Category: Na cestě

A jsem tu znova a rovnýma nohama hned z letiště na české recepci v nóbl hotelu Shangri-La. A hele moji kolegové a taky Petr Drbohlav a Lucka Kinkorová a David Ondráčka a další. Z YouTube k tomu na velkém plátně jedou osmdesátkové české hity, netuším proč tohle někdo z organizátorů vybral. Je to po těch čtyřiadvaceti hodinách na cestě dost snový zážitek.

V našem nenóbl ale velmi domáckém hotelu se se všema vesele zdravíme, už jsme zase tady! Počasí je dost rozumné, kolem třiceti stupňů nebo snad i o trochu míň a sucho.

Od neděle jsem opět v Gaziantep. Když se ráno probudím, vypadá to úplně jako evropské město. Moderní tramvaje, nové domy, uklizené ulice. Jen ten muezín z mešity za rohem do toho nesedí. Je to zajímavé, křesťanské zvony jsou taky různé, ale pořád jsou to jaksi zvony, takový majestátní technický zvuk. Muezíni jsou lidští, a jako takoví se dost liší – dodnes si vzpomínám na tajemné a krásné zpěvy v zimní mlze mezi kopci Ammánu. Tady za rohem v Gaziantep je muezín rozhodně emocionální, až bychom řekli upištěný. Jako soundtrack k duchovnímu usebrání by mi moc nefungoval, i je to za ranní tmy trochu strašidelné.

Začíná další krásný den a já jedu zase na chvíli domů.   

 

Nikomu tady naštěstí nepřišlo divný, že přijíždím zpátky už po 36 hodinách. Taky co, viď, není zakázaný odskočit si na sobotu domů. Cestou přes Balkán bylo dneska většinou modro nebes a sem tam turbulence; v Istanbulu se prozměnu od pátku zatáhlo a je tu zachmuřeno.

Snažil jsem se vyměnit si v mobilu SIM kartu za tureckou a nemaje v letadle vhodného nástroje na otevření telefonu, jal jsem se zálesácky improvizovat. A byl jsem na sebe dost pyšnej, když jsem vytáhnul a silou narovnal pružinku z propisky. Pyšnej jsem byl ale jen do chvíle než jsem se ostrým koncem píchnul do prstu a hned při prvním pokusu otevřít telefon pružinku vystřelil kamsi do řad za sebou.

 

Večer pak byla bojovka pro Rózu, kde jsem dostal na poslední chvíli roli postavy ve sklepě. Bylo to pěkné, hlavně s tou maskou. Pištění třináctiletých slečen bylo prý slyšet až ve druhém patře. Potom jsme seděli s dospělýma u Albertiny a hovořili o životě.

 

Jsem v tomhle městě poprvé. Tvrdá a prudce zvlněná hnědá krajina je vidět už z letadla. Koukají z ní kosti kamenů a skal. A na tisíci kopcích kupodivu drží domy, které se slévají spolu s dalšími a dalšími domy do jednoho obrovského kráteru města, na jehož druhý konec není kvůli dálce a nahnědlému vzduchu pořádně vidět. Kolem toho vedou nové dvanáctiproudové obchvaty. Uvnitř je to docela zajímavé a taky jsou tu ti udržovaní toulaví psi a kočky.

 

V neděli večer jsem se potkal v domě postupně s celou rodinou, večer jsme si povídali s Žilvinasem a potom četli s Laime, potom jsme strávili krásný večer s Alelií, všechno bylo takové fajn až jsem si říkal jestli mě v Turecku nečeká nějaký průšvih. Ale zatím dobré.

Istanbul zjišťuju že vlastně už znám, tedy tím myslím hlavně ten malý výsek v centru mezi Karaköy a Taksimem. Celý ten patnáctimiliónový kolos snad ani jeden člověk poznat nemůže. Ty uličky v prudkém svahu, tolik obchodů s hudebninama (z nějakého důvodu), toulavé a lidmi laskavě udržované kočky a psi, výborný pilaf (jak to dělají? mně se to vůbec nedaří takhle trefit), sladko-trpká čerstvá šťáva z granátových jablek, turecké kafe a dole u mostu čerstvé ryby na grilu v housce.

Na český konzulát jsem dojel mrňavou lanovkou s laminátovou kabinou. Bylo to trochu jako sedět nad údolím ve staré pouťové labuti. Turci v Istanbulu jsou vysloveně fajn. Dokonce se mě zatím ani nikdo včetně taxikářů nepokusil natáhnout, což je s podivem.

Lidské preference jsou různé, někdo radši kouká po světě a někdo zase běhá za holkama. Jinými slovy někdo valí bulvy, někdo balí vulvy. Což je zase jen jinak řečeno někdo holky, jinej vdolky.

Zapomněl jsem si taky poznamenat, že před dvěma týdny jsme vyrazili na dva dny Pravčickou bránu, abychom tedy jako neseděli pořád na vlastním zaprděném dvorečku. Byl to rozhodně dobrý nápad a musíme takové rozšiřování obzorů fyzických i duševních dělat častějc.

Pravčická brána, nebo jak jí říkají slovenští esoterici – “Bravčická prána”.

 

Vzbudil jsem se o půl sedmé unavenej. Šel jsem do bazénu, ale dneska se jen tak smočit a udělat pár temp a vstřebat tu atmosféru vycházejícího středomořského slunce – bůhví jestli se sem ještě podívám.

 

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.

 

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.

 

Spánek mám tentokrát rozhozenější než obvykle, a tak se budím kolem druhé ráno. Pak se tak do šesti převaluju, protože na čtení se cítím příliš utahanej a taky doufám že přecejen zaberu. A taky že jo, tak kolem tý šestý to na mě přijde, akorát to už zase za chvíli vstávám a začínám den unavenej. Na pobřeží míří hurikán Florence, snad stihnu odletět než dorazí. Je vlhko a pod mrakem a najednou se oteplilo, ale já trávím stejně skoro všechen čas v uzavřených místnostech bez přístupu denního světla, tak si toho ani skoro nevšimnu. To dokonce tentokrát i v hotelu, v neobvykle nóbl Grand Hyatt, kde mé okno vede jen do obrovského vnitřního atria, takže je to trochu jako bydlet v obchoďáku. Mám tu tentokrát málo času, to je pořád něco. Snad se stihnu zajít podívat aspoň do knihkupectví Kramer’s.