Psychedelika III

Nedávno jsem absolvoval přesnoční psilocybinovou meditaci. Nevím kde začít, ale byl to dost výjimečný zážitek.

Příprava setu byla v tomhle případě velmi důkladná a byl to velký rozdíl. Pozřel jsem dva a půl gramu sušených českých psilocybe a potom ještě jeden další gram. 

Nejdřív přišly takové náhodné představy, schovávám se někde v kalné vodě mezi travinama v jižní Asii a těsně nad hlavou mi přelétává obrovský rákosový koš. Pak takový světlehnědý vír, podobný jako si pamatuju ze zimy, který postupně rozebíral moje vědomé já (které mělo jinak tendenci se držet a ty situace všelijak komentovat), v podobě různých trubek, vedení a tištěných spojů, které ten vítr postupně odnášel. Potom asi nejhlouběji, rostliny, popínavé věci, víry. Všechno dobré. 

Minule jsem to hodně směřoval na rodinu, ale tentokrát, alespoň zpočátku v té intenzivní fázi, jsem v tom byl a chtěl být sám, tohle je jen na mě. Hodně z toho byly vlastně dohody s mým rozumovým já, s egem – “tak mě pusť, nedrž mě pořád tolik”
A očekávatelná odpověď – “vždyť to dělám abych tě chránil”
“Já vím, a já to oceňuju, jsi důležité – dyť i teď s tebou tady argumentuju tvým prostřednictvím. Ale mohli bychom se dohodnout že občas trochu povolíš a necháš věci víc plynout, co?”

Pak jsem tuhle vědomou racionální část mysli i viděl, vyndávali jsme ji ven, vypadala jako nějaký černý plastikový komponent počítače z osmdesátých let. 

Myslím někdy potom se mi povedlo na chvíli to ego opustit a měl jsem vizi jak plynu jako smítka prachu v paprscích slunce v dřevěné místnosti nějakého starého kláštera. Mám pocit, že tam toho bylo v téhle intenzivní fázi víc, ale neudržel jsem to v paměti. Třeba to ještě vyplave. 

I tak probleskávaly myšlenky na rodinu. Žilvinas teenager a modré blikání záchranářských majáků (děsivé, pochopitelně). Honíme se s Žilvinasem po hrázi rybníka na chalupě a smějeme se. Rodiče. Alelie, stárneme spolu. 

Byl tam moment na začátku dalšího hudebního tracku, kdy jsem byl v podzemí nějakých inckých katakomb a přišel bezeslovný ale jasný dotaz zda chci jít ještě dál. A já řekl že díky ne (i když teď si říkám že jsem býval měl). Doposud to celé mohlo trvat třeba tři hodiny, pokud mohu soudit, což mohu jen omezeně. 

Zřejmě někdy od té doby začalo pomalé přistávání, které trvalo určitě několik dalších hodin. Když jsem viděl škvírkou pod maskou na oči, ta místnost byla jako nějaký chrám, větší než se zdála předtím. Na chvíli jsem do zorného pole zachytil M., i při pohledu jedním okem vystupovala z toho plochého zakouřeného zlatého pozadí jako trojrozměrná prosvětlená bílá postava. 

Myšlenky vystoupaly zase o něco blíže k hladině. Vize jak pracuju někde jako učitel. 

Chvílema byla i legrace. Představoval jsem si, už celkem střízlivě, jak dole do industriální kuchyně v mé hlavě nabíhají zpátky kuchaři a údržbáři, kteří se opět snaží nahodit běžný provoz a všelijak uklízejí a brblají co jim tam za dobu jejich nepřítomnosti natropily hostující živly hlubšího vědomí.
“Hele, ale nechceš si těmahle metaforama s kuchaři a dialogy se svým egem vypěstovat nějakou paralelní schizofrenickou osobnost, že ne?” ptám se sám sebe. 
“Ne, ne, samozřejmě, neboj!” ujišťují hnedka chlapíci z kuchyně. 
“Tak moment, kdo to teď vlastně řekl? O čem jsem právě mluvil?” zamračím se. 
Chlapíci z kuchyně už radši ani muk. 

