Maraspace

Potkali jsme se s Alaverdi, tak trochu v bodě nula a s čistým stolem, abychom si řekli co dál. I když oba nastavili atmosféru tím že přišli pozdě, což já špatně snáším, hned jak jsme si sedli dohromady, bylo to fajn a blízké. Je to něco, co dělá dobře nám, nikomu to neškodí, nestojí to tak mnoho času a občas to dělá dobře i jiným lidem. Takže je to zřejmě dobré dělat. 

Předcházela tomu velká debata a nerozhodnost, ale v sobotu nám přivezli myčku nádobí, čímž jsme v našich životech překročili další pomyslný milník. Faktorem bylo nonstop mytí nádobí přes vánoční prázdniny a taky Stefano, který jednou říkal „káámarade, to ti změěni život!“ 

Zatím ji sledujeme všichni čtyři s fascinovanou nedůvěrou, ale ani není tak nahlas jak jsme se obávali a asi si na ni brzy zvykneme, jako ostatně všichni. 

Byl jeden z posledních dnů roku, ležel jsem v posteli na chalupě, za oknem se začínalo smrákat a na obloze růžověly červánky. Nahoře na horizontu údolí se rýsovaly černé siluety stromů a prázdné dráty chmelnic. Kolem mě v odpoledním spánku oddychovala moje žena a děti a pes, v kamnech praskalo a jinak bylo úplné ticho a bezčasí. A já si říkal: „Tohle všechno je. Díky za to. I tohle všechno jednou pomine.“ 

Cestoval jsem loni o něco míň než v předchozích letech, což ničemu nevadí. I tak toho bylo dost. Byl jsem dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě (a přitom jednou cestou v Hong Kongu a jednou v Koreji), taky ve Varšavě a Lublinu, v Tunisu, a Jeruzálému a Ramalláhu. A všichni spolu ještě v Řecku. 

Přečetl jsem 38 knížek, ale složil jenom jednu písničku. 

Nepsal jsem jinak skoro měsíc, a takže jen velmi krátce od posledně:  

Koncert Worm’s před Vánoci byl nakonec fajn.

Stavili jsme se v Kváskovicích, abychom předhodili Žilvinasa tetičce a taky se prošli po šumavských kopcích. 

Prázdniny byly neobvykle dlouhé, plné dva týdny. Strávili jsme je doma a na chalupě, což bylo konzervativní, ale bylo velmi dobré si takhle odpočinout. Hodně jsem vařil a tak nějak celkově obnovoval sílu. Naznal jsem, že bych se obešel bez toho chodit do práce a takovýhle outdoorově/domácí život by mi vyhovoval. Ale už jak to říkám je mi jasné, že by to tak nebylo a začaly by mě brzy hlodat pochybnosti a nejistoty, které se mi provětrají jen když jsem pravidelně nucen fungovat v okolním světě mezi jinými lidmi. Nemluvě o tom za co bychom žili, žejo.

Zamrznul rybník, asi poprvé za těch svých osm měsíců existence. Když jsem se chtěl na Nový rok vykoupat, musel jsem před sebou na schodech do vody rozbíjet led. Pak jsem se ponořil po krk a položil si krumpáč na led vedle, zatímco zachumlaní Žilvinas a Laime opatrně pochodovali po ledu okolo. Byla to neobvyklá situace. Takhle jsem tam chvíli seděl a pak zase vylezl. Je jasný, že se člověku do vody v takové zimě nechce nikdy, ale ještě ani jednou jsem toho ex-post nelitoval. Tím pádem hádám, že je dobře to dělat. I včetně toho, že ti pak chvíli není vůbec zima a můžeš si posedět v lednu na hrázi rybníka nahatej, což je hned další neobvyklá situace.  

Máme tu nový rok a já do něj vstupuju v docela dobrém stavu. 

Když žiju tímhle střízlivým pracovně-domácím životem, bývám ospalejší než obvykle. Těším se domů a doma se těším do postele. Ráno vstávám brzo, ale záhy bych si šel lehnout znovu. Říkám si, že se tím pádem zajisté regeneruju, dobíjím. Taky je to možná tím zimním počasím a tmou. Taky možná že jsem ještě nastydlej nebo že jsem si v pondělí nechal obnovit očkování proti břišnímu tyfu. 

Oholil jsem se, protože jsem si přivezl z Barmy příliš dlouhý fousy a taky abych po nějaké době zjistil jak vypadám. Ale už to zase pomalu dorůstá. Nevím jak může mít někdo trpělivost se holit každý den. 

Měli jsme další zkoušku s Worm’s a dneska máme koncert. Moc se na to energeticky necítím, ale budu to muset nějak dát. 

Konečně jeden klidný domácí víkend. Bylo docela teplo, vítr foukal po obloze zachmuřené šedé mraky a my jsme si vyšli na výlet na Říp. Upekl jsem chleba. Taky jsem v lavóru založil kimči, tentokrát i se sušenýma krevetama z Myeik, udělal nějaké bramborové placky a taky perníčky a taky boloňské špagety a noky a strašně pálivou omáčku á la tabasco. Tohle obsesivní zimní vaření mi taky už docela chybělo. Šli jsme s Alelií v sobotu večer na rande, nejdřív do Dim Sum Spot na Letné, a potom ještě do kina na nový film Jirky Havelky Vlastníci. Taky jsem se věnoval domácím pracem a šli jsme s Žilvinasem plavat.

Jsem nastydlej. Polykám vitamín C. Poránu medituju. Doznívá jetlag, chodím brzo spát a hodně brzo vstávám. Ta solitérní hodina nebo dvě ráno je cenný čas a dá se toho i dost udělat. Akorát by to pak někdy chtělo dorovnat siestou po obědě, což většinou nelze.

Taky jsme v neděli měli zkoušku s Worm’s na čtvrteční koncert. Bylo to fajn se zase vidět a fajn hrát na Les Paula přes Marshalla. Leč co s tím? 

Před necelýma 48 hodinama jsem stál na ulici teplého nočního Yangonu. Před 36 jsem okukoval malý buddhistický chrám a zmrzlé zeleninové zahrádky kousek od jihokorejského Seoulu. Pak jsem viděl z výšky mongolské pouště, sibiřské řeky a nakonec i Ještěd, stříbrnou špičku mezi mraky. Před 20 hodinama jsem se přivítal doma s rodinkou a šel s nimi po delší době spát do vlastní postele. Tyhle přesuny mě nepřestávají fascinovat.