Maraspace

Jsou to velmi plné dny, už druhý týden. Z největší části naplněné prací v Praze, ale byl jsem taky na Škole lidských práv v Náměšti nad Oslavou a poprvé se potkal s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Je úplně stejně fajn jako to vypadá z rozhovorů. Vůbec celý ten jejich ŠLP podnik tam je moc dobrý, Vítězslav Dohnal je velký sympaťák. 

Je zajímavé, že když toho mám hodně, stihnu toho víc. To není tak pitomá myšlenka jak na první poslech zní – myslím tím, že toho stihnu víc ještě nad rámec toho co odbavit musím. Všelijaké ty odsouvané drobnosti jako zavolat sem, zajít tam, vyměnit olej v autě, nechat zasklít okno. To všechno najednou ubývá nezvyklým tempem jen proto, že je člověk jaksi v ráži a nepáře se s tím. Je to známá věc, ale je dobré si to pořád připomínat, protože to funguje na obě strany. Když toho má člověk málo, stihne toho málo. A když nemá skoro nic, má po nějaké době pocit že je zahlcený když musí ten den třeba akorát dojít na poštu. Což jsou zrovna slova Honzy K., když mě ze své vlastní zkušenosti varoval při odchodu z bývalé práce před nástrahami příliš dlouhého volna. A já si to od té doby pamatuju, protože když to postihuje tohohle supervýkonného správce financí mamutí neziskovky, postihuje to asi skoro každého. 

Zdá se, že tenhle blog poslední dobou moc nežije. Ale možná se to zase rozběhne s návratem do Prahy. 

Byli jsme s Žilvinasem a partou dalších na čundru po Rychlebských horách. V noci na čtvrtek, když jsme stanovali u zříceniny hradu Kaltenštejn, začalo pršet a pršelo nakonec asi třicet hodin v kuse. Ráno jsme sbalili mokré stany a sešli šest kilometrů dolů do Žulové. Nejdřív jsem šel sám a doháněl Žilvinasa, který se vydal napřed s Gallovými. Na širokých kopcovitých pastvinách mrholilo, v zatopených lomech nebyla ani noha. Boty mi promokly hned na prvním kilometru, ale nakonec se zevnitř ohřály i s tou vodou jako neoprén a nebylo to vlastně ani nepříjemný. V Žulové se rada otců rozhodla být zodpovědná, a tak jsme se na tu noc ubytovali v penziónu, kde jsme mohli v pokoji postavit mokré stany a rozvěsit mokré oblečení. Uschlo to nad očekávání rychle a druhý den jsme už kráčeli lesy a borůvčím a po česko-polském hřebenu a koupali se v potoce a tábořili u srubu, co v lesích postavili sovětští zajatci za války. 

Poslední noc jsme tábořili deset metrů od polské hranice a kouř z ohníčku šel do Polska. Mezinárodní incident z toho ale nakonec naštěstí nebyl. V noci přišla bouřka a blesky osvětlovaly vnitřek stanu.  

Na chalupu přijeli na motorce Marvin s Bárou.  

Přijeli znovu i canny s Maruškou.  

Přijeli Žilvinasovi kámoši Viktor s Vítkem a já opět pracoval. 

Strávili jsme týden ve skryté vesnici Smokvica na Pagu na doporučení kamaráda Davora, soudce ze Zadaru. Vyvezl nás i na lodi a Žilvinas asi půl hodiny sám řídil. Není to úplně triviální, vlny to strhávají na obě strany a kormidlem je potřeba otáčet trochu dřív a trochu míň než by člověku velela intuice. Žilvinas si vedl moc dobře a Davor pravil že je talent. Jinak jsme dělali sotva co jiného než plynuli slanou vodou nebo se čachtali na různých plážích. Přes den nebylo slyšet nic jiného než vítr v hrubých jehlicích tamějších borovic a v noci se úplněk odrážel v širokém pruhu černého moře. 

Byli jsme se podívat na přírodní zahradu u Stejskalů, obhospodařují tam vyprahlé tři hektary s jurtou uprostřed na jižním svahu dříve zničeném průmyslovým zemědělstvím. Jsou to fajn lidi a nám to vlilo elán do žil, neboť náš vyprahlý jižní svah je oproti tomu jejich najednou oáza zeleně a nadto šestkrát menší. 

