Category: Na cestě

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.

Tenhle hotel je svět sám pro sebe, oddělený od všeho ostatního. Jsem tu snad podesáté a je to trochu jako nějaká simulace virtuální reality. Probudím se ve známém pokoji, za oknem známý výhled na nádvoří s velkým bazénem a za lesíkem na moře včetně té hory na obzoru, která je vidět jenom někdy. Věštinou jdu ráno plavat, ten velkej bazén mám sám pro sebe, teď je ještě ledový jako blázen, a slunce začíná ozařovat palmy okolo. Dole na snídani u známého švédského stolu se zdravím s číšníky, dlouho jsme se neviděli, jak se má rodina? Pak den strávený v jedné ze zdejších místností tréningy nebo jednáním, konverzace při coffee breacích a postávání na sluníčku venku. Kouříval jsem cigarety nebo žvýkával tabák, ale teď už to nedělám. Odpoledne světlo žloutne, vím že pokud projdu lesíkem ke Středozemnímu moři, najdu tam ve větru rybáře s dlouhými pruty, na pláž vytažené dřevěné lodě a taky jednoho koně, jednoho velblouda a jedno velbloudí mládě, které za těch pět let co sem jezdím už vlastně mládě není.  

Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.

V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.

Koukal jsem z okénka malého vrtuláku přímo na kolo podvozku. Je zvláštní jak jen tak nehybně visí ve vzduchu a člověk si tak teprve pořádně uvědomí tu velkou hloubku pod sebou. Ve Varšavě byla tma a ty zdejší nehostinné široké bulváry se ztrácely v mlze. V noci to ve stěnách šumělo jak teplá voda kolovala rezavýma žilama těch velikánských baráků. Dneska svítí sluníčko a nehostinné bulváry jsou aspoň vidět. 

Jedu zase domů. Tentokrát jsem ty čtyři dny tady strávil v hotelu nebo v konferenční místnosti. Dvakrát jsem šel krátkou procházkou na večeři, ale jinak jsem neopustil radius dvou set metrů. Trochu se za to stydím, ale popravdě mě to tentokrát ani nelákalo a v hotelových pokojích mi je dobře a dá se tak udělat aspoň nějaká práce, což jinak při celodenním programu moc nejde. 

Je slunečno a chladno a v noci visí na nebi nad mešitou veliký úplněk. Ochladilo se, je podmračený šedý den, jen pár stupňů nad nulou a občas krápe.

Je to zmatek. Potácejí se tu různé mezinárodní organizace a iniciativy s dobrými úmysly, ale každý by to rád dělal po svém a málokdo zaměstnává expaty, kteří by se opravdu do hloubky vyznali v místních reáliích. Pokud jde o Syřany, každá skupina, iniciativa a asociace by to taky nejradši dělala po svém a i když v principu všichni souhlasí s tím, že je potřeba se spojit, často tím myslí aby se ostatní připojili k nim.

Všichni odmítají jakýkoliv kontakt s režimem a nechtěli by se účastnit vyjednávání s ním. Svým způsobem to lze pochopit – u nás by si taky pořád dost slušných lidí nesedlo s komunistama kolem jednoho stolu. A Asad je stokrát horší než naši komunisti – se svýma mučírnama, shazováním barelových a cluster bomb na obytné domy a řadou dalších hrůz. Na druhou stranu, on tu válku de facto vyhrál, takže tahle fantazie o jednání o Sýrii bez Asada je bohužel naprosto nereálná.

Tenhle týden nějak rychle utekl a já zjišťuju, že už dneska večer pojedu na letiště a domů. Těším se domů! Ta kanonáda cest byla tentokrát dlouhá, vlastně měsíc. Má skvělá a tolerantní žena to snáší, ale už se všichni těšíme až budeme zase chvíli žít jako normální rodina.

Minul jsem mráz, v Praze je zase osm stupňů nad nulou. Na lednici rostou žampióny. Demižón se sajdrem je ve sklepě. Za dva týdny jsou Vánoce.

Poprvé jsem se potkal s vojenskými poslanci, což je taková zdejší specialita. Když už nějací musí být (jako že by být vůbec neměli), je lepší když přijdou a poslouchají než kdyby nepřišli. Ještě před dvěma třema lety by bylo naprosto nemyslitelné aby přišli, natožpak aby se v jejich přítomnosti debatovalo o roli armády.

Dočetl jsem Skin in the Game od Nicholase Taleba, čtu Poutník časem chaosu – velký rozhovor Honzy Dražana s Václavem Cílkem.

Z nějakého důvodu se tu budím kolem čtvrté ráno, v podstatě vyspalej, i když to na mě potom zase přijde v moment, kdy bych měl zase vstávat. Normálně se mi to nestává. Dvě noci kdy jsem spal jako nemluvňátko byly ty, kdy jsem nevečeřel a nepil přitom obligátní pivo. Že by na tom něco bylo?

Kolem půl šesté ráno, ještě za tmy, jsem se sebral a šel na kopec k malé pagodě a koukal odtamtud jak svítá a jak se opar válí nad zarostlým údolím a město se probouzí.

Tadyhle v hlavním městě Karenského státu jsem ještě nebyl. Cestou jsme se stavili na zlatém kameni v Kaukyita, že jsme jeli okolo a abychom si ho teda odškrtli, když je na obálce každého druhého průvodce po Barmě. Je to jinak dost turistické místo, se všema opičárnama která s sebou taková místa nesou. Poslední úsek nahoru se dá jet jen na malinkých lavicích na korbě tamějších náklaďáků, kam se vmáčkne kolem padesáti lidí. Vyfasovali jsme ale debilního řidiče, který v těch prudkých kopcích a serpentýnách předjížděl ostatní náklaďáky a stříhal s tím těžkým zadkem zatáčky tak, že by stačila jakákoliv prasklá guma, péro, klouznutí po olejové skvrně, drolící se krajnice, aby starý náklaďák letěl z kopce a rozmačkal své osazenstvo jako brouky prošpikované železnými trubkami korby. Před každou zákrutou se mi zjevoval před očima obraz mých dětí a říkal jsem si že by to byla opravdu debilní smrt. Kdyby to bylo jaksi při výkonu práce, když jsi tam prostě musel být a tím pádem za to vlastně nemůžeš když zaklepeš bačkorama, tak to ještě jde. Ale ve volný den, cestou k blbému zlatému kameni na kopci, to bych byl na sebe mrtvej pěkně naštvanej. Bylo to opravdu o život.

Dopadlo to dobře, ale všichni tři jsme odmítli do náklaďáku zpátky nastoupit a místo toho šli dolů asi deset kilometrů po hřebenu hor, což se ukázalo být jako výborné rozhodnutí i bez ohledu na tu jízdu. Šli jsme starou poutní stezkou skrz malé vesničky a občerstvovny pro poutníky, a všude ty zarostlé svahy a džunglí porostlé kopce na horizontu.