Jdeme spát a ještě se nám nechce. Alelie vytáhne knížku o Emilovi a my, místo abychom poslouchali před spaním, zpíváme s Žilvinasem zplna hrdla “Emíííle, debííílééé, stojíš v pěkné rovíííně!”
Laime to chvilku toleruje a pak vztyčí prstíček a tím svým hláskem dvouletým nás napomene: “Opičák. A dost!”
Jak se to stalo že už je březen? Březen nicméně nepochybně je a chili sazeničky rostou. Byla například popeleční středa a já, byť ne úplně křesťan, začal jsem stejně jako loni velikonoční půst, protože mi to přišlo dobré.
Hráli jsme před Fórem Karlín na střeše Red Bull autobusu, což bylo zajímavé i proto, že byla zima jako v psírně a pršelo. Po dlouhé době jsem potkal Zdeňka Bínu a ostatní z -123min.Pak jsme šli na předávání Andělů, kde jsme sice nic nedostali, ale měli jsme tam rezervovaná místa u stolu vzadu, což bylo milé. Všude spousta známých a kontury večera jsou s přibývajícími hodinami dost rozmlžené, protože bylo úterý a nebyla ještě popeleční středa.
Ve středu jsem měl a chtěl jít na zahájení Jednoho světa. Ale nešel, protože jsem trpěl pocity viny, že po dvou týdnech cesty jsem každý den v práci a každý večer pryč, a taky kocovinou z večírku na Andělech.
Včera jsem s lehkým donucením zašel do Jazzdocku, kde jsme dostali TAIS AWARD 2019 za album Pohádky. Cena je taková upravená nicméně pravá letecká vrtule, což je zajímavé mít v ruce, páč je to velmi nezvyklá a elegantní věc.
Upekl jsem další toustový chleba, příště ho zkusím z kvásku. K tomu v práci spousta práce, k tomu zařizování studny a cesty na chalupě, to máš furt něco.
Tak té naší malé Laime byly dva roky. Je neuvěřitelný že před takhle krátkou dobou tu s námi ještě nebyla, připadá mi to daleko delší. Já jsem zase doma a sedíme okolo stolu, Alelie, naše dvě parádní děti, naše milá čubka a já, a já se cítím nesmírně požehnán.
Taky jsme měli zkoušku s ILLE a zavezl jsem na chalupu čtyři role geotextilie. Bagrista a válcista odvedli krásnou práci a vznikla tím konečně široká cesta. Sice jsme teď zjistili, že tam je problém dostat těch stodvacet tun štěrku, které tu cestu jaksi dovrší, ale to budeme řešit později.
Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.
V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.
Koukal jsem z okénka malého vrtuláku přímo na kolo podvozku. Je zvláštní jak jen tak nehybně visí ve vzduchu a člověk si tak teprve pořádně uvědomí tu velkou hloubku pod sebou. Ve Varšavě byla tma a ty zdejší nehostinné široké bulváry se ztrácely v mlze. V noci to ve stěnách šumělo jak teplá voda kolovala rezavýma žilama těch velikánských baráků. Dneska svítí sluníčko a nehostinné bulváry jsou aspoň vidět.
Na chalupě se bude budovat příjezdová cesta. Je to dobře, protože tam jinak bývá problém se dostat a s využitím strojů co tam už stavějí rybník to vyjde výrazně levněji. To ale znamená, že místo čtvrt miliónu to bude pořád stát třeba devadesát tisíc. To je prostě pořád něco a pořád je to na hraně nuly, i když má člověk pocit že vydělává dost a žije skromně. Ale pokud se to povede, zmizí aspoň jeden bolehlav s neprůjezdnou cestou, žejo.
Přijel jsem domů v pátek odpoledne, zašel na pracovní večeři, skulil se do postele a z postele zase rovnou za volant a zajel jsem si pro rodinku na Suchou v Krušných horách. Rodinka byla zalezlá u kamarádů na chalupě a Laime se bála od stolu, protože přítomní tři psi pořád hulákali. Byl nádherný slunečný den a všude kolem na kopcích zmrzlý sníh.
V neděli jsem uvařil mamince k narozeninám General Tso Chicken a taky čínské knedlíčky v páře, japonské krokety, tureckou čočkovou polívku kterou jsem obdivoval v Gaziantepu, mandle na ledu co jsem okoukal v Ammánu, mrkvový salát s praženými semínky a jahodové želé aby byla taky nějaká sranda. Byl to hezký čtyřgenerační oběd, čím jsme starší, tím si těch chvil vážím víc.
Za ty naše nedělní bazény se Žilvinas už normálně naučil plavat a skáče a potápí se jako žába.
Jedu zase domů. Tentokrát jsem ty čtyři dny tady strávil v hotelu nebo v konferenční místnosti. Dvakrát jsem šel krátkou procházkou na večeři, ale jinak jsem neopustil radius dvou set metrů. Trochu se za to stydím, ale popravdě mě to tentokrát ani nelákalo a v hotelových pokojích mi je dobře a dá se tak udělat aspoň nějaká práce, což jinak při celodenním programu moc nejde.
Je slunečno a chladno a v noci visí na nebi nad mešitou veliký úplněk. Ochladilo se, je podmračený šedý den, jen pár stupňů nad nulou a občas krápe.
Je to zmatek. Potácejí se tu různé mezinárodní organizace a iniciativy s dobrými úmysly, ale každý by to rád dělal po svém a málokdo zaměstnává expaty, kteří by se opravdu do hloubky vyznali v místních reáliích. Pokud jde o Syřany, každá skupina, iniciativa a asociace by to taky nejradši dělala po svém a i když v principu všichni souhlasí s tím, že je potřeba se spojit, často tím myslí aby se ostatní připojili k nim.
Všichni odmítají jakýkoliv kontakt s režimem a nechtěli by se účastnit vyjednávání s ním. Svým způsobem to lze pochopit – u nás by si taky pořád dost slušných lidí nesedlo s komunistama kolem jednoho stolu. A Asad je stokrát horší než naši komunisti – se svýma mučírnama, shazováním barelových a cluster bomb na obytné domy a řadou dalších hrůz. Na druhou stranu, on tu válku de facto vyhrál, takže tahle fantazie o jednání o Sýrii bez Asada je bohužel naprosto nereálná.
Paní doktorka mě poslala na krev, protože je pečlivá a já tam už nějakých pět let nebyl. A mám radost, že krev mám pořád dobrou – až na lehce zvýšený cholesterol. Ale na ten já nevěřím, takže ten mi nevadí. Včera a dneska jsem byl ráno plavat a jako obvykle když s tím po nějaké době začnu, říkám si jak je to skvělé a proč to vlastně nedělám pořád. Nedělám to pořád proto, že jsem na to línej a nechce se mi vstávat tak brzo, jinej důvod to nemá. Poprvé jsem si dneska ve sprše pokecal s tím fousatým šedovlasým poustevníkem, který je v bazénu skoro každý den v sedm ráno snad posledních deset let.
Je krásný slunečný den a jaro je za rohem.
Zase to obsesivní víkendové vaření. Salsiccie s bramborama, General Tso Chicken(!), jablečné a makové záviny, boloňské špagety.
Výlet do Šárky z druhé strany od Nebušic, jen s dětma a s mi.pu, v lese je sníh a pořezané dubové kmeny. Na skalách svítí sluníčko a jsou slyšet startující letadla a je to tam z nějakého důvodu cítit jako psí granule. Necelých dvěstě metrů z Evropské začíná lesní silnice taková, že kdyby vám tam rozvázali oči, klidně byste si tipli Orlické hory.
Jsou to asi poslední víkendy klidného pražsko-domácího režimu než to zase začne trochu víc lítat. I když letos to vypadá na trochu méně cest než loni, což mi vůbec nevadí.