Maraspace

Ve čtvrtek jsme se vrátili na chalupu a nic nám tu nechybí. Jsou překrásné podzimní dny. Ráno se koupu v ledovém rybníku, ale nepouštím se příliš daleko, protože je to přece jen už echt studený a aby otec živitel a hlavní řidič zcepeněl ve vodě je nevhodné vždycky – a teď ještě míň. Což je ohled, který nevyhnutelně zabarvuje různé myšlenky v tento zvláštní podzim. Například roste velké množství zvláštních hub mnoha druhů, které jsem tu pokud vím ještě neviděl. V Cikánském dolíku leží tiché mokřady a trčí zvláštní rezavá tráva, vysoká jako člověk. U hájovny řepné pole až na horizont a tam jeden jediný strom. Dneska se krajem honí mlhy, najednou to přijde a zacpe to krajinu jako vatou. Máme dnes už zimní čas a jedna mlha přišla těsně před stmíváním a postupně přikryla všechno okolo, les, rybník i jinak jasný dorůstající měsíc. Mlha je cítit, venku dýcháme mlhu. Najednou jsme tu úplně sami. Rozsvítil jsem tři vnější světla domu a vypadal jako ponorka v hlubině. Uvnitř máme suché peřiny a teplo, jídlo a elektrické světlo. Je to taková vyvzdorovaná anomálie proti tmavé a vlhké přírodě. 

Koronavirus v Čechách prudce stoupá, jsme na tom nejhůř v Evropě a je už prakticky jisté, že nemocniční kapacity se zaplní nebo přeplní. Vláda působí bezradně a lidi začínají blbnout – čehož se v tom ostatně bojím nejvíc. Když se lidem daří špatně a bojí se, začnou dělat všelijaké kraviny a to křehké předivo společnosti se začne natahovat a trhat. Ale nenapadá mě co bych s tím ze své pozice mohl dělat, leda tak konejšivě hovořit k paní Charvátové nebo psát smířlivé posty na Facebook. Ale první nejde, protože si Charvátovi obehnali hájovnu červenou páskou a druhé už tak dělá většina ostatních co smýšlí smířlivě a mně přijde zbytečné do té kakofonie přidávat další hlas. Střídáme se ve starání o babulku, což vlastně obnáší jen jí vařit a občas uklidit a občas s ní pohovořit. Je to jinak pořád holka samostatná i ve svých devadesátipěti. Teď máme službu my. Až nebudeme, odjedeme asi zase na chalupu. 

Nám samotným zatím nic neschází, mám práci a jsme aspoň zatím v pořádku. Home office model mi vlastně docela vyhovuje, rozhodně víc než jezdit každý den do práce. 

Byl jsem na chalupě ve čtvrtek a pátek sám, abych to tam vytopil, ale nakonec jsem se sám vrátil domů skrzevá tu babulku a taky že bylo opravdu mimořádně hnusně. Objednal jsem ovocné stromy a keře, asi poslední várku co se nám rozumně vejde na pozemek. Vyrazili jsme na výlet deštivými lesy a poli až k pracovnímu táboru Vojna u Příbrami, kam komunisti posílali politické vězně těžit uran. Začal jsem číst Eat the Buddha: Life and Death in a Tibetan Town od Barbary Demick a je to čtivé stejně dobře jako její knížka o severní Koreji Nothing to Envy. 

Dost pracuju a je to samý call, což začíná být únavné. Je těžký držet u všech plnou pozornost. Jinak dobrý. 

Na chalupu přijel Marius s Barborou a zůstali až do neděle. Šli jsme překrásným podzimním dnem přes kopec a chmelnice a meze s obsypanýma trnkovýma keřema do Ročova. Cestou jsme potkali pár starousedlíků, kteří si ten městský gotický pár prohlíželi s velkým zájmem.  

Zajel jsem taky konečně do moštárny, což je už taková podzimní tradice. Ten zkvašený smrad na místě, bedny s jablky, sudy s kvasy na kořalku a ve velké místnosti vzadu ten veliký a respekt budící stroj s válci jako mandl, který si na jedné straně podává jablka z vodní lázně a na té druhé z něj teče mošt a padá suchá jablečná drť, to je každoroční atrakce nejen pro Žilvinasa, ale i pro mě. 

