Maraspace

Vzbudil jsem se zase jednou dost nad ránem, šel jsem včera celkem brzy spát. Nejdřív jsem meditoval, ve tmě asi ve čtyři ráno. Potom jsem se přesunul vedle na gauč abych jim tam nesvítil a četl si. Kolem páté slýchávám dolní vchodové dveře jak jde táta venčit Elišku. Říkám si, že to je velmi vzácné, že tu jsme všichni spolu a jsme živí a zdraví a nic nám neschází. To nebude trvat napořád, ale teď je to tak a já si toho vážím. A s tím hned přichází odvěký osten pocitu viny – právě teď, když mám všechny podmínky krásně rozdané a nic mě nepálí, právě teď bych měl věnovat energii tomu, abych něco posunul, vybudoval, vytvořil, pomohl někomu nebo něčemu. Snažím se žít dobře, ale mohlo by z toho být víc věcí pro víc lidí, což není. Spíš míň, v téhle izolační době.

Dny dále plynou. Alelie přes den taky pracuje, sedíme naproti sobě u stolu, nebo já se válím na gauči. Děti hodně času pročučí do telefonů. Ujal jsem se taky zase vaření, protože mě to baví. Uvařil jsem květákovou polévku, kváskové tyčinky, o víkendu kuře v litinovém hrnci, cizrnu se špenátem, chleba do formy, rizoto. Hrál jsem Minecraft, který má Žilvinas stažený na mým notebooku. Přečetl jsem Polojasno od Václava Bartušky o hledání viníků 17. listopadu a teď čtu dystopický román Alexandria od Paula Kingsnortha. Objednal jsem další zásilku sazenic z nového a levného zahradnictví které jsem náhodou našel online (ekozahradnictvi.cz). Převážně jsou to keře a cibuloviny jako podsada stromů. Kolik jsem už asi do těch sazenic nacpal peněz?

Zajeli jsme s Laime na otočku na chalupu, abych tam zasadil čtyři borovice a zapojil GSM zásuvku, kterou si tam před příštím příjezdem zatopíme. Dovnitř se zase dostaly myši, poprvé i do koupelny, kde si natrhaly závěs a odnesly si ho do pytle psích granulí, kde se utábořily. Příjezdová cesta je neprůjezdná, museli jsme nechat auto za loukou. V jednom místě je to horší než to bylo na úplném začátku, přes všechnu snahu a tuny štěrku, co do toho místa už zahučely. Je to opravdu tak, že majetek tíží. Nechci fňukat že mám chalupu u lesa, ale je pravda, že ten chuchel problémů, které je tam třeba řešit, často opakovaně a často nevím jak, s sebou táhnu jako takové každodenní mentální závaží. Předtím by mě nenapadlo, že to bude takhle tížit, ale je to tak. Bere mi to docela hodně energie, kterou pak nevěnuju jinam. Vím, že by nemělo, že je to jen nějaká situace někde. Ale bere. Líp by se to zvládalo pokud bychom tam bydleli, ale to hlavně skrzevá děti jak víme není reálné. Tak můžu akorát trnout co se zase do příště stane a jak a za kolik peněz to budu potom asi řešit. Budu se tedy holt snažit smířit s tím, že to tak prostě je. A netrávit čas a energii obavama co tam zase najdu, kterýma stejně nic nevyřeším. 

Ta naše stará čubka dneska slaví patnácté narozeniny. Kdyby byla člověk, šla by si pro občanku. Když jsme si ji vzali domů, bylo mi osmadvacet, Alelii ještě míň. To je tyjo taky kus života. 

Tak jsme opravdu pozitivní všichni čtyři. Ale naštěstí všichni máme podobně milosrdný průběh. Pořád si přijdu jakoby hloupej a taky se rychle unavím. Beru to jako trenažér na stárnutí a snad to ještě přejde. Dny plynou. 

Bydlím dál u Žilvinasa na patře v pokoji do dvora. Těžko věřit, že už čtvrtý den. Dneska je mi už skoro podezřele dobře – jen se rychle unavím a přijdu si pořád takovej jako trochu zhulenej a jako bych byl na palubě lehce se houpající lodi. Což vlastně není špatný. Taky si přijdu blbej, nepamatuju si věci, nemůžu se moc soustředit. Snad to přejde. Ale vlastně mi to tady v tom pokojíčku na patře celkem vyhovuje, tím spíš, že už jsme se začali doma stýkat, protože Alelie začala sléhat taky a tím to začalo být trochu jedno a navíc bylo potřeba abych se zapojil do chodu domácnosti. Takže se vídáme, ale já si potom vždycky zalezu do svého kutlochu. Ráno jsem začal ještě za tmy půl hodiny meditovat. Jsem odhodlanej tomu dát prioritu a tu rutinu udržet. Alelie měla narozeniny, ale když jsme všichni zavření, byly skromné. 

Plán byl takový, že v sobotu odpoledne přijedu domů, tam se všichni poveselíme, a v neděli brzy ráno poletím do Washingtonu, kde touto dobou budu už běhat po schůzkách a knihkupectvích. Úplně to nedopadlo, protože před-odletový domácí COVID test mi vyšel pozitivní, což byla možnost, kterou jsem popravdě vůbec nečekal. Kdyby mě to napadlo, určitě bych si ho udělal před tím, než jsem všechny doma po příletu olíbal. Pak jsem šel pro jistotu ještě na rychlé drahé PCR, to vyšlo taky pozitivní, a pak už nic nebránilo tomu, abych si připustil, že mi vlastně začíná být blbě, což jsem do té doby připisoval jen přesnoční cestě z 35C do mrazu, plné klimatizovaných místností. Ale dobrý, zatím se to chová jako normální chřipka s horečkou, od tý soboty se to zase už jen zlepšuje. Takže pokud nenastane ještě nějaký zlom, a především pokud by to ode mě mohli nechytit ostatní doma, neřkuli třeba moji rodiče, není to tak zlé. Washington mě mrzí, je to pracovně dost důležitý týden a dlouho jsem tam nebyl, ale oproti viz výše je to prkotina. 

Takže ležím izolovaný na patru, kde má normálně Žilvinas pokojíček a Alelie si mě přibrala k dětem, práci a psovi do portfolia toho, co musí opečovávat. 

V Prištině jsem potkal různé fajn lidi, i když můj celkový názor to zásadně nezměnilo. Je to země, kde už se vyzkoušelo leccos, legislativu mají modernější a parádnější než ve Skandinávii, jen ji pořád nějak odmítá naplňovat ta realita. Najít něco, čemu lze v té poměrně krátké době jednoho programu smysluplně pomoct, je proto oříšek. Je to asi jediné místo na světě mimo Arkansas, kde stojí socha Billa Clintona. Nejdřív bylo docela teplo, třeba patnáct stupňů, pak se ochladilo. 

Hráli jsme ve čtvrtek s ILLE a Sebedrásem v Potrvá na Hradčanské, náš první koncert od února 2020. Byl fajn, byl dobrý, takový střední.

O víkendu jsme zazimovali chalupu. Bylo mokro a mlžno, rybník po výlovu byl pořád skoro vypuštěný, volavky stály na měkkém bahnitém břehu. Sázel jsem na vlhký svah křen a kostival, který jsem nadloubal po okolí. Vypustil jsem vodu a vyčistil okapy od listí, Alelie pokryla růže a levandule chvojím. Po čtvrté odpoledne se stmívá. Začíná zima. I to má něco do sebe, a nejenom proto, že potom je jaro.