Maraspace

Měli jsem call s poradním sborem jednoho švédského rule of law konsorcia, jehož jsem nějakou náhodou členem. Jsou tam lidi z celého světa, někteří staří jako já, někteří mladší, ale taky staří a velice zkušení a někdy i slavní pardálové. Všichni mají velké obavy z toho jak se věci ve světě vyvíjejí. 

Koncert v Kaštanu na Marvinových padesátinách byl parádní, už dlouho jsem si tak dobře nezahrál. Spal u nás Kuláč a ráno jsme mu připravili snídani s kváskovým chlebem, misem, kimči, mungo klíčky a kvasovýma tyčinkama. Kuláč to ocenil. 

Pak jsme byli navšívit mámu opět na vinohradské kardiochirurgii, kam ji v pátek převezli zpátky, protože jí začal jizvu po operaci žrát zlatý streptokok a musejí to čistit. Bude tam minimálně dva týdny, potom inšallah zase na rehabilitaci. Naštěstí to nese relativně dobře a naštěstí jsou tam vstřícné sestřičky, které nás tam pouštějí, i když by neměly. 

Rok 2023 začal skvěle – byl jsem poprvé v životě v Indii, v Díllí a pak deset dnů v Dharamsala hned naproti Dalajlámově rezidenci, ve velmi dobré kondici a disciplíně psychické i fyzické. Prvních zhruba pět měsíců v roce jsem nepil žádný alkohol, což bylo fajn, i když nějaký velký přetlak energie nebo kreativity to taky nevyvolalo. 

Byl jsem loni taky v Poznani, poprvé v Kuala Lumpur, poprvé na Filipínách, poprvé v Paříži, taky v Záhřebu, podruhé v Indii (v Bhopálu), a konečně na jaře a pak ještě jednou na podzim v Kapském městě. S rodinou jsme byli na jaře v Neapoli a v létě v Turecku.

Mohl jsem jet do dalších míst, ale z různých důvodů jsem se toho vzdal – podruhé do Paříže, Londýna, na Srí Lanku, Maledivy, podruhé do Dharamsala, do Díllí a Bangalore, do Atlanty. 

Odehráli jsme dost koncertů s VTM, pár s Alaverdi a dva nebo tři s Worm’s. Udělali jsme čtyři nové písničky s VTM, což není za rok mnoho. 

Nebylo to výhradně dobré.

Pracovně to byl velmi náročný rok, pro celou organizaci i pro mě, bezkonkurenčně nabitý programy i personálně/technickými problémy. Ale zvládli jsme to dobře, byť za cenu opotřebení týmu i mě. 

Pochovali jsme mi.pu, psí babuchu, která s náma žila patnáct ze svých šestnácti let. Dalšího psa nás zatím neláká si pořídit. 

V roce 2023 taky pomřelo velké množství sympatických lidí. 

Konec roku pak byl zcela ve stínu máminy disekce aorty kombinované s mrtvicí, což je nadále se vyvíjející situace. V rámci situace si vede dobře, ale je to běh na dlouhou trať. Od mého narození bylo samozřejmé, že je tady máma a táta, víceméně stejní jako vždycky, i když jsem je třeba měsíc neviděl. Najednou to tak není. Je to jako takový opožděný konec dětství a je to překvapivý rozdíl. 

Teď mi skončilo dvoutýdenní vánoční volno. Část jsme byli na chalupě a já docela pilně běhal po zahradě, založil velký záhon a zamulčoval ho slámou, pořídil drtič větví a zasypával všechno možné dřevěnou štěpkou, zahrnul zeminou sklep ve svahu a zbytkem rozšiřoval dvorek, vyčistil ptačí budky, ostříhal révu, porazil s Žilvinasem starou umírající blumu a tak podobně. 

Cítím se o něco míň vyhořelý než s nástupem svátků, ale o moc ne. Pracovat se mi nechce. Rok 2024 zatím vypadá jako klubko praktických problémů k řešení, čímžto se samozřejmě nechci rouhat, aby mi Pámbu neukázal zač jsou toho teprve problémy ke fňukání. 

Bude nás každopádně čekat řešit nějaký typ situace s mámou a tátou. 

Bude nás čekat veliké stěhování bytů v baráku, z čehož já budu řešit několik rekonstrukcí. 

Bude mě čekat dost pracovních agend, u většiny z nichž zatím nevím přesně jak na ně. Šéfování mnohohlavému týmu je chca nechca břemeno, pokud se člověk nenarodil jako Šimon Pánek, aby v takové roli naopak kvetl. 

