Maraspace

Poprvé jsem se potkal s vojenskými poslanci, což je taková zdejší specialita. Když už nějací musí být (jako že by být vůbec neměli), je lepší když přijdou a poslouchají než kdyby nepřišli. Ještě před dvěma třema lety by bylo naprosto nemyslitelné aby přišli, natožpak aby se v jejich přítomnosti debatovalo o roli armády.

Dočetl jsem Skin in the Game od Nicholase Taleba, čtu Poutník časem chaosu – velký rozhovor Honzy Dražana s Václavem Cílkem.

Z nějakého důvodu se tu budím kolem čtvrté ráno, v podstatě vyspalej, i když to na mě potom zase přijde v moment, kdy bych měl zase vstávat. Normálně se mi to nestává. Dvě noci kdy jsem spal jako nemluvňátko byly ty, kdy jsem nevečeřel a nepil přitom obligátní pivo. Že by na tom něco bylo?

Kolem půl šesté ráno, ještě za tmy, jsem se sebral a šel na kopec k malé pagodě a koukal odtamtud jak svítá a jak se opar válí nad zarostlým údolím a město se probouzí.

Tadyhle v hlavním městě Karenského státu jsem ještě nebyl. Cestou jsme se stavili na zlatém kameni v Kaukyita, že jsme jeli okolo a abychom si ho teda odškrtli, když je na obálce každého druhého průvodce po Barmě. Je to jinak dost turistické místo, se všema opičárnama která s sebou taková místa nesou. Poslední úsek nahoru se dá jet jen na malinkých lavicích na korbě tamějších náklaďáků, kam se vmáčkne kolem padesáti lidí. Vyfasovali jsme ale debilního řidiče, který v těch prudkých kopcích a serpentýnách předjížděl ostatní náklaďáky a stříhal s tím těžkým zadkem zatáčky tak, že by stačila jakákoliv prasklá guma, péro, klouznutí po olejové skvrně, drolící se krajnice, aby starý náklaďák letěl z kopce a rozmačkal své osazenstvo jako brouky prošpikované železnými trubkami korby. Před každou zákrutou se mi zjevoval před očima obraz mých dětí a říkal jsem si že by to byla opravdu debilní smrt. Kdyby to bylo jaksi při výkonu práce, když jsi tam prostě musel být a tím pádem za to vlastně nemůžeš když zaklepeš bačkorama, tak to ještě jde. Ale ve volný den, cestou k blbému zlatému kameni na kopci, to bych byl na sebe mrtvej pěkně naštvanej. Bylo to opravdu o život.

Dopadlo to dobře, ale všichni tři jsme odmítli do náklaďáku zpátky nastoupit a místo toho šli dolů asi deset kilometrů po hřebenu hor, což se ukázalo být jako výborné rozhodnutí i bez ohledu na tu jízdu. Šli jsme starou poutní stezkou skrz malé vesničky a občerstvovny pro poutníky, a všude ty zarostlé svahy a džunglí porostlé kopce na horizontu.  

A jsem tu znova a rovnýma nohama hned z letiště na české recepci v nóbl hotelu Shangri-La. A hele moji kolegové a taky Petr Drbohlav a Lucka Kinkorová a David Ondráčka a další. Z YouTube k tomu na velkém plátně jedou osmdesátkové české hity, netuším proč tohle někdo z organizátorů vybral. Je to po těch čtyřiadvaceti hodinách na cestě dost snový zážitek.

V našem nenóbl ale velmi domáckém hotelu se se všema vesele zdravíme, už jsme zase tady! Počasí je dost rozumné, kolem třiceti stupňů nebo snad i o trochu míň a sucho.

Od neděle jsem opět v Gaziantep. Když se ráno probudím, vypadá to úplně jako evropské město. Moderní tramvaje, nové domy, uklizené ulice. Jen ten muezín z mešity za rohem do toho nesedí. Je to zajímavé, křesťanské zvony jsou taky různé, ale pořád jsou to jaksi zvony, takový majestátní technický zvuk. Muezíni jsou lidští, a jako takoví se dost liší – dodnes si vzpomínám na tajemné a krásné zpěvy v zimní mlze mezi kopci Ammánu. Tady za rohem v Gaziantep je muezín rozhodně emocionální, až bychom řekli upištěný. Jako soundtrack k duchovnímu usebrání by mi moc nefungoval, i je to za ranní tmy trochu strašidelné.

Začíná další krásný den a já jedu zase na chvíli domů.   

 

Nikomu tady naštěstí nepřišlo divný, že přijíždím zpátky už po 36 hodinách. Taky co, viď, není zakázaný odskočit si na sobotu domů. Cestou přes Balkán bylo dneska většinou modro nebes a sem tam turbulence; v Istanbulu se prozměnu od pátku zatáhlo a je tu zachmuřeno.

Snažil jsem se vyměnit si v mobilu SIM kartu za tureckou a nemaje v letadle vhodného nástroje na otevření telefonu, jal jsem se zálesácky improvizovat. A byl jsem na sebe dost pyšnej, když jsem vytáhnul a silou narovnal pružinku z propisky. Pyšnej jsem byl ale jen do chvíle než jsem se ostrým koncem píchnul do prstu a hned při prvním pokusu otevřít telefon pružinku vystřelil kamsi do řad za sebou.

 

Večer pak byla bojovka pro Rózu, kde jsem dostal na poslední chvíli roli postavy ve sklepě. Bylo to pěkné, hlavně s tou maskou. Pištění třináctiletých slečen bylo prý slyšet až ve druhém patře. Potom jsme seděli s dospělýma u Albertiny a hovořili o životě.

 

Jsem v tomhle městě poprvé. Tvrdá a prudce zvlněná hnědá krajina je vidět už z letadla. Koukají z ní kosti kamenů a skal. A na tisíci kopcích kupodivu drží domy, které se slévají spolu s dalšími a dalšími domy do jednoho obrovského kráteru města, na jehož druhý konec není kvůli dálce a nahnědlému vzduchu pořádně vidět. Kolem toho vedou nové dvanáctiproudové obchvaty. Uvnitř je to docela zajímavé a taky jsou tu ti udržovaní toulaví psi a kočky.