Teď jsme už týden zase v Praze, na což se nikdo z nás netěšil, i když to nakonec není tak zlé. Je to prostě tak. Vplouváme do pražského rytmu. Jako by ten úplně mimořádný rok a půl ani nebyl. Když přišel COVID, vlastně jsem přivítal možnost zalézt do doupěte a žít u lesa. Nebyla to samozřejmě nora úplná, v práci komunikuju s lidmi po světě a střídalo se nám tam dost návštěv, ale přesto to byl rozhodně víc izolovaný a přírodní život než v Praze. Zjistil jsem, že mi to tak vlastně vyhovuje. A vesmír, jak to tak bývá, vyšel tomu mému přání a nastavení vstříc a já jsem po té době opravdu docela odpojený od věcí, od kapel i od lidí. Ale ježto jako dvojnásobný tata tomu směru nemůžu jít dál naproti a úplně se zapavoučit v nějaké noře u lesa, je asi čas to zase trochu napojit zpátky. Když nic jiného, ten čas jsme si společně moc užili a naučil jsem se toho spoustu nového o přírodě, která nás obklopovala. 

Dostal jsem taky nabídku hrát ve V.T.Marvin, a i když je mám moc rád, rád bych trochu víc hrál a dřív jsem si občas i říkával jaké by to s nimi bylo (šlape jim to opravdu strašně dobře), nakonec jsem naznal, že to není role pro mě. 

Žijeme u rybníka jen s velmi občasnými a neochotnými odskoky do Prahy a střídají se nám tu hosté. 

Byli jsme v Luži pomoct se dřevem a taky pobýt s rodiči. To je vždycky fajn a dost si tam odpočinu. 

Hovořili jsme s ILLE v OKu o budoucnosti naší skupiny. Není zatím úplně jasná.

Byly u nás jako každé léto holky z Moravy, co přivezly kopu dětí a meruňky a víno a spoustu dalších věcí. 

Byli jsme na hradu Pravda, já tam kupodivu ještě nebyl a je to zřícenina velká jako blázen. 

Koupili jsme paddleboard a Žilvinas s Laime na něm rejdí okolo ostrovu. 

Odvezl jsem rodinu k Petře do Heřmanova a sám strávil dva dny v Praze schůzkama. 

Stavila se Olga s Toníčkem.

Přijel Jirka s Čendou a pak ještě Jakub s Maruškou a byly to moc fajn dny. Zakončili jsme to koncertem Kittchena v Novém Strašecí. Maruška ho chvilku sledovala s námi z povzdálí, pak se vydala blíž k pódiu, cestou se obrátila na náhodného diváka a řekla mu hrdě: „To je můj tatínek! Moje maminka je doma.“ 

Vystřídali je moji rodiče a byly to ještě nějaké fajn dny navíc. Alelie vyráběla různé výborné pokrmy z cuket, až se člověk divil, že to v nich je. Zasadil jsem totiž před létem polykulturu zvanou tři sestry, tj. kukuřici, dýně+cukety a fazole. Ono se to asi opravdu nějak navzájem podporuje, protože tam vznikla rozlehlá a hustá houština zcela krytá velkými listy, do které kdykoliv se odvážím vlézt, odnesu odtamtud pět cuket jako dětské stehno. 

Přijel Tomáš Purchart a vnuknul nám zásadní nové směry ohledně tvorby jedlého lesa, do čehož bych se moc rád pustil na našem jižním svahu. Těším se na to, je to daleký horizont, na cestě k němuž je spousta pozorování přírody, sázení semenáčků a další srandy. 

Byli jsme ve vsi na českobratrské svatbě a byl to takový sympatický a srandovní kmen ex-chartistů a motorkářů, všichni chlapi v těch plnovousech vypadali hrozně podobně. 

Je mi dobře, trávím čas s Alelií a dětma a nabírám sílu.

Dlouho jsem si nic nepoznamenal, nějak mi to ani nepřišlo na mysl. 

Měli jsme další Slunovrat, tentokrát přednášel Honza Černý o exekucích, Zoška Bartovská o covidu na infekčním ve Střešovicích a Qwerty o houbách. Na poslední chvíli z toho vypadly Beatka Hlavenková a Petra Nesvačilová, tak máme aspoň zase něco na příště. 

Natáčeli jsme s ILLE klip na FAMU. Je to už bez nadsázky jiná generace – Vojta, který měl ten projekt na starost, se narodil v roce, kdy jsem já maturoval a dělal řidičák. Jsou fajn a jsou takoví nějak slušnější a možná i trochu klidnější než jsme bývali my. Už jsou to spíš západní děti, kdežto my jsme nějakou částí ještě pořád starý dobrý komunistický parchanti, kterým se nechce chodit v roušce, tak přemýšlejí jak se dostat přes vrátnici aby nás neviděli. Bylo fajn se s kapelou zase vidět – s Hopem jsme se tuším naposledy potkali v listopadu, což taky o něčem vypovídá. Na konci dne jsem byl úplně hotovej. Zavezl jsem Olgu domů a potkal se s rodinkou na dopravním hřišti na Letné. 

Měli jsme po dlouhé době zkoušku s Alaverdi, což bylo taky fajn. 