Ve světě se budou dále vyvíjet vývoje, které nejsou momentálně rozehrané příliš dobře. 

Budeme se s VTM snažit dělat nový materiál, ale těmhle věcem úplně neporučíš, tak uvidíme. 

Můžu si zacpat hlavu úkoly na chalupě, těch tam bude nekonečno. Ale nechtěl bych taky do toho kusu země nasypat celý svůj život a probudit v pětapadesáti s tím, že sice mám zamulčováno, ale měl jsem možná spíš dělat i leccos jiného. Navíc situace s mámou i ti rozliční loňští umrlci dávají věcem jinou perspektivu – když zcepením já (což se může stát hned teď když blbě šlápnu na hrábě), do pár let si příroda to co tam buduju vezme zpátky a budou to tak leda ovocné stromy zarostlé v lese. Je to velice pomíjivé a neměl bych tomu pozornosti a času věnovat přiliš, i když mě to baví a je snadné se do toho ponořit.

Po prvním dni v práci naznávám, že mě to celkem i baví, takže to není vstup do roku nikterak depresivní. Udržet si v rámci možností čistou hlavu a být s ní schopen dělat vědomé kroky a vědomé změny. To by mohlo být to hlavní motto. 

Před dvěma týdny máma prý vyndala prádlo z pračky a poznamenala, že si asi hnula se zádama. Nebyla to ale záda, nýbrž disekce aorty, se kterou ji doslova za pět minut dvanáct dovezli na operační sál a ještě tu noc celých šest hodin operovali. Operace se technicky povedla, ale přitom jí vletěla krevní sraženina do mozku a udělala tam dvě velká ischemická ložiska. Máma je naživu, což je dobrý začátek, u disekce aorty už tak statisticky nepravděpodobný. Poznává nás a zdá se že rozumí tomu co říkáme, i když sama zatím mluvit nemůže. Ale je to jen začátek dlouhé cesty, která je z obou stran lemována propastí. Ta trvající nejistota je únavná, ale s tím nic nenaděláš. Že by na tom byla jako předtím není zdá se možnost, pravděpodobné scénáře tak začínají na „nic moc ale jde to“ a pokračují odtamtud dál. 

Je to příležitost cvičit si nenervovat se věcma, které jsou zcela mimo tvé ruce. Protože tady toho opravdu moc nenaděláme. Taky ti to osvěží priority, což je užitečné i když pořád smutné. Na práci tenhle stav optimální není. Jednak se mi blbě soustředí, druhak díky právě osvěženým prioritám je pro mě důležitější jít včas domů za dětma než tady bůhvíco dokončovat. 

Díky tomu všemu byly poslední dva týdny v takovém mimořádném režimu. Zrušil jsem samozřejmě cestu do Indie a poslal tam místo sebe M. (a taková byla pěkná cesta to byla – Díllí, Dharamsala u Dalajlámovy rezidence a pak ještě Bangalore na jihu). Oceňuju, že bydlíme v jednom domě a můžeme si tak v rámci rodiny pomáhat logisticky celkem snadno. 

Byl jsem párkrát v sauně, jednou i s Žilvinasem. Snažím se dostatečně spát. 

Celou noc pršelo a dnes ráno vyšlo slunce. Spal jsem skoro do půl desáté, pro mě veliká výjimka. Pak jsem šel na zelenou, vlhkou a žlutě ozářenou louku přivazovat k zemi větve ovocných stromů, které rostou příliš strmě nahoru. Zlomil se velký suchý jasan, který jsem měl nahoře na louce uložený jako zásobárnu topného dřeva, a tak jsem ho musel už pořezat, naštípat a složit k domu. 

Cestou domů jsme se stavili v Lounech na výstavě obrazů Františka Skály a pak ještě v městském muzeu na zkameněliny a na staré fotografie Karla Goszlera. Je pozoruhodné si představit jak tu běhají nosorožci a hroši, stejně jako je pozoruhodné vidět výletníky před sto dvaceti lety, jak pózují se známou a nezměněnou krajinou kopců Raná, Oblík a Srdov, které tvoří horizont nad Louny.

Šli jsme v neděli celá rodina do Národní galerie na výstavu akvarelů ve snaze být kulturnější když teď už míň jezdíme ven.  Taky se tím lépe strávila kachna, kterou nám předtím připravila babička.

