Maraspace

Zvláštní jak dny prosviští a najednou je už dvouciferný květen. 

Byli u nás pár dnů Königovi, což bylo moc pěkné. Dělali jsme pizzu v hliněné peci a opékali buřty a hovořili o životě nebo občas jen pospolitě mlčeli. Dost si těch chvil s blízkými kamarády vážím. 

Taky jsme měli koncert s Worm’s na takovém DIY metalovém festivalu uprostřed ničeho u Kolína a to bylo taky moc pěkné. Bylo fajn stát zase na pódiu a hrát, stejně jako se vidět se spoluhráčema. 

Zasadili jsme s Laime všechny sazenice, co opečováváme v některých případech už od ledna a taky zprovoznili zahradní čerpadlo, kterým můžeme zalévat vodou rovnou z rybníka, což je opravdu výhoda k nezaplacení. 

Je nádherný květen. 

Přivezl jsem z Prahy kola a posledních pár dnů brzy ráno jezdíme s Žilvinasem na krátké výlety do lesa nebo okolních vesnic. Je pěkné takhle spolu trávit ráno. Kupodivu i mi.pu, stará psí babucha, to zvládá a podle všeho ji to baví. U posedu, kde se říká “v babinci”, je ráno čerstvě vyvržený kanec. Nad Vinařicema u polní cesty stojí prastará vétřieska, úplně zrezlá a po okraj naložená smrkovýma větvema. 

Kvetou šeříky a jabloně, třešně už jsou dávno odkvetlé, takže ženu je třeba líbat pod jabloní. Snad se to taky počítá.

V pátek jsem jel do Prahy, ale v polovině cesty jsem si uvědomil, že jeden z hlavních důvodů té cesty – dvě Ikea tašky se špinavým prádlem – stále leží v kuchyni na podlaze. Tak jsme tam jeli v sobotu znovu a všichni, aby se taky rodinka mohla jednou umýt. Cestou jsme to vzali přes naleziště trilobitů ve Skryjích, což jsme měli se Žilivnasem domluvené jako narozeninový výlet, ale kvůli karanténě z toho sešlo. Trilobita jsme nenašli, ale našli jsme řadu úlomků ulit a lístečků nějakých podmořských rostlin. Křachneš do kamene zednickým kladívkem a zkamenělina vykoukne na denní světlo. Předtím v tom kameni tiše dlela pět set padesát miliónů let – až přesně do tohoto okamžiku. 

Koupil jsem taky na inzerát krásnou starou kredenc, kterou jsme pak vezli až odněkud od Poděbrad. 

Začali jsme trochu promořovat, a tak se stavili na návštěvu Juditka s Jakubem a opékali jsme buřty a pili červené víno. 

Nějak se mi ten mentální rozvoj nedaří. Nebo naopak daří a ty přetrvávající zmatky jsou důkazem že už se to posouvá a démoni kladou překážky, protože ten posun nechtějí? Nevím – tenhle argument  používal už Stalin. Že když se něco nedaří, je to vlastně známka, že vítězství je už za rohem – to jen nepřátelé jsou si toho vědomi, a tak z posledních sil kladou zoufalý odpor nevyhnutelnému triumfu socialismu. Což nakonec jak víme spíš nedopadlo.

Pracoval jsem až do pěti a potom zaléval, dělal nějaké další práce, povídali jsme si na hrázi s Alelií a sousedkou Zuzkou a den byl pryč. Dny tu vůbec mizí velmi rychle. 

V normálním pracovním dnu s těma cestama do kanceláře se to schová, ale tady při práci doma naplno vynikne jak strašně moc času vlastně člověk tráví prací. Úplně to bije do očí. Z toho zase plyne, že by měl dělat něco co ho doopravdy baví a přijde mu to důležité. Čímž jsme tak nějak tam kde jsme vždycky byli. 

Nechci se rouhat, jsem velmi vděčnej za to že mám práci, zejména v téhle době, a dokonce práci po všech ohledech parádní. Ale strašně bych si přál najít nějakou pracovní činnost, ve které bych si přišel opravdu dobrej a která by mě naplňovala. Tohle je pořád spíš takovej sňatek z rozumu.

Nad ránem dvakrát pršelo a v krajině je úplně cítit, jak to všechny ty rostliny a stromy vděčně nasávají. Nebylo to zdaleka dost, ale aspoň něco. Byl to první déšť za více než čtyři týdny. 

Byl to den, kdy jsem si četl a zkoušel bez velkého nadšení něco nahrávat a taky malovat vodovkama. Taky jsem přemýšlel jak všechny ty pracovní činnosti v životě dělám nějak blbě a co bych měl dělat líp. 

Večer jsme roztopili hliněnou pec a udělali si na sluníčkem zalitém dvorku pizzu.

Udělal jsem mandalu květu života na poklop od skruže. Přijel kominík a prometl komíny. Taky jsme s dětmi zasadili mangold, kukuřici, fenykl, slunečnice, šruchu zelnou a nějaký kytky. Jíme a žijeme pod širou oblohou. Začala růst réva a objevila se i rebarbora, kterou jsem už pokládal za umrlou, ale přesto ji trochu zaléval kdyby náhodou.

Dopoledne jsem pracoval a potom jel do Prahy vyprat, pro jídlo, pro vodu a další nezbytnosti jako například barvu na beton. Když nechceme, nemusíme odsud vystrčit nos déle než týden – pak nás k tomu dožene ta nutnost vozit pitnou vodu. Město jako takové mě neláká vůbec s jsem rád když jsem zase pryč, ale je fajn projet se autem (taková prostá věc!) a potom je nějak hluboce atavisticky příjemný i ten pocit lovce, který se vrací do jeskyně obtěžkán potravou a nástroji pro svou smečku. 

Zabralo to celé skoro osm hodin (no, hodně to protáhla ta pračka a taky pokec s babulkou) a utratil jsem při tom překvapivé množství peněz. Ale vzhledem k tomu, že jsou to kromě pár trvalých příkazů jediné peníze které teď utrácíme, žijeme úsporněji než normálně. Což je taky fajn.

Finišujeme proposal, který není tak špatný jako na začátku, ale pořád je dost rozcuchaný. Stálo to neúměrné množství práce na to, že s tím dost možná stejně neuspějeme. Můžu odevzdání oslavit tím, že se pustím do vší ostatní prác, která díky tomuhle stála. 

Zlepšujeme se v ornitologii a chce to být tady delší dobu, aby člověk vypozoroval nějaké rytmy. Nevídáme brhlíky a zatím nevíme proč. Na krmítko chodí sýkorky koňadry a taky jedna modřinka. Dále vrabci a zvonohlíci se žlutou hlavičkou (nemohli jsme si to jméno zapamatovat, až jsme si vymysleli mnemotechnickou pomůcku a teď jim říkáme zvono-rohlíci). Po trávě chodí kosi, kosice a taky občas konipas. Stromy zpracovávají strakapoudi a vzadu na louce bývá žluna. 

Odkvetla mirabelka, kvetou blumy, meruňky, broskev a nashi. Začínají hrušně, chystají se jabloně. 

Prudce se ochladilo a já trochu vařil a trochu pracoval u notebooku a trochu venku, ale všechno tak nějak vlažně. Byl to takový typ dne. 

Jsou tu Velikonoce!