 88 zase zpátky do vězení, protože tady se tehdy převrat nekonal. 

Buddhismu, aspoň tak jak ho znám odsud, by podle mého názoru prospěla trocha toho Labora. Nelpění na hmotných statcích je jedna věc, ale to, co je míněno jako odpojení od věcí pozemských, se podle mě může zejména ve veskrze lidském prostředí klášterů změnit v obyčejnou fyzickou lenost. A ta, jak známo, bývá obvykle doprovázena i leností ducha. Potom je z toho v zemi ten všudypřítomný nepořádek a zanedbanost (hodně z toho je dáno složitějšími problémy, ale hodně by taky šlo vyřešit kdyby někdo vzal do ruky koště), nebo fakt že se tu pořád učí ze sto let starých britských učebnic i když dávno už nikdo neumí anglicky. Mám pocit, že nějaká evropská infúze pracovitosti do buddhistického prostředí a naopak buddhistického pohledu na svět do toho evropského, pokud by byly citlivé a přinesena ze svobodné vůle dotyčných, by mohly být velmi prospěšné pro obě strany. Vždycky se mi při tom vybaví starý francouzský buddhistický mnich Matthieu Ricard, který je podle mě toho velmi dobrým příkladem.