“U starýho domu si zpívám jako Zlata …”, notuje si mezitím Laime další z jejích šlágrů. O den dříve taky bráškovi sdělila, že má (jako bráška) pindíka normálního, na rozdíl od táty, který tam má tu “dalšou várku” a taky “chobotnici”. Ale doufám, že děti z přijatelně normálních rodin nakonec budou mít k nahotě přijatelně normální vztah. Ať už je dalšá várka co chce. 

Měl jsem poměrně sociální týden. Byli jsme v pondělí na obědě s ILLE, setkala se správní rada Demas, byl jsem na schůzce o Bělorusku na MZV. To všechno je zajímavé zejména s přihlédnutím k tomu, že nám Hop ve čtvrtek večer napsal že má Covid. Hned druhý den jsem šel na test, protože rodiče a protože babulka. Šlo to velmi hladce a já Covid nemám. I tak je to ale spíš jen otázka času a přemýšlíme s Alelií jak se k tomu postavit. Systém izolace se už zhroutil, o tom není pochyb – pokud je teď denně pět až osm tisíc pozitivních a každý se konzervativně potkal s dvaceti lidmi, mělo by každý den jít sto až stošedesát tisíc lidí do karantény, což se samozřejmě neděje. A pokud v tom všem zůstávají otevřené základní školy, kde si děti napříč společenskými vrstvami každý den navzájem ohmatají prstíčkama obličeje, je jasné že to půjde dál. Takže i když je technicky možné se přesunout na chalupu a tam se izolovat (a jak bych si to jinak přál!), co s tím, když to nemá žádný viditelný konec? Na týden? Na měsíc? Na rok? Než virus zmizí? Než bude vakcína? Být sám, klidně to vezmu jako výzvu a na nějakou dobu takhle zpoustevničím. Ale nejsem. 

Protože v pátek jsem pořád čekal na výsledek testu, jel jsem nakonec na den na chalupu sám s mi.pu. Vzal jsem s sebou taky Melody Makera a malé raritní kombo Marshall Lead 20 z roku 1980, které jsem nějakou náhodou objevil v létě na inzerát za pakatel. Je skvělý a protože tranzistorový, taky směšně lehký. Ale psaní písniček mi ani tak nešlo, i když bych byl rád. 

Jeli jsme s Žilvinasem na kole do Brd, je to tam opravdu krásný a nečekaně divoký, skoro jako taková Šumava za Prahou. Seděli jsme na zarostlé betonové ranveji bývalého vojenského letiště a kolem mlha a smrky.

Z.N. je rozhodně charismatická osoba a mně se i dost líbí, byť to okouzlení je krátké, protože brzy začnou charismatem prosakovat ty dominantní a hráčské rysy, které už moc přitažlivé nejsou. 

Hráči. Někteří lidé jsou hráči, nevím jak tomu lépe říkat. Upravují chování podle toho s kým mluví a kam ho potřebují dostat, dělají drobné nebo větší manipulace, které jsou někdy patrné rovnou, někdy až po nějaké době, případně jen těm, kteří dotyčného znají už delší dobu a už to párkrát viděli. Jasně, všichni asi trochu upravujeme chování podle toho s kým mluvíme a zejména pokud ho chceme někam dostat, ale pro některé lidi je tenhle manipulativní druh chování přirozenější. Já to nemám rád a snažím se to nedělat i když třeba zrovna vím jak by to šlo. Je třeba uznat, že pragmaticky vzato je hráčství užitečná vlastnost, která dotyčným přináší větší úspěch v práci (nebo notabene politice). Ale taky se domnívám, že tyhle mezilidské deformace přispívají k tomu, že svět vypadá jak vypadá a že se lidi nemůžou pořádně dohodnout když na sebe pořád něco hrajou. Tolik psychologické okénko, které zůstane mlhavé když nenapíšu kdo je Z.N. páč je to osoba známá, ani které další lidi v mém okolí to postihuje páč jsou to kamarádi. 

Jinak jsme strávili dlouhý víkend na chalupě a skoro celou dobu pršelo. Když ne, šli jsme na výlet a objevili v lese zatopený lom. Sbírali jsme šípky a trochu jablka a zbytek jahod a vína a taky tabák. Lezl jsem do studny, abych vyčistil dno a nasypal drén pod čerpadlo a i když je to studna jen šest metrů hluboká, jde z toho respekt. Tím spíš, že dole se válí oxid uhličitý nebo co a blbě se tam dýchá. A je jasné, že kdyby se ti tam zatmělo před očima, není síla, která tě odtamtud vytáhne dřív než bude pozdě. Ale dopadlo to dobře a doufám, že už tam zase dlouho nepolezu. Pomalu začínáme zazimovávat, ale já bych vlastně bral kdyby zase zavřeli školy a my se tam mohli přesunout zpátky. 