Zahajoval jsem se ŠP společnou akci u nás, vypadal unaveně. V posledních týdnech jsem se několikrát vrátil do role programového manažera – buď díky tomu že je toho mnoho a nebylo to komu jinému dát (turné po Čechách), nebo jsem si to nechat chtěl (tibetský program). Je dobré si ověřit že to pořád jde. A kromě toho je to vlastně jednodušší, skoro takový oddych, protože to většinou nezahrnuje řešení a rozhodování nejednoznačných situací. 

Včera jsme se s Alelií potkali s Janou J., což bylo jako obvykle milé. Když došla řeč na VTM, uvědomil jsem si, že na takovém pro mě dost formativním jejich koncertu ve Mlejně jsme vlastně byli spolu, když jsme spolu chodili. Bylo to skoro na den přesně před dvaceti-tyvole-devíti lety, v roce 1994. V ní to nicméně takový dojem podle všeho nezanechalo, protože si to včera nepamatovala. Tedy nemapatovala si ten koncert; to že jsme spolu chodili snad jo.

Začal konečně jakýs takýs podzim, ale ještě do druhé půlky října bylo dlouhé babí léto. 

Nemám čas psát, je toho hodně. A i když se na chvíli zastavím, je to jen abych nabral dech, nemám čas jaksi na chvíli spočinout a vypnout. 

Hráli jsme s VTM na Dvorské boudě. Je to opravdu vysoko, v srdci KRNAPu asi 1350 metrů nad mořem. Byla to pozoruhodná akce, protože tam kromě nás hrály samé potetované crustové kapely a celá velká chata byla plná potetovaných rodin s dětmi. Takový mix lyžáku a hardcorové komuny, což bylo neobvyklé a hezké a navíc tam dobře vařili. Jeli jsme celá rodina a v neděli ráno courali po větrných svazích mezi klečí. 

Po několika odložených pokusech jsem byl poprvé na Maitri dýchání a naznal, že nemaje traumatu o kterém bych věděl a potřeboval řešit, není to asi úplně cesta pro mě. Naopak jsem měl pocit, že jsem do toho šel v docela dobré meditačně-životosprávní disciplíně a nohama na zemi, což se tímto poněkud rozhodilo. A necítím v sobě konflikt tak palčivý, abych toužil hýbat hluboko uloženými tektonickými pláty jen abych zjistil jestli tam není co opravit. Ale hodně rád bych si někdy příští rok ke kulatým narozeninám nadělil desetidenní soustředění vipassana meditace, po kterém pošilhávám už několik let. Má svatá žena mě v tom podporuje, i když být deset dnů úplně incommunicado samozřejmě z hlediska provozu rodiny není zanedbatelné. 

Alelie jela s holkama na jihlavský festival a my s dětma jsme strávili víkend na chalupě. Snad poprvé jsme tam byli i na výlov rybníka. Rozvozil jsem další balík slámy na mulč. Trochu jsme tu dodávku slámy letos předimenzovali – v podstatě je zamulčováno a pořád zbývají čtyři balíky, neboli zhruba dvanáct set kilo. Ale ono to vydrží do příštího roku a pokud to do té doby trochu nahnije, je to pro ten účel vlastně spíš dobře.

Koupili jsme auto a prodali staré, páč jsem byl varován, že v tomto stáří začnou odcházet automatické převodovky, což je oprava za cenu půlky auta. Nové auto nejdřív podivně šplouchalo pod palubní deskou a pak se asi po týdnu na dálnici přehřálo. Odtahovkou jsem dojel do Vinoře, kde jsem zatím náhradou vyfasoval zánovního Tranzita, než to Víťa vyřeší. Naznal jsem, že Tranzit je mi vlastně mnohem pohodlnější než to nové auto, i když jezdit po Praze sám dodávkou je srandovní. A jezdím dost, už týden, pořád tam a zpátky, protože zaparkovat na modrých zónách Prahy 7 s autem někoho jiného, ke kterému notabene nemám ani papíry, je nemožný úkol. 

Byl jsem na Fóru 2000, přišlo mi to lepší než obvykle – víc globálních témat, víc globálních hlasů. Moderoval jsem jako posledních pár let uzavřený panel o české zahraniční politice. Vždycky se mi trochu uleví když to jde dobře, páč jsou tam lidi, kterých si vážím a před kterými bych nerad vypadal jako trumpeta. 

Měl jsem jet do Paříže, ale zrušil jsem to pár dní předem a dost se mi ulevilo. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že budu rád že někam nejedu, asi bych mu nevěřil. 

Jel jsem znovu sám Tranzitem na otočku na chalupu zasadit novou zásilku ze stareodrudy.org. Je to zásilka menší, protože to už není moc kam dávat – další angrešt, rybíz, ostružiny, jedlý kaštan, zimolezy, hlošina mnohokvětá. Seděl jsem před domem v podzimním slunci a vítr nade mnou po modré obloze vanul celé moře žlutých listů.   

