Maraspace

Tak tadyhle fermentační workshop v Ema má mísu. Trochu jsem se styděl, že někdo dal sedm stovek za to aby se koukal na týpka jak lije na zeleninu slanou vodu. Pak, když jsem se na to připravoval, mi to vlastně přišlo trochu proti té celé DIY filosofii, která je jinak taková kooperativní a nadšenecká a hodně spočívá v tom, že ty věci můžeš dělat sám vlastníma rukama a nic zvláštního k tomu nepotřebuješ. Že to všechno je vlastně na dosah a skoro zadarmo, jen to sebrat. Ale podobně jako když začal být populární nábytek z palet, taky se časem vynořily hipsterské firmy, které úspěšně prodávaly neuvěřitelně drahé “kity” na výrobu paletového nábytku. Nemám nic proti tomu, když si v podobných věcech někdo najde úspěšný business model. Když někdo poprvé začal vydělávat peníze na tričkách anti-systémových punkových kapel, taky z toho bylo v ortodoxních punkových kruzích pozdvižení. Ale nějak je mi žinantní být toho součástí, což obratem znamená, že nikdy nebudu bohatý, protože do byznysu s něčím co mě nebaví se snad nikdy nepustím, a když mě to bavit bude, budu se zase ostýchat říct si za to cenu která by mě uživila.  

Takhle jsem se při přípravě převaloval, ale nakonec to bylo vysloveně výborné a účastníci se zdáli odcházet nadšeni. A taky se vzorky vlastních fermentů, což je důležité. Zajímavou shodou okolností dělal ve stejný čas jinde v Praze fermentační workshop i Qwerty. Utržené peníze jsem rovnou nechal v Ema má mísu a přinesl domů tři krásné a drahé mističky, které bychom si jinak sami domů nepořídili. Měl jsem z nich radost větší než bych měl z těch peněz.  

 

Už delší dobu jsem chtěl zase začít plavat, ale vždycky když mi o půl sedmé zazvonil budík, přišel jsem si na to moc unavený. Dneska jsem ještě na chvíli zavřel oči a když jsem se zase podíval na hodiny, předpokládal jsem, že už na to bude zase pozdě. Ale nebylo. Ještě chvíli jsem se snažil najít důvod proč nejít ani dneska, ale žádný jsem nenašel, a tak jsem vyrazil. A bylo to dobré, jako obvykle když už se k tomu člověk dokope. Dopoledne jsem hlídal Laime a ona má zrovna v úterý kroužek pro batolata. A tak jsem s dalšíma asi osmