Maraspace

Svým způsobem rok začíná až teď, minulý týden to bylo jakoby nanečisto. Byl to produktivní víkend. V pátek ráno paní doktorka naznala, že červený flek, který mi začal v říjnu pod kolenem a postupně se rozlezl přes většinu nohy, bude nejspíš opravdu borelióza. A i když to podle krve vypadá, že ji tělo zahnalo, napařila mi pro jistotu třítýdenní antibiotika.  

Pak jsem šel domů a zbytek dne strávil tím, že jsem kompletoval doma velikánské patro přes většinu místnosti, aby měl Žilvinas svůj prostor a klid a místo na své věci. Stavba se povedla dobře a nám tak vlastně doma přibyla jedna místnost. Na druhou stranu, některé věci se tam naopak už nevejdou, například náš improvizovaný šmajchlkabinet, který budeme muset vymyslet jinak. Je zajímavé jak ty velké změny se obvykle stanou ve velmi krátké době. Mluvíme o tom od léta a pak stačí pár hodin a je to hotové a náš byt je zásadně proměněný.

Sobotu a neděli jsme strávili ve Vysokém nad Jizerou, abychom tedy neseděli jen na vlastním dvorečku na chalupě, abychom si užili sněhu a taky abychom to zkusili se Žilvinasem na běžkách. Všechno to pěkně vyšlo a posílilo to ve mně přesvědčení, že je záhodno jezdit na různá místa v Čechách.

Tak jaký to byl rok? Byl to rok dobrý, protože jsme naživu a jsme zdraví a máme se rádi a taky máme co jíst.

Žilvinas šel do školy a je to zaplaťpámbu dobré, i když tak nějak v mezích možností československého národního školství. Laime roste a prospívá.

Vydali jsme dobrou desku s ILLE a odehráli i nějaké dobré koncerty, i když je čím dál zřejmější, že jsme spíš parta kamarádů, kteří se rádi vidí a občas i zahrajou než že by to byla našláplá pracovitá kapela s plánem a vizí.

Byl jsem v Bruselu, dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě, ve Washingtonu, v Tunisu, v Istanbulu a v Ankaře. A taky poprvé v životě v Dakaru a poprvé v životě v Dublinu.

Přečetl jsem 34 knížek.

Přijali mě za člena České psychedelické společnosti.

Na chalupě začali konečně stavět rybník přímo před naším domem a letos uvidíme co jim z toho tedy přesně vyjde. Je únavné tam mít za těch pár let poněkolikáté staveniště a přišly s tím některé docela velké problémy (vyschla studna, přišli jsme o dosavadní příjezdovou cestu, zaslepily se okapy, v jednom rohu domu se objevila prasklina a budeme asi muset oplotit zahradu). Na druhou stranu, počínaje jarem už by to mělo být hotové, zazelená se to a pak už žádné velké stavby ani rekonstrukce v plánu nejsou. A pokud to postaví správně a nevyschne potok který to napájí, mohlo by to být i dost pěkné.

Začíná rok, kdy mi podle všeho bude čtyřicet let, kdy budu muset v Praze i na chalupě budovat a opravovat, kdy budu mít asi dost práce. Jiné věci na předvídatelném horizontu nejsou, ale pokusím se tam ještě něco málo přidat. Zatím jdu zasadit semínka chilli. Už je čas, jaro je za rohem.

Kdybych to měl shrnout, bylo to dobré, ale nebylo to přesně to, co jsem doufal. Bylo to dobré, ale stav sounáležitosti se vším spíš nenastal a ego se drželo jako klíště. Vzal jsem si pět gramů sušených psilocybe cubensis a pokud jde o časový průběh, chovalo se to učebnicově. Během třiceti minut nástup, potom tak dvě hodiny stabilní účinek a potom pomalé klesání. Měl jsem přes oči šálu a do sluchátek zmíněný playlist.

Bylo to překvapivě málo vizuální. Rozhodně nemůžu říct, že bych viděl islámské kaligrafie nebo nějaké konkrétní vize. Rostliny v pokoji, kresba dřeva na parketách a další struktury se pomalu měnily stejným způsobem jako si to pamatuju před lety, ale jinak mi v hlavě zněla ta hudba, jaksi v úrovni uší, a nahoře byl jen takový teple hnědý prostor. Nebyl jsem si chvílemi jistý jestli hudbu vidím nebo slyším, což mi i teď za střízliva přijde pořád jako legitimní popis.

Nejsilnější momenty nastaly někde ze začátku, kdy jsem opatrně vstupoval do toho hnědého vesmíru mezi mozkovýma buňkama a ten prostor se rozevíral. Pak jsem měl vědomí jak letím kolem něčeho nesmírně velkého a benevolentního a říkal si, no jasně, vždyť já to přece vždycky věděl, je to tady celou dobu a přímo přede mnou a kolem mě. A tekly mi slzy dojetí a vděku, hlavně když jsem při tom pomyslel na Alelii a na děti. To byl ten nejsilnější moment, potom už nic tak silného nenastalo.

Hodně se mi točily myšlenky na stárnutí a trochu na smrt, ale nebylo na nich nic zvlášť děsivého. Objevil se mi tam asi dvakrát moment Andulčiny svatby – že bych tam chtěl být a jaký bych tam chtěl být.

Možná proto, že jsem si představoval, že dostanu jen krátké okénko do jiné reality a pak si ten náhled vezmu zpátky ke každodenní práci, možná se proto stalo právě to. Takový návrat k civilní masarykovské každodenní práci. Ale ten vytoužený stav rozpuštěného ega to bohužel nebyl a musím přiznat, že jsem z toho trochu zklamanej a budu to muset asi zkusit někdy znovu – obohacen touhle zkušeností, kdy se snad nebudu bát to víc pustit.

Pravděpodobně jsem se právě příliš silně držel a hlídal, což dělávám i normálně, takže by to jaksi sedělo. Pořád jsem věděl že ležím na gauči, neubránil jsem se tomu podle playlistu odhadovat čas (“aha, budou tak dvě”). Možná jsem taky příliš tlačil na pilu, snažil jsem se to směřovat jednak k tomu pocitu sounáležitosti, a že jsem jdu přece proto abych byl lepší člověk a lepší táta. A taky pryč od nepříjemných obrazů, abych do nich nezabloudil. Asi jsem to měl nechat víc plynout a prostě jen koukat. Opakoval jsem si “trust, let go, be open”, ale moc to nepomáhalo. A určitě jsem si měl vzít ještě druhou “booster” dávku o něco později. Dokonce jsem k tomu účelu pár dalších hub měl s sebou, ale v ten moment jsem si na to netroufal. Byla to chyba. Hodně často jsem taky už rovnou přitom přemýšlel jak to budu vyprávět Alelii nebo jak to budu později formulovat. Taky mě několikrát obcházela taková zvláštní netrpělivost, že bych už šel domů, kdy už tahle písnička skončí a tak. Možná tím, jak jsem měl v uších sluchátka, které po chvíli začnou být nepohodlná. I hudby jsem měl občas dost. Myslel jsem, že nejsilnější budou ty Arvo Pärtovy duchovní věci, ale kupodivu mě církevně laděné chorály spíš trochu iritovaly a naopak nejvíc jsem si užíval optimistické teplé new age synťákové plochy, které jsem za střízliva z playlistu skoro chtěl vyhodit. Taky východní motivy, různá óóóm a tak fungovaly dobře.

Asi čtyři hodiny po začátku, už jasně se slábnoucím účinkem, jsem se šel vyčůrat a pak tak střídavě koukal po pokoji a ležel se zavřenýma očima. Dost jsem se potil. Věci už se nehýbaly, ale pokoj byl takový trochu křivolaký, jako podpalubí lodi. Koukal jsem na své ruce a říkal si, tak dokud je mám a dokud je mi to souzeno, budu se snažit s nima být dobrý. Ale asi už to byla spíš taková racionální sebevýchova, než že by mi to tak upřímně přicházelo. Přišly na mě i náznaky takového hlubokého smutku, i ten starý pocit nespokojenosti a bezprizornosti a že nic pořádného nedělám, že se o nic pořádného nesnažím. Tohle mám evidentně ještě nevyřešený. Obecně to byla fajn zkušenost, byť o dost menší a méně zásadní než jsem doufal. Rozhodně bych nemohl říct, že to byl jeden z nejdůležitějších zážitků života, jak to konzistentně popisovala drtivá většina účastníků oficiálních psilocybinových testů. Buď je to tím jak jsem se pevně držel, nebo tyhle konkrétní lysohlávky byly slabší, nebo mám neobvykle vysokou toleranci k psilocybinu – a nebo nějaká kombinace toho všeho.  

Seděli jsme pak ještě chvíli v kuchyni a povídali si a já pil čaj nebo jen tak koukal. Zapadalo slunce a kolem něj plynuly krásné oranžovo-šedé mraky – byl to objektivně krásný západ slunce, jak jsem si radši rovnou ověřil. Člověku selhávají slova – jednak se ty vjemy nedají dobře popsat, druhak má to verbální vyjadřování skutečně rozhozené – asi tím jak se propojují jiná centra mozku a všechno je jaksi nové. Cestou domů to bylo už skoro normální, ale přecejen pořád trochu jako být v cizím městě. Člověk vidí dobře, ale není si někdy jistý jak to intepretovat, je otevřenější to brát prostě tak jak to vidí i když je to třeba udivující nebo záhadné. Z tohoto pohledu se zdá být trefný ten názor, že děti jsou v takovém stavu pořád.

Počínaje dneškem mám volno a nebojím se ho použít! Čímž myslím hlavně to, že budu doma s rodinkou, budu si číst a dělat různé zapomenuté domácí práce a budovatelské projekty a hrát na kytaru. Příští rok vypadá pracovně docela zběsile, což je sice asi známka toho že jsme šikovní, ale bude to nejspíš náročné odbavit. A tak právě začínám klidový režim.

Vlastně přesně nevím kdy mě psychedelika začala vážněji zajímat. LSD jsem měl jedinkrát v životě, před třinácti lety se skupinou kamarádů v lese u Pecky – a bylo to velmi pěkné, i když nijak duchovní. Už pár let jsem si říkal, že možná uplynulo dost času abych to zkusil znovu. A když jsem zaznamenal, že můj oblíbený autor Michael Pollan chystá knihu o psychedelikách, začalo mě to zajímat víc. Tu knihu jsem si nakonec nedočkavě koupil už v Dublinu v červenci, i když už jsem ji měl tou dobou objednanou k vyzvednutí v září ve Washingtonu. A jak jsem ji přečetl, bylo mi jasné že to chci znovu zkusit, tentokrát snad víc duchovním směrem. Nedělám si iluzi, že to je nějaká zkratka, spíš jako kdyby to mohlo být takové okno kudy nahlédnout do nějakého pokročilejšího stavu vědomí, ke kterému se pak budu moct blížit v běžném střízlivém životě každodenní prací, meditacemi a tak dále.  

A čím víc jsem k tomu četl a zjišťoval, tím víc mě to fascinovalo. Zvláštní shodou okolností je kamarádka jedné kamarádky součástí týmu v Národním ústavu duševního zdraví, kde poslední tři roky testují psilocybin na dobrovolnících. A všechny tyhle mé hypotézy k čemu bych si asi tak představoval že by to mohlo být dobré, mi vlastně potvrdila. Pozoruhodné je, že lidi s psychedelickou zkušeností to často považují za zásadní a velmi cenné – pokud to samozřejmě dělali s dodržením nějakých základních pravidel. Kamarádka kamarádky také navrhla, že pokud mě to zajímá, můžu se zkusit přihlásit k členství v České psychedelické společnosti. To jsem udělal a jim přišel ten můj skillset takový netypický, že mě koncem roku opravdu vzali, což není samozřejmé. Tak jsem zvědavej.

Nezávisle na tom jsem si sám sehnal lysohlávky cubensis a zase jiná kamarádka svolila mi dělat střízlivého sittera a za tři dny jdu na to. Rozhodl jsem se vzít si dávku kolem 4-5 gramů sušených hub, což je považováno za spodní okraj vysoké dávky. Mám vybraný playlist, který zahrnuje nejdřív nějaké optimistické kytarové tracky, potom pro mě těžkou duchovní tonáž s Arvo Pärtem a jeho Für Alina, Spiegel im Spiegel a pár církevních věcí, a potom playlist synťákových ploch, který jsem našel na Spotify jako přímo používaný pro psilocybinové seance. K tomu mám oblíbenou zelenou šálu na hlavu a vytištěný obrázek Buddhy a panenky Marie.

Tohle teď píšu proto, abych si ještě před tou zkušeností zaznamenal co si o tom teď myslím a co si představuju že bych si z toho mohl odnést. Kdybych to měl v kostce shrnout, zahrnul bych se do kategorie “betterment of well people”. Nevím o problému, který bych si tím chtěl řešit, nebo který by mi mohl vyplavat. Velmi rád bych zažil oslabení vlastního ega, pocit propojení s ostatními bytostmi a věcmi – pocit, který bych si potom mohl nést i v normálním životě a víc se podle toho řídit (ono se to v běžném běhu snadno zapomene). Jsou to věci, o kterých si myslím, že tak jsou, jsou to taky věci, o kterých mluví buddhismus, ale něco jiného je to na vlastní kůži zakusit. Opět, myslím, že se tam dá dostat i dlouhodobými meditacemi, a přestože to nejde úplně vzít zkratkou, mohlo by to být takové chvilkové okénko pro inspiraci. Mohl bych taky být trpělivější a pečlivější.

Zajímavé je, že jak na psychedelika poslední dobou často myslím, přijde mi, že vnímám už teď citlivěji. Že vlastně nějaký díl toho účinku, který by to na mě doufám mohlo dlouhodobě mít, jsem si už teď přinesl tím, že se prostě víc soustředím na současný moment – starý dobrý placebo. Taky asi stojí za zmínku, že poslední tři čtyři týdny důsledně každé ráno cvičím a, pokud zrovna nejsem po mejdanu, i medituju. To má asi taky nějaký vliv.

Rok začíná končit. Po bůhvíjaké době jsem strávil celý víkend doma, uvařil kuře na citrónech a taky vepřové výpečky a taky dort s karamelem a bílou čokoládou pro Alelii. Byli jsme s Žilvinasem brusit na kluzišti na Letenské pláni. Stál na bruslích poprvé, ale bojoval jako lev a za chvíli se už celkem zdárně posouval a nemohl se toho nabažit. Taky jsme leželi všichni v posteli a četli si. A taky chodili po Stromovce, kde Laime házela úlomky ledu do rybníka a já ji jen tak zlehka zezadu jistil aby tam neslítla sama. Je to zvláštní, ale ve Stromovce jde při vhodném větru slyšet startující letadla na Ruzyni. Zní to nepravděpodobně, ale ty zvuky jsou docela charakteristické a časově odpovídaly momentům kdy něco vzlétalo podle FlightRadaru. Taky byl komorní večírek České psychedelické společnosti a komorní večírek Tranzistoru.

Koncert to byl opravdu velmi pěknej. Když to Alaverdi sedne, je to hrozně příjemný hrát a myslím a podle reakcí soudím, že nám to fakt jde. Jedna veliká výhoda dělání hudby na téhle (rozuměj DIY) úrovni je, že si můžeš fakt dělat úplně cokoliv chceš, že tam není žádný tlak a autocenzura že co by kdyby. Ta svoboda je příjemná a osvěžující, a když se to spojuje s pozitivním duchem a dejme tomu důstojnými instrumentálními výkony, celé to najednou začne fungovat nějakým svým vlastním životem a člověk si říká, že ahá, pro tohle to vlastně pořád dělám.

Taky jsem byl po delší době na snídani s Igorem B. a hovořili jsme o Barmě, politických transformacích a jak se to všechno mění a taky o dětech a běžkách.

Máme tu další den a já se zase cítím vlastně vysloveně dobře. Přestože musím řešit věci v práci, venku je zima a já mám mokro v botech. Každé ráno ještě za tmy cvičím – momentálně tři pozdravy slunci, pětadvacet kliků, třicet dřepů a dvacet sedů lehů. Ty jsou nejtěžší, přitom si pamatuju že kdysi dávno jsem se jimi skoro nebyl schopen unavit. Pak dvacet minut meditace, která mi stále jde tak střídavě, ale myslím že cítím pomalé zlepšování. Takhle to dělám každý den už nějaké dva týdny, a s mezerama ještě předtím. Včera jsem taky byl zase po dlouhé době plavat.

Je pořád co dělat, ale je už to v takovém módu dodělávání a dokončování před klidem a znovuzrozením Vánoc a konce roku. A pak začne zase něco jiného. Například bude zase čas zasadit chilli a tím se přehoupneme do módu očekávání jara.

Měli jsme zkoušku s Alaverdi, vysloveně výbornou, jak se to tak po delší době často přihodí. Dneska máme koncert, tak doufám že bude taky dobrej.

Jógovou rutinu se mi sice v Barmě nahodit nepodařilo (asi už si přiznám že se to nejspíš nestane, je nenahozená asi dva roky), ale každý den jsem ráno cvičil a taky aspoň chvíli meditoval, a je mi fajn. Taky teď zase nepiju, a měl bych si tu opět poznamenat, že se v takovém režimu cítím doopravdy dobře. Nepomáhá to s prokrastinací ani k zacílení mé poněkud bezprizorní existence, ale cítím se dobře.

Byli jsme všichni v nové pizzerii na rohu. Udělal jsem parádní melasový koláč. Byl jsem ráno plavat. Alaverdi budou mít zkoušku a koncert. Prostě zpátky normální režim.