Strávili jsme pár dní u rodičů v Luži a nařezali a naštípali jsme s tátou dřevo na zimu. Žilvinas se zapojil do ládování polínek do kůlny a v téhle práci je to už úplně plnohodnotná pomoc, šlo to neuvěřitelně rychle. Tři generace kluků Svobodů dělají dřevo na zimu, bylo to pěkný. Pak jsme nechali v Luži psí babuchu a dalších pět dnů jsme se potloukali po Orlických a Rychlebských horách a Jeseníkách. Tenhle typ cestování mám hrozně rád a už dlouho nebyla příležitost si ho dopřát – máme stan, karimatky, spacáky a benzínový vařič, chodíme po kopcích, loukách a údolích a každý večer najdeme nějaké krásné odlehlé místo, kde spíme kluci pod stanem a holky v autě. Dokud můžeš někde čerpat naftu a vodu, můžeš takhle žít. Šlo to dřív i stopem, ale teď ve čtyřech se dvěma dětma už méně, nehledě k tomu, že čtyřicátník na stopu, notabene teď s životně rekordním plnovousem, by působil na krajnici krajně nedůvěryhodně.
Podívali jsme se na řopíky, zlatonosnou Olešnici, jeskyni Na pomezí, i do termálního koupaliště ve Velkých Losinách jsme nakonec zašli. Sbírali jsme borůvky, maliny a jahody, okukovaly nás zvědavé krávy a lišky. Žilvinas si po večerech psal prázdninový deník, Laime si ho kreslila a já zkoušel tužkou črtat okolní lesy a kopce. Tahle toulavá existence a sezení na štěrku u vařiče, ty večery a rána, mě moc baví. Bylo to jen pět dnů, ale parádně jsem si odpočinul – hodně asi i proto, že jsem neudělal tu chybu co dělám skoro vždycky, a to že jsem vůbec neotevíral email. Pokud ho otevírám, pak ani plnohodnotně nepracuju a stejně většinu těch věcí za pochodu nevyřeším, a ani neodpočívám, protože mi to straší v hlavě. Note to self – když máš volno, fakt už nečti emaily.
Ty hory jsou mimojiné poseté pěknýma chalupama – v tisícerém údolí jsou tisíceré domy s pěknýma zahrádkama a na ně před světem utíkají lidé z měst, kteří si to můžou dovolit. Ty chalupy jsou parádní a my sami to neděláme jinak, ale když toho vidíš tolik najednou, začne ti hlavou vrtat že je na tom i něco špatně. Je to do nějaké míry vnitřní emigrace, je to vyklizení veřejného prostoru, ne tolik nepodobné tomu za normalizace, akorát v Kauflandu seženeš mnohem lepší jídlo a v Hornbachu lepší hmoždinky. A ta komerční mašina a daleko podstatněji ta politická jako třeba ANO, to tak chce. Dyť se s tím neunavuj, ten svět je stejně celej nějak blbě, my to zvládneme – hele, tady si vem klobásky s medvědím česnekem a udělej si radši s rodinou hezký večer.
K tomu tematicky čtu knížku Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa o zažraných sociálních problémech v současném Česku a o tom, jak je realita často jiná než je veřejně zažitá verze. Myslím, že by si to měl přečíst každý.
Pak jsme se zase vrátili na pár dnů do Luže a včera dorazili zpátky domů, což je momentálně tedy taky chalupa. Za těch deset dnů tady všechno neuvěřitelně poporostlo a protože jsme poprvé letos měli čas plít záhonky, máme i poprvé cosi jako úrodu. Rostou jahody a hrášky a okurky, dozrál rybíz a angrešt, začínají cukety a rajčata. Česnek je obstojný, izraelské slunečnice jsou už větší než já, poprvé začaly plodit některé stromy co už jsem tu sázel já – mladá višeň a taky dvě jabloně – panenská česká jablka a taky jedna letní. Vracím se do práce od notebooku v podkroví v dobré síle, uvidíme jak to půjde držet a nezapomínat i na nějaký důležitější rozvoj.