Hráli jsme s VTM v Baladě, kam dorazil neobvykle i Ondra Soukup, ježto mu doma vyrostl syn pankáč a fanoušek VTM. 

Jel jsem na pracovní turné po krajských státních zastupitelstvích v Ostravě, Budějovicích a Hradci. Je to neobvyklý a jiný svět. Oba experti, které jsem pro to najal, byli fajn a zajímaví lidé z oblastí, se kterýma taky moc nepřijdu do styku, a tak nám to uteklo příjemně. 

V pondělí jsem se vrátil do práce rovnýma nohama do rozjetého kolotoče. 

V úterý jsem kromě práce ještě odehrál čtyři různé hudební sety. Nejdřív ráno s VTM ve strašnickém krematoriu (kam se člověk s těma kapelama nedostane! Takové zákulisí v krematoriu s frontou rakví na vozíčkách a místností plnou odložených věnců se nevidí každý den). Potom večer po práci hráli na Slamníku Alaverdi a Worm’s, se třetím setem s Esterkou mezi tím. Intuitivně jsem tušil, že bych to neměl míchat a měl jsem pravdu. Bylo opravdu těžký se přeladit z alaverdích vibrací (a byl to pro nás velmi fajn koncert, hrozně mě pořád baví ta volnost, kterou si tam můžeme užívat) na vibrace wormsí. Většinou to chytí takové gymplácké mojo, které ten ansámbl utáhne, ale to se aspoň pro mě v úterý spíš nedostavilo – asi jak jsem byl mentálně pořád napůl v Alaverdi, jak ten instrumentální rozdíl mezi těmi dvěma tělesy byl tou blízkostí nepříjemně patrný a jak jsem si vzal Fender kombo jako kompromis mezi oběma kapelama, na které se mi hrálo opravdu blbě. Ale bylo to hezký se zase vidět a večer to byl fajn a pak jsem pil pivo a povídal si s Ester a dalšíma. 

Byl jsem v Černínu na velmi zajímavé a pochmurné konferenci o diplomacii a bezpečnosti. Já bych hrozně rád aby to bylo jinak, ale ať to člověk bere rozumem nebo intuicí, už je to takový skoro hmatatelný pocit, jak se blíží něco velkého a špatného. 

A teď více práce a pak zase ta další práce co čeká za ní. A tak pořád dále. Slibuju si, že se zase začnu hýbat, třeba chodit plavat bych rád znovu začal, ale zatím se mi to nedaří. 

Přečetl jsem I’m Still the Greatest, Says Johnny Angelo a King Death od Nika Kohna. Narazil jsem na ně ve výčtu oblíbených knížek Davida Bowieho a musím říct, že ty které jsem zatím četl (kromě tohoto ještě Brief and Wondrous Life of Oscar Wao) jsou opravdu mimořádné a často se k nim v myšlenkách vracím.

Pondělí a úterý jsem převážně ležel v posteli a pracoval, neboť jsem nechtěl chodit plivat bacily na kolegy. Ve středu jsem šel do práce, ale pořád se cítil poněkud hadrově. Žilvinasa zase bolelo v krku, a proto jsme dost váhali jestli jet na plánovaný víkend na kolo do Českého lesa. Ale protože bylo krásně a slibujeme si to už rok a půl, jeli jsme. Nakonec jsme nestanovali, nýbrž si udělali základnu v autě. 

Je to krásný kus země, rád bych tam byl častěji, ale kam to v tom životě dát, že ano. V sobotu jsme udělali asi třicetikilometrový okruh lesem. Shodli jsme se že je to hezké, ale že se ani jeden necítíme zcela na vrcholu sil, a že nás kupodivu baví víc chodit než jet na kole. Odpoledne jsme dorazili zpátky k autu a Žilvinas usnul. Našli jsme parádní místo u rybníčku, kde bylo i ohniště a lavička, a mně se navzdory větru podařilo rozdělat oheň. Udělali jsme si večeři a šli spát. Ráno jsme chtěli zajet do Německa na dortíček, ale protože tam mají všude v neděli zavřeno, jeli jsme rovnou domů za holkama. Ale určitě pojedeme znovu, klidně bez kol, jen s větším batohem. V podvečer jsem šel zase s Laime na hřiště u hrocha. V Izraeli se zatím vraždí o sto péro, ale já s tím tady a teď nic nenadělám, ať se tím budu soužit sebevíc.