Nepříjemná fáze, celej zpocenej, pocit mentálního pnutí kdy se člověk trochu obává, aby mu nepřeskočilo, i když se uklidňuje že to za chvíli přejde. Jako by se kruh rozšířeného vědomí snažil napasovat zpátky do čtverhranné přihrádky toho normálního. Nebo jako turbulence v letadle před přistáním. Později mi zkušená osoba říkala, že učitel jejího učitele říkal, že cestou za tu membránu čelíme svým strachům a cestou zpátky svým neurózám. V mém případě to úplně odpovídalo. Strachy jsou svým způsobem jednodušší, protože se jim prostě čelí a je to. Nervozity jsou o dost víc zakořeněné. Jak tohle všechno zvládnu napasovat do denního fungování? Jak to skloubit s prací, hlídáním jestli mi nepropadlo povinný ručení, objednáváním instalatérů? A do toho ten skoro fyzický pocit pnutí, nevím jak jinak ho popsat. Tahle nepříjemná fáze mohla trvat třeba patnáct minut, i když se to těžko odhaduje. 

Pak jsem pod dekou zaujal nějakou jinou polohu a přišel ke mně nesmírný pocit požehnání a jakési blahosklonnosti nějaké základní síly. Taky to neumím říct jinak. Někdy tou dobou taky přišel do playlistu audiotrack, kde mnich a malý kluk zpívali mantru. Za střízliva bych možná řekl kýč jako bič, ale tekly mi slzy jako hrachy až jsem si úplně promáčel masku přes oči a tričko vzadu na krku. Ještě teď když to píšu po čtyřech dnech, vhání mi to slzy do očí. Ta totální benevolence, čistá bílá láska. A potvrzení takové nějaké, speciálně pro mě.

Budu táta. Budu na louce se svýma dětma sázet stromy. Budu na zemi. Alelie moja milá, budeme to zvládat spolu. Budeme stárnout a potom umřu a to je v pořádku. Možná nevím kam přesně napřít své síly pracovně, ale v těch podstatných věcech jsem zhruba tam, kde bych měl být. 

Potom to dlouhou dobu pomalu odeznívalo, z nějakého důvodu mi přišlo pohodlné kroutit si pomalu rukama ve vzduchu a na podlaze. Když jsem je zahlédnul škvírou pod maskou, byly to občas ruce starého člověka. Tohle přistávání je velice příjemná a vyrovnaná fáze. 

Nevím přesně jak pozdě to skončilo, ale v noci jsem docela dobře spal. I tak jsem byl druhý den velmi unavenej. Nebylo to nic podobného kocovině, spíš podle mého názoru důsledek toho, že mozek – energeticky to náročný orgán – jel řadu hodin na o dost vyšší kapacitu než na jakou je zvyklý. Dokonce mě i trochu bolela hlava, uprostřed, jakoby mezi hemisférama – i když mě skoro nikdy hlava nebolí. Celé to provázel velmi pozitivní pocit. Jeli jsme na chalupu, já po obědě vytuhnul na dvě hodiny s Laime a vydatně spal další noc a byl zase jako nový. 

Stále mi zůstává docela silný “afterglow”. Lépe se mi medituje. Snáz si poručím když něco chci nebo nechci dělat. Cítím se soustředěnější a v hlavě cítím takové to sevření, zameření nebo jak to říct, které znám ze období, kdy víc nebo déle medituju. Najednou mě moc neláká číst, víc mě ty krátké momenty v tramvajích naplňuje jenom vnímat přítomnost a koukat okolo sebe. To se ale asi vrátí. 

Vůbec se to asi bude smršťovat zpátky. Jak si z toho co nejvíc udržet? Máš různý nástroje, pomůcky. Tutok právě třeba meditaci. Hejbat se. Přírodu, snadno dosažitelnou, jen na to myslet a najít si na ni čas. Kostely, na každým rohu. Lidi podobně naladěné. Buddhistickou literaturu. Nemrhej zbytečně čas. Když můžeš, upřednostňuj to, co se dá považovat za tvorbu nebo za službu. 

Něco snad zůstane. Třeba ta nesmírná milost, která je kdesi za patrným hmotným světem, už není něco o čem bych pochyboval. Pochyboval jsem o tom vlastně předtím? 

