Maraspace

Byl to velice pestrý konec týdne. Byli jsme ve středu na večeři s rodiči u zpožděné příležitosti tátových sedmdesátin a mých čtyřicátin (tyjo, dohromady je nám už sto deset!). Laime ve čtvrtek slehla s horečkou, ale zase se z ní dost rychle dostala, což tak mají ta naše robátka zaplaťpámbu obě. 

V pátek jsme hráli s Alaverdi a Kittchenem na postapo festivalu JunkTown, který za ty čtyři roky od předchozího koncertu velmi vyrostl. Jak to popsal Cristobal, je to trochu takový východní Burning Man, a areál raketové základny Bratronice k tomu dost přispívá. Je to rozhodně zvláštní místo, stejně jako je zvláštní hrát v betonovém silu. Byl to fajn koncert, plný kouře, harmonických zpětných vazeb a basových frekvencí. 

Do postele jsem se dostal někdy po jedné v noci, ráno hned jel do tržnice pro zeleninu a potom na desátou na zkoušku s ILLE. Ta vyšla tak akorát abychom po ní vyrazili na Výstaviště na zvukovku Metronome. I když jsme hráli od tří odpoledne a v obrovské hale Moon stage, publikum bylo dostatečně zaplněné aby to nebylo nepříjemný. Znepříjemňoval to místo toho zvuk, který v tom prostoru asi úplně dobře udělat nejde. Takže se mi stalo co se mi občas v takových situacích stává, to jest že na mě v polovině koncertu přijdou pochybnosti co tam vlastně dělám, potažmo co dělám ve svém životě, které se vyostřují úměrně s tím, jak má člověk pocit, že navíc hraje blbě. Ale to se stává. Šli jsme se najíst do zákulisí a potkali se s Vaškem Havelkou, který říkal, že Liam Gallagher rozhodně dostál své pověsti nesnesitelného pičusa. Pak domů a odtamtud s celou rodinou rovnou na chalupu. Tam jsem se konečně pořádně vyspal a taky jsme s Žilvinasem přeskládali několik metráků parádního palivového dřeva, které nám tam z trochu záhadného popudu přivezl Almela náklaďákem až z Vinohrad. Jsme myslím jediní široko daleko, kdo topí dřevem dovezeným z Vinohrad. Taky jsem zasadil fazole, opravil okap, zabetonoval zpátky houpačku, kterou ze země vytrhnul natažený slackline a tak podobně. 

Včera jsme taky měli fajn barmskou debatu a pak seděli s hosty a s lidmi z Transparency na trávě v parku a hovořili.  

Je strašný horko, možná největší co tady kdy bylo.

Poslední dobou moc nehraju. Ani s ILLE, natožpak s Alaverdi. A nechybí mi to, dokonce se mi do toho ani nechce, když už něco pak přijde. Včera jsme ale měli zkoušku s Alaverdi a Kittchenem na páteční Junktown a dneska se cítím klidně a produktivně, asi nejlíp za docela dlouhou dobu. Podobnou zkušenost si vybavuju i z jiných momentů, kdy jsem po delší době hrál. Zdá se tedy, že to dělání hudby pořád má pro mě nějakou funkci, která mi v životě jinak schází.

Měli jsme na chalupě slunovratový víkend s kamarády, bojovkou a promítáním 16mm filmů. Už potřetí, takže vlastně už tradiční. Sice, stejně jako loni, se na konci s Alelií coby hostitelé shodujeme, že by se nám hodil ještě jeden víkend na odpočinek, ale to k tomu patří. V pátek se taky vrátil Žilvinas ze školy v přírodě, zase o něco samostatnější a oprsklejší. Začínají poslední dva týdny před létem a potom už prázdniny.

Někdy se mi stává, že na mě během dne přijde taková únava a taky takový smutek, který nemá žádnou zjevnou příčinu. Přitom takový pěkný den. Jak je tohle skvělé, říkal jsem si ráno při venčení mi.pu – začíná teplý den a ulicemi i tady v Praze vane vzduch vonící po bezových květech. V práci kolegové nakoupili pizzu a zmrzlinový mangový dort, protože jsme měli narozeniny celkem tři. Ale mně i tak bylo vlastně divně. Zlepšilo se to až odpoledne, kdy jsem zajel za holkama na kole do Stromovky a pak jsme šli pomalu domů z hřiště. Žilvinásek je na škole v přírodě, takže máme takovou nezvykle neúplnou domácnost.

Na chalupě byl zarostlý dvůr trávou a záhonky plevelem. Dodělal jsem zahradní domeček, všechno pokosil a posekal a vyčerpával dál vrt. Přímo před chalupou je teď rybník a je to tedy hrozná paráda.  

Jsem moc rád doma, i když jet lag byl tentokrát jako řemen. Do postele jsem se dostal ve středu v jednu ráno a probudil se už ve čtyři – kvůli časovému posunu a taky pracovními stresy. Ten výraz Laime, když se probudila a zjistila že jsem se kde se vzal tu se vzal v posteli, byl k nezaplacení. Šel jsem do práce, ale asi jsem to neměl dělat, a tak jsem šel po obědě zase domů. Odpadnul jsem hned v podvečer a teprve ve čtvrtek jsem se cítil plusminus normálně.

Cesta byla bohatá na zvláštní sny.

Přišel jsem do práce v koních. Šel jsem po dlouhé chodbě a velmi nahlas to klapalo.

Byli jsme s kamarády, snad s Worm’s, na přestupu v Hong Kongu, ale vypadalo to tam úplně jinak – velký přístav a trajekty, museli jsme taky přestupovat mezi trasami metra, které ale viselo ve vzduchu. Já je trochu provázel, že už jsem tam jednou byl. Chtěli jsme se podívat do Victoria Parku na výročí Tiananmenu, ale když jsme nastoupili na trajekt, bylo to vlastně jen takové velké surfové prkno, které se pod naší vahou potopilo a my museli v tom doku doplavat ke břehu a vyškrábat se ven. Naštěstí tam bya čistá voda. Pak jsme zase už jeli na letiště a já si uvědomil, že jsme vlastně chtěli do toho Victoria Parku a teď už to nestihneme. (zpětně mi dochází, že to místo, kde jsme se potopili, bylo velmi podobné tomu, kde jsem se skutečně koupal o pár dní později cestou domů. Což je pozoruhodné.)

Našel jsem dvě pěkná horská kola v kontejneru.

Taky jsem se probudil nedlouho po usnutí s hrozivou představou nástupu druhé světové války a toho utrpení, které znamenala pro tak nezměrný počet lidí. 

Taky jsem promlouval do duše nějaké zarputilé biomatce, která se chystala dělat nějaké problémy v jinak dobře fungující škole – že to nakonec poškodí hlavně ty děti a tak dále. Ale bylo to zároveň nějaké natáčení filmu, protože jsme tu situaci, kdy ona vchází do vestibulu školy a já tam na ni čekám, sjížděli nadvakrát a z různých úhlů.