Jak bylo docela vlhké jaro, hezky rostou stromy a keře. Sad na jižní louce, který jsem zakládal už já, začíná vypadat opravdu trochu jako sad, nebo takový příslib sadu. Pojali jsme úmysl tam zkusit vytvořit cosi jako jedlý les, kde by mohly být taky keře, trvalky a letničky a vůbec všechno možné. Je otázka jestli se to tam na té jižní výhni může chytnout a taky na tenhle druh výsadby je to ovšem ohromná plocha. Plus, pokud to tam zasázíme a třeba ještě rozvlníme bagrem, už tam neprojede traktor se sekačkou a budu to muset nějak řešit sám. Ale bylo by to moc pěkné. 

Jistě se od posledního zápisu staly i další věci, ale ty už asi nechám rozpustit. 

Krátké kytarové video s Matěm nakonec nebylo tak úplně krátké, ale byl to aspoň pro mě velmi příjemný rozhovor.

Pokračuje studený květen. Já jsem zašel k doktorovi, ale ten nic zásadního nezjistil, čímž se mi ulevilo a zašel jsem včera na COVID očkování. Pracuju a taky skládám pro Alaverdi, po delší době mi to jde. Chodil jsem taky minulý týden do práce, protože jsme najali kolegyni ze Španělska a přivezli si ji na úvodní týden. Byl to veliký nezvyk. Je pravda, že různé důležité vrstvy komunikace se při kontaktu online ztrácí a po nějaké době to začne chybět a ta koordinace se začne rozkližovat. Ale ten koncept, že by se měl člověk každý den prodírat městem do nějakého cizího baráku (kde o pauze ani nepohladí dítě, ani nezaloží chleba), jen aby tam seděl jako rukojmí a dělal to, co může zrovna tak dělat doma – to je věc, ke které se budu snažit už na pět dní v týdnu nevrátit. I když jak tak koukám na pracovní kalendář, který se formuje na další rok a půl, bude toho hodně.

Už zase žijeme v Praze. O víkendu jsme byli na chalupě jen s Žilvinasem a přibrali jsme k sobě opět i Maťa. V sobotu jsem se probudil znovu s náběhem rýmičky a bolehlavu, ale bylo mi trapný přiznat že je to zpátky, tak jsem si vzal Ibalgin a ono to přestalo. V neděli už to bylo dobré. Zasadil jsem všechny sazenice a postavil základ dřevníku. Cestou zpátky jsme se stavili na pikniku na hřišti Mrázovka s Jelenovýma, Smetáčkovýma, Königovýma a dalšíma. Bylo to fajn a osvěžující je zase vidět. Kdo by to byl řekl, že Štěpán bude jednou běhat v montérkách a opravovat dům a stodolu. Ale je fakt, že i v těch montérkách vypadá na fotkách velmi rokenrolově. 

Vůbec to byl takový docela inspirovaný týden. Hrál jsem na kytaru a skládal nějaké věci pro Alaverdi, myslím, že mi uzrál koncept na pátou desku. Mám čistou hlavu. S tou horečkou minulý víkend se zdá se opravdu něco změnilo a já si připadám, jako by ze mě spadla nějaká pavučina kterou jsem měl dlouho na sobě a já zase vidím jasněji. Aleluja.  

V neděli se prudce oteplilo a najednou je úplně jako v létě. Přijeli jsme do Prahy a až tam nám došlo, že než budu mít výsledek PCR testu, stejně se budeme stranit lidí a mohli jsme tam tím pádem zůstat. A tak jsem zašel na test co nejdřív v pondělí ráno a rovnou jsme jeli zase zpátky na chalupu, protože začínal další zářivý a horký letní den a my měli nulovou chuť strávit ho ve městě. Nabrali jsme k tomu Maťa, aby se taky vyvětral. Pak jsme si povídali, Maťo si hrál s dětma, děti se koupaly v rybníku, natočili jsme krátké kytarové video pro Maťův kanál a probrali ve stínu lecjakou esoteriku. Navečer mi už přišel výsledek a je to takový moment k zamyšlení nad našimi životy, že výsledek „negativní“ v nás kromě okamžité úlevy vyvolal hned i automatické „sakra“, když jsme si uvědomili, že dva týdny karantény nebudou a musíme zpátky do města. Pravda je taková, že se netěšíme na návrat světa jak býval. Přiznat si to je dobrý začátek. 

Tak jsme jeli zpátky do města modravým teplým soumrakem, obě děti přismahlé od sluníčka a úplně unavené. Já cítím poslední dozvuky chřipky, ale ten pocit restartu a nějaké znovu nalezené svěžesti mám pořád a jsem za to rád. 