Cítím se trochu v duchu té známé thajské hlášky: Same, same, but different. 

pátek, 30. srpna 2019

Včera jsme hráli s ILLE na lodi (A)VOID. Nejdřív to vypadalo všelijak, protože loď byla díky nějaké autovýstavě zatažená o kus dál pod železniční most (proč je proboha autovýstava na pěší náplavce a ne někde na parkovišti třeba v Letňanech?). Po mostu nad našima hlavama jezdily vlaky a bylo to fakt nahlas. Ale co, trocha tulácké audio-romantiky ještě nikomu neublížila. Horší bylo, že ve stejný čas jako my začínal na druhé straně řeky koncert kapely Mirai a jejich PA bylo o dost větší než to naše. Ale nakonec ani tohle kupodivu nebyla překážka a lodní PA se s tím popralo překvapivě dobře. 

A byl z toho hezký koncert, dorazil i Honza Karas, Naďa Straková, Hanička s Olgou, mihnul se i Qwerty. A pořád jsou ty teplé noci a nad Hradčany za našimi zády byl modravý soumrak.

úterý, 27. srpna 2019

O víkendu měla Alelie na chalupě holky z Moravy, což bylo pěkné a moravské děti mě oslovovaly “strýcu”. 

V neděli jsme hráli s ILLE taneční meddle na revue Tranzistoru na Letní Letné, a to bylo pěkné taky. Včera jsme pak měli zkoušku na čtvrteční koncert na lodi (A)VOID a šlo nám to taky skoro až podezřele dobře. 

Do města se vrátila horka. Je to na jednu stranu příjemné protože letní, na druhou stranu trochu děsivé, protože koncem srpna by uprostřed noci třicet stupňů už spíš být nemělo.

čtvrtek, 22. srpna 2019

Usnul jsem odpoledne na chvíli u knížky a poslintal polštář. Probudil jsem se, v mém zorném poli si Žilvinas tiše četl komiksovou knížku a mě najednou překvapilo, že tenhle velkej, šikovnej a opálenej kluk je můj syn. Alelie a Laime ještě spaly za přepážkou, otevřeným balkónem dovnitř vál teplý vítr a za zálivem se tyčil strmý zalesněný svah. A já jsem si říkal, to je přece tak skvělý! A taky, děkuju. 

Byl jsem v Řecku u moře před dvaceti lety, na poslední společné dovolené s rodiči. Pamatuju si, jak plynu ponořený v modré prázdnotě a sleduju mihotání slunečních paprsků shora. Vzpomněl jsem si na ten moment až zase letos ve stejné situaci, opět v Řecku, opět pod modrou vodou. Vznáším se dva metry pod hladinou a je mi dvacet nebo čtyřicet let. Co se vlastně od tehdejšího momentu pod vodou do tohoto změnilo? Co by si asi myslel ten dvacetiletej, kdyby se skokem octinul v tom současném momentu? Asi by si hned pod vodou všimnul, že má na ruce snubní prstýnek. Možná hned nato, že má fousy a naopak nemá vlasy. Pokud jde o ostatní, několik dní jsem tu myšlenku převaloval a naznal, že je to dobré. Našel jsem si parádní ženu, se kterou nás snad vzájemně baví spolu žít a zplodili jsme dvě skvělé děti. Natočil jsem nějaké desky, čtyři vysloveně svoje, a podílel se na pár dalších. Zasadil jsem spoustu stromů. Dům jsem sice nepostavil, ale o jeden se starám a druhý jsme dali dohromady. Nemůžu stále říct, že bych přesně věděl co by bylo pro mě nejvíc pracovně, ale mám práci se kterou můžu v noci spát a uživím s ní rodinu. Takže jo, život byl zatím milostivý a snad to ještě chvíli vydrží. 

Strávili jsme týden ve Vasiliki u Jónského moře a bylo to hrozně dobrý. Cítím se poprvé za dlouhou dobu odpočatej, na chalupě to nějak nejde, i když nemyslím že to má co do činění s fyzickou prací. Řecké babičky tam vařily prostá a skvělá řecká domácí jídla, my jsme trávili dny koupáním v moři a bazénu, línými obědy na terase nebo výlety po ostrově v pronajatých autech, včetně jednoho parádního otevřeného jeepu, abychom měli taky nějakou tu srandu. 

Přečetl jsem knížku o Alexandru Makedonském od Normana Cantora, nové pokračování fantasy Book of Dust od Phillipa Pullmana a začal Antiquity zase od Cantora. 