Což je další zajímavé téma. Taková Jana Kostelecká už se nemohla dočkat aby se věci vrátily do normálu. Myslím, že nejenom proto, že je tohle období obtížné ekonomicky, ale když se na tenhle typ lidí ve svém okolí podívám, zjišťuju, že jsou to lidé, kteří většinou dělají to co chtějí a co je baví. Já naopak cítím silnou touhu aby se všechno znovu zavřelo a zrušilo a abych mohl bydlet u lesa a zároveň mi nic neutíkalo, protože teď nemůže nikdo nic. Jinak se mám docela dobře a uvědomuju si, že je tenhle postoj trochu rouhání a trochu sobeckej, ne moc prospěšnej a vlastně se za něj trochu stydím. Ale musím si přiznat že to tak je.

Uteklo to jako voda. Na chalupu přijeli Vachudovi, udělali jsme spolu z modré ložnice webinář pro univerzitu v Mawlamyine a pak strávili s ženami a dětmi příjemné odpoledne a večer. Přijela Olga s Dominikem a Toníčkem a pak už jsme se zase museli všichni vrátit do Prahy. 

V Praze pokračovaly horké letní dny, vlastně až dodneška, seděli jsme na trávě v parku, pili s Alelií cider a koukali po lidech. Stavil jsem se na chalupě na otočku abych sklidil švestky, větší část z nich odvezl Ondrovi Kopičkovi do Landcraftu k vypálení a zbytek jsme usušili a proměnili v kompoty. 

Žilvinas šel poprvé do Skauta, což jsme dlouho chtěli, a zaplaťpámbu to vypadá zatím jako že jo. To je vůbec zajímavé a možná jsem si to sem už psal – oba s Alelií jsme za svého dospívání měli ze skautů spíš trochu srandu – ty jejich přezdívky a správňáctví a šátky. Až za hluboké dospělosti jsme si všimli, že hodně fajn, spolehlivých, pracovitých a poctivých lidí co potkáváme, jsou bývalí skauti. A tím to Žilvinas měl zpečetěný, páč kde jinde dneska brát tuhle kombinaci hodnot a přírody. V Brawl Stars ani v křesťanské vojenské polepšovně určitě ne.  

Dneska je pořád slunečno, ale ráno už bylo docela důstojné podzimní chladno.

Laime má talent vymýšlet jednoduché chytlavé verše, které si zničehonic začne zpívat a já je potom nemůžu dostat z hlavy. Už na jaře jsme tak společně zhudebnili její bezstarostný šlágr “My jsme upilovaný, my jsme zamilovaný” a taky abstraktnější “Asi toho ptáka snědla”. Přes léto k tomu přibyla rovnostářská a motivační “My jsme nejlepší, My jsme všichni nejlepší” a taky přírodní vypsano-fixovská “Uá uá uá – duha! , Uá uá uá – duha!”, kterou bych chtěl zkusit s Alaverdi. K tomu ještě temná bluesová “Promiň brácho že umřu, promiň táto že umřu”. Kam na to jenom chodí?   

Je taky normální, že lidé se snaží historky trochu přibarvit superlativy. Tadyhle tříletá holčička to ještě nemá tak zvládnuté, takže ptáček u nás na okenním parapetu nejdřív “hrozně odpočíval a potom strašně uletěl!” 

Fungujeme opět na chalupě, Žilvinas je na škole v přírodě. Ve všední dny je tu úplně prázdno a ticho. Jen slunce svítí, okolo mlčenlivá zelená krajina plná dozrávajících barevných plodů, nahoře les a obloha a dole hladina rybníka. Je to skvělý, i když pracuju uvnitř, je to úplně nesrovnatelné s životem v Praze. Ráno se chodím koupat do rybníka. Venku už ráno bývá kolem deseti stupňů a z rybníka jde pára. Ráno a večer začínáme přitápět.

Jsem moc rád zpátky na chalupě, v Praze mě to zatím nebaví zhruba tak jak jsem očekával. A to i když jsme byli s Alelií na hezkém rande a chodili po mostech a seděli na střeše Kotvy a večeřeli kachnu v buržoustské restauraci Sia. Ale jinak v tom bytě bez dveří otevřených na trávu vůbec nevím co si počít. 

Taky jsem zapomněl poznamenat, že poslední dva dny tu minulý týden byla Dusilenka s Edou, což bylo velmi fajn, takové skoro rodinné. Naznali jsme, že se známe přes dvacet let. Byli jsme na prohlídce velkého mlejna v Brlohu a na kousku varhanního koncertu v kostele ve Smolnici, pili jsme víno, dělali oheň a hovořili o životě. 

Náš chlapeček šel do třetí třídy a dostal klíče, aby mohl chodit ze školy sám. Má z nich velkou radost a my zjišťujeme jak ten čas letí. Já se zatím snažím dostat do pražského pracovního režimu se střídavým úspěchem, ale za chvíli jdu na akci do o Magnitského zákonu do Sněmovny a potom na oběd s řediteli think-tanků a ministrem zahraničí, což je oboje zajímavé, tak se to snad trochu rozproudí.

Vrátili jsme se po téměř půl roce do Prahy. Vlastně jsem nikdy v životě nežil mimo Prahu delší dobu. Návrat to není příjemný, jak jsem předpokládal. V malém bytě plném věcí si připadám jako v ponorce a když se potkají dva v předsíni, musejí se vyhnout bokem. Moc jsme se nevyspali, protože tramvaje a auta a občasný opilec. Ráno jsme se vydali s mi.pu na obvyklou obchůzku po počůraných betonových chodnících, což je taky trochu míň dobré než chodit po louce u lesa. Teď rozbíjejí sbíječkou chodník v sousedním bloku, já se zasunutý v kajutě ponorky snažím probudit a pracovat a v mém kalendáři není nic na co bych se těšil. 

Ale dyk jo, nechci se rouhat. Taky vím, že to je takový problém prvního světa – jestli bydlet na nóbl Letné nebo radši na letním domě u lesa. Jsem vděčný. Máme se dobře. Mám práci. Byli jsme včera na neapolské pizze v oslavě konce prázdnin. Protože mě řešení téhle situace nenapadá (pokud si nechceme vzít děti jako rukojmí a udělat z nich proti jejich vůli lesní poustevníky z venkovské školy), je čas sklopit uši, zatnout zuby, držet disciplínu a chvíli tu káru holt tlačit takhle než se zase něco nějak pohne nebo si na to člověk aspoň zvykne.

S překvapením zjišťuju, že jsem tu od začátku srpna nebyl. Srpen vlastně nějak zmizel. Ani nezačal a už končí. 

Byli jsme s Žilvinasem a dalšími táty a dětmi na pětidenním čundru Malými Karpaty. Bylo to ve všech ohledech skvělý. Ta parta (kde jsem do té doby kromě jednoho vzdáleného známého neznal vůbec nikoho) byla výborná, ten společně strávený klukovský čas byl úplně dojemně skvělý (což tedy nezní úplně klukovsky), Žilvinas šlapal do kopců a spal pod širákem jako zálesák, já jsem si ověřil že jsem pořád v dobré kondici a viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Veliké zlatohlávky na obrovských bodlákových květech na stepích na vrcholech kopců, spánek v ruinách Plaveckého hradu, kopce kde až na obzor není vidět stopa člověka. A ty krásné bukové lesy! Větší část cesty jsme šli v zelené záři pod příkrovem vysokých stromů, které listy filtrovaly sluneční světlo. 

Stavil se Marvin s Bárou, přijeli na dva dny rodiče, přijely holky z Moravy s dětma, přijel Jakub s Maruškou. Tyhle návštěvy jsou moc fajn a v té relativní izolaci si jich vážím o to víc. Na konci týdne se vracíme do Prahy, což bude – jak už jsem zmiňoval – těžký přechod. Přemýšlení co s tím se okamžitě navazuje na přemýšlení co se sebou, což nenesu útrpně jako často dříve, ale přece jen je to pořád poněkud nedořešená otázka, která má tutově ještě fajnovější možná řešení než je to současné. Samozřejmě má taky galaxii možností mnohem horších, takže to beru s pokorou a v klidu a ono se to při dobré disciplíně bohdá nějak vyvine. 

V přírodě pomalu začíná ten parádní čas hojnosti. Dozrává ovoce a momentálně jsou tady na pozemku k dispozici jablka, hrušky, švestky, blumy, fazole, papriky, cukety, dýně, ostružiny, jeřabiny, jahody, hroznové víno, slunečnicová semínka a lískové oříšky.