Na trávníku se jednoho časně květnového dne objevila myšátka. Byla úplně hloupoučká a poprvé jsem na ně málem šlápnul. Zblízka vypadala skoro jako ptáčci, velké vykulené oči, přední nohy skrčené, vypadalo to že skáčou jen po zadních. Ani se nebála. Proč se utábořila zrovna tam, na takovém zranitelném místě, byla záhada. Příroda ji vyřešila o dva dny později v podobě zvláštního černobílého ptáka, kterého jsme tam do té doby neviděli. Podle barev by to mohl být ťuhýk, ale vypadal větší. Zaklovnul jedno myšátko a odložil si ho na trávník. Druhé vylovil zpod dřevěného schodu a zaklovnul i to. Odletěl s ním a za chvíli se vrátil pro to druhé. Za dvě minuty bylo po všem a trávník zůstal prázdný. 

Člověk se neubrání otázce proč to tak je zařízené. Ale na to už se snaží přijít lidstvo od počátku věků a ještě pořád to nemá. Možná s výjimkou buddhistů, kteří jsou v té otázce „proč“ pozoruhodně nezvědaví a zůstávají skoro úplně zaměření na to „jak“. To znamená jak vidět realitu čistě a ne zkresleně, jak se k ní stavět, jak pomáhat umenšovat utrpení ostatních i své. Takové křesťanství touží vysvětlit i proč to tak všechno je, čímž se zamotá do těžko řešitelných problémů když má spojit milujícího všemocného Boha s drsnou realitou vůkol. Proto je mi taky buddhismus blízký, připadá mi z toho co jsem poznal nejvíc pravdivý, nejvíc skutečný. I když pořád nechápu proč je to tak zařízené a kdyby na to existovala odpověď, rád bych se ji asi dozvěděl. 

Všechno bylo až do středy normální a pak mě složila nějaká blesková chřipka. Zatím nevím jaká, ale vzhledem k tomu, že po čtyřech dnech se cítím zase už téměř zpátky a že jsem neztratil čich, to je spíš obyčejná chřipka obecná. Zítra zajdu na PCR test, ale spíš jen pro sichr kvůli blízkým. Ale bylo to intenzivní a bolela mě u toho hlava, což se mi jinak nikdy nestává. 

Je zajímavé, jak horečka a ta související slabost a změněné vnímání dovedou člověka restartovat. Tři noci jsem se převaloval, koukal do stropu, potil se nebo se naopak klepal zimou. Bylo to nepříjemné, i proto, že hlavou mi k tomu šly různé věci, které jsem kdy udělal blbě, případně které jsem neudělal, nebo které dělám blbě nebo nedělám dodnes. Ostatní něco dělají, na něčem pracují a z tebe se všechna pracovní energie teď nějak vypařila. A co sis vlastně myslel že děláš tady s tímhle barákem u lesa? Není to ani k uživení jako sousedovic penzión, ani něco, co by k sobě vázalo další lidi a umění a energii jako Davídkova škola v Křižanech. Tihle dva kluci na rozdíl od tebe přemýšleli než do toho šlápli, kdežto ty ses tady zamanévroval do něčeho, kde jsi sice v přírodě jak sis přál, ale v podobě úplně jalový a neplodný, a teď budeš buď sedět a prďochovatět na vlastním dvorečku, nebo žít v pražské králíkárně, kde je ti to teď cizí a nevíš co tam se sebou. Že pandemie je právě příležitost změnit si trochu život, abys tam mohl nějak být víc a aby to nějak i fungovalo? Na co si to hraješ? Dyk po roce nemáš vůbec nic a stále naprosto závisíš na své vejplatě. V jiných oborech už o tobě skoro nikdo neví, nikdo od tebe nic nechce. Odejdi z práce a nemáte co jíst. A tak všelijak podobně. Ale vlastně to bylo dobré, měl jsem pocit, že po tomhle nezbytném sebedrásu se poprvé po delší době začínám zase na věci dívat konstruktivně. 

V sobotu ráno jsem se probral, ve studeně vlhkém tričku ale zdaleka ještě ne ve své kůži, ale rozhodně jaksi na druhé straně. Cítil jsem se odlehčenej, bylo mi veselo, začínal úplně nový den. Po dlouhý době mě bavilo hrát na kytaru. Teď už se cítím skoro úplně zdravej, ale ten dobrý pocit přetrvává. Od včerejška ke mně přichází i nějaké nápady a vhledy.  

Jak vidno, delší dobu jsem nic nenapsal. Nějak se mi do toho nechtělo, vlastně mi tohle psaní teď nějak nejde do ruky. Žijeme doma nebo na chalupě, podle toho jestli je zrovna otevřená škola. Je váhavé, vlhké jaro Dost pracuju a taky mě obcházejí různé druhy starých pochyb v nových hávech. Upekl jsem třeba chleba a postavil třeba zeď, taky zasadil fůru sazeniček, ale zatím to zůstává víceméně při starém. A tak to nebudu lámat přes koleno, žejo.