Moře udělalo na obě děti velký dojem. Žilvinas už ho jednou viděl, ale Laime se musela nejdřív srovnat s tím, že je moře slané (to nebyl problém, slané má ráda, spíš ji pak přimět aby přestala ochutnávat) a velké (když jsme vkročili do vody, přitisknutá ke mně v náruči vydechla “tatí, samá voda!”). Žilvinas zase šnorchloval, plaval, potápěl se, splýval, skákal do vody a hrál si s vlnama, udělal od jara ve vodě obrovský pokrok a je rozhodně mnohem dál než jsem byl v jeho věku já. 

Laime se velmi vtipně rozmlouvá a někdy vede dlouhé monology páté přes deváté, při kterých je hrozně důležitá. Je to chytrá holka. Žilvinas ji nedávno zlobil a ona ho nakonec vší silou hryzla. 

“Dyť to byla jen sranda!”, stěžoval si Žilvinas mezi slzičkama

“Já nechtěla srandu – hryzla právě“, vysvětlí to Laime. 

“Ale mohla jsi to říct jinak!” 

“Nemohla”.

pondělí, 12. srpna 2019

Úplné nepití je dobré, vyhovuje mi to tak a vlastně mě to ani vůbec neláká. Zase si přijdu paradoxně o něco víc rozostřený než když občas piju, ale to já tak mívám a na věci to nic nemění. 

Skončily mi slaměné týdny. Ve čtvrtek jsem si vyzvednul rodinku na chalupě u Petry nedaleko klášteru Teplá a jeli jsme hned na chalupu k nám. V pátek odpoledne jsme odtamtud vyrazili na mejdan na hradiště. Večer jsme se toulali po louce, poslouchali hudbu (tadyhle týpek s nemožným jménem Koonda Holaa je fakt dobrej!) a objednávali si slané zeleninové koktejly, lokše a chleba se sádlem. Pak šly holky spát do auta a my s Žilvinasem na louku. Byl jsem extrémně utahanej, ale jak jsem si lehnul, přestalo se mi chtět spát, a tak jsem koukal na noční oblohu a poslouchal dramatické a teplé synťákové vlny od DJe, které se k tomu místu i momentu velmi hodily. Vůbec to bylo celé dost psychedelické, a to i takhle zcela za střízliva. Kolem jedné ráno na mě padla kapka, já se podíval na Meteoradar a naznal, že je čas k úniku. Polospícího Žilvinase jsem odvedl pod šapitó s houpačkama, kde jsme si rozložili karimatky na zemi. A dobře jsme udělali, protože déšť přišel a byl velký a dlouhý. Za chvíli začala crčet voda i se spojovacích šroubů stanu, ale když jsme se trochu posunuli našišato, přečkali jsme to tak v suchu až do rána. 

Ráno jsme se zase potkali s holkama a snědli pomalou snídani domácího chleba, sýru, kukuřičných lupínků a ananasu v plechovce na jedné s postelí na louce. Kolem oběda jsme jeli zase zpátky na chalupu, páč už se nám chtělo.

Bylo to velmi zajímavé setkání a taky sladkobolný náhled toho, jak by mohl fungovat svět, kdyby na něm nežili kreténi. Byly tam celou dobu čisté toitoiky, lidé nechávali věci a techniku jen tak ležet a nikdo jim je nevzal, instalace nikdo nezničil a neočesal. 

Na chalupě jsem dodělal šambrány. Naučil jsem se nýtovat (nic n tom není). S Žilvinasem jsme se hojně koupali v rybníku. Vrátily se volavky popelavé a nad lesem po večerech dorůstal měsíc. 

Chtěl bych vymyslet jak tam být pořád. Na druhou stranu, když jsem tam, je to skvělé, ale dny plynou v takovém bezčasí určovaném jen pohybem slunce. To samo o sobě není špatné, ale nedaří se mi do toho (s výjimkou čtení knížek) vsunout čas, kdy bych se věnoval něčemu intelektuálnímu nebo pracovnímu, nedaří se mi ani ráno meditovat. Rád bych tam takový čas vsunul, aby to bylo celé jaksi plnohodnotnější a ne jen útěk před vším pražským, vším z čeho se skládá můj normální, jakoby skutečný život.

čtvrtek, 8. srpna 2019

Slaměné večery mi pomalu končí. Uklidil jsem, přivrtal babulce do oken dřevěné zahrádky,  pověsil naloženou pancettu aby vyschla, založil chleba a šel se potkat s Olgou do Oka, kde byl náhodou taky Ondra Zátka. Hovořili jsme o hudbě i o životě a pak šli teda ještě ten chleba ke mě dopéct, pak přišel Dominik a všichni jsme šli spát. Začíná dlouhý víkend, budu dělat šambrány a pojedeme na tajemné Bíno kam mě letos nějak pozvali. 

středa, 7. srpna 2019

Došlo konečně na to, že jsme museli postavit cestu přes louku. Byly to chvílema nervy, když to vypadalo, že nevyjde materiál, že se to nepodaří dostatečně udusat, že se naložený náklaďák převrátí ze svahu nebo že něco provede s obecní příjezdovou cestou. Dopadlo to nakonec přijatelně a snad cestu na dlouhou dobu nebudeme muset řešit více. 

Seděl jsem pak pod širou oblohou, na které se v klesajícím sluníčku formovaly dešťové mraky, večeřel špagety aglio olio z vlastního česneku a vlastní mrkev, pil kafe a sledoval vlaštovky jak honí hmyz a pískají vysoko nad rybníkem a měl pocit intenzivní blaženosti.

pondělí, 5. srpna 2019

Tohle léto se Alelii a dětem daří střídat různé chalupy a kamarády, takže v Praze prakticky nejsou. Což je rozhodně jenom dobře, i když pro mně osobně se ta atrakce slaměného vdovství v Praze po pár dnech omrzí a začne se mi po nich stýskat. Tenhle víkend jsem si vyzvednul rodinku v Luži a odvezl ji nejdřív k nám na chalupu a potom včera k Petře do Heřmanova u Teplé. A pak jsem jel zase do Prahy. 

Nemám vlastně teď ani příliš společenskou náladu a nejradši bych okopával někde zahrádku a zavařoval maliny, kdybychom tedy nějaké měli. A nebo si četl. Ani do hudby mě to teď neláká. Je mi přitom fajn.

úterý, 23. července 2019

Tak jsem zase zpátky v denním provozu. Uteklo to nějak rychle a vlastně si nejsem jistý jestli jsem si odpočinul, protože jsem se první týden stresoval jedním proposalem, který bylo třeba odevzdat, a ten druhý (kdy jsem z velké části přestal číst emaily) zase vším tím, co asi mezitím stojí. Oboje bylo samozřejmě zbytečné a ničemu jsem tím stresováním nepomohl. Ale poruč si, žejo. 

Pekl jsem kváskový chleba, což je opravdu parádní věc, kterou mám čím dál radši. 

Skoro stejně parádní jako mít rybník nedaleko domu. 

Konečně jsme se trochu víc sesmečkovali s lidmi z vesnice, hlavně když jsme s Žilvinasem tábořili s ostatními v retro stanech na plácku u hřiště. 

Kopal jsem příkopy a jámy a hledal vodovod. Taková zenová práce. Zdil jsem opukovou zeď kolem ohně. 

Jezdili jsme na výlety, támhle do Mariánských lázní (kde jsme na zastrčené zahrádce zastrčené pizzerie potkali Mourada z Břevnova), tuhle na naučnou stezku do Peruci. 

Ukopl jsem si prst na noze o ohniště když jsme hráli bosí fotbal a tekla mi krev z hlavy nejdřív při šiškové bitvě když mě Žilvinas omylem ale brilantně trefil do čela, a potom – o dost víc – když jsem dětem cestou z Ročova ukazoval na obilných klasech jak může být nebezpečné skákat do publika které tě neudrží. Povedlo se mi to ilustrovat výborně, páč tam byl zrovna šutr. 

Kamarádi se tentokrát střídali docela plynule, a tak jsme postupně hovořili o životě s Hopem a Patkou, rodinou Königových, Matěm, Jirkou Vaňkem a Martou a spol. 

Moc rád bych přišel na způsob jak tam trávit víc času. Ale rovnou už vím, že stěhovat se tam možné úplně nebude. I když pominu trable s vodou a i kdybych to nějak vymyslel pracovně, děti musejí pořád chodit do škol a školek a na té polosamotě by se nudily a Alelie bála. Ale třeba vymyslíme nějaký kompromis. Je to hrozně dobré, když ten exteriér a obloha a les může být součástí a prostředím našich normálních životů. Ale aby to bylo jejich náplní, na to je to zase trochu málo. Tak schválně co vymyslíme.