Maraspace

Další prosluněný a teplý den. Dneska se koupaly i děti. 

Probudil jsem se zase jednou ve tři ráno a četl si. Zabral jsem až nad ránem a díky tomu jsme vstávali později než obvykle, ráno jsem nemeditoval a jako obvykle to pak už během dne nedohnal. 

Vydloubali jsme ze země rezervní hromadu makadamu, který jsem nechal ležet na louce před pěti a půl lety. Země už ho skoro spolkla, ale většinu se ještě podařilo dostat ven. 

Nic není stálé a všechno se mění. Zejména pak třeba dům na venkově, který je sám o sobě anomálie, kus nerovnováhy vyvzdorovaný lidmi na okolní přírodě. Pokud tu nerovnováhu neudržuješ, příroda si to zase začne brát zpátky. Na střeše je mech, skulinkou začne zatékat. Trámy zvlhnou a nahnijí, mezitím chodí dovnitř skulinkama plísně, mravenci, berušky, netopýři, myši, sviňky, komáři, pavouci, roztoči, kuny, vosy, sršně a můry. Jak jeden trám křupne, spadne krov, dovnitř začne pršet a pak to už půjde rychle. Stropy se propadnou, omítka smyje, pojivo nosných zdí se začne vymývat a drolit. Za dvacet let – z přírodního hlediska čas menší než nepatrný – tu bude jen boule porostlá kopřivama a rovnováha bude obnovena.

Zazdil jsem první díru ve fasádě. Snažím se přijít na to kudy tam lezou kuny, které nám každý den brzy ráno šourají u stropu. 

Objevil jsem Davida D Omni. Je s podivem, že jsem ho skrz styky s Porno Para Ricardo a kdysi podporu Omnizona Franca neobjevil dřív. Ty dvojhlasy ve španělském hiphopu mi přijdou skvělý.

Hned ráno, když ještě holky spaly, šli jsme s Žilvinasem a mi.pu podél lesa do Kozojed, kde rostou u potoka vrby, na proutky na pomlázku. Přišel s tím nápadem sám a přestože samotné koledování mám za jednu z těch debilnějších tradic a nechce se mi do něj, sama pomlázka z proutků je ještě fajn. A je hrozně fajn spolu takhle trávit klukovskej čas ve dvou. Technicky vzato je volno, ale i tak jsem musel aspoň trochu pracovat. 

Otevřeli jsme likér 69 od Landcraftu Ondry Kopičky – výluh z višní a zelených ořechů. Je to hrozně dobrý. 

Pokračují krásné dny, ale už třeba čtyři týdny nepršelo a země je vyprahlá.

Pracoval jsem většinu dne, potom zajel do Řevničova pro buřty a pivo a udělali jsme si první letošní ohýnek i se sousedovic dětma. Přijela zásilka z farmy Permasemínka. Dva různé hrášky, fazole, dýně, kavkazský špenát, mrkev, melouny.

Poprvé jsem se letos vykoupal, když nepočítám to hned po Novém roce, když jsem si musel vysekat díru v ledu. 

Blíží se druhý letošní supermoon a možná proto jsem se probudil po necelých čtyřech hodinách spánku před čtvrtou ráno a už nezabral. Po snídani jsme všichni vyrazili do Prahy pro vodu, jídlo, vyprat a taky se pořádně umejt. 

Pohodlí čisté teplé vody a pračky je fajn, ale jinak jsem si potvrdil, že město je mi cizí a taky že nosit roušku je pěkný opruz. Opruz je i to chalupářské tahání tašek po schodech sem a tam. Jak to zařídit, abychom mohli žít tady nebo někde jinde v přírodě a nezašli přitom hlady ani nemuseli trávit den v autě převozy sebe a dětí?  

Doma jsem zasedl za notebook a seděl u něj až do šesti, kdy se doprala čtvrtá pračka a my jeli zpátky. Vlhký podvečerní vzduch od rybníka krásně voněl.

Musel jsem pracovat, a tak jsem pracoval. A potom udělal oběd a potom šel stavět schody do toho svahu. Kupodivu jsem to do večera stihnul a kupodivu jsou stabilní i pěkné. Laime mi pomáhala a ve slunečném a teplém odpoledni jsme si pak pouštěli lodičky a s Žilvinasem hráli fotbal na dvorku. Večer jsem zase musel pracovat, a tak jsem pracoval. 

Čekal bych, že tady budu hodně číst, ale nečtu. Zkoušel jsem brát do ruky kytaru, ale nějak mi to nic neříká. Ale ani nevadí, když se tedy oprostím od obav jestli není špatně že to tak je a že by mi to jako něco teda říkat mělo.

Šli jsme dopoledne na výlet, podívat se na parádní chalupu na kopci se třema stodolama a vlastním rybníčkem s vrbama, co je tu nedaleko na prodej. Chodíme roky okolo, ale nikdy jsme si jí pořádně nevšimli. Kdyby za to nechtěli zrovna sedm miliónů ale o nějakou tu nulu míň, budeme uvažovat jestli ji náhodou nevyměnit za tu naši nebo dokonce nepřikoupit na nějaký záměr. Byl krásný jarní den, na slunci teplo a mimo něj zima, a za ty dvě hodiny venku jsme nepotkali živou duši. Spojil jsem dvě hadice a načerpal z rybníka tisíc litrů vody do nádoby nahoře na kopci. Ušetřil jsem si tak padesát cest nahoru s konvema v ruce. A vypadá to, že letos bude potřeba zalévat, už teď na začátku dubna je to zase vyprahlé a předpověď počasí s deštěm zatím nepočítá. Mám pocit, že začínají usychat i staré stromy. 

Pustili jsme se do osídlování svahu za námi. Je tam vlastně dost místa a jsou tam různá krásná zákoutí, ale zatím jsme nikdy nenašli čas to zkoumat.

V pátek by zprvu den pod dekou a úměrně tomu byla nálada nejdřív unavená, nejistá a podrážděná. Pak se to ale nějak zlepšilo. 

Dneska jsme tu tři týdny a od této chvíle píšeme historii, protože déle v kuse jsme tu ještě nikdy nebyli.

Pracoval jsem o něco míň a vlastně už ani teď, v pátek, si ten den moc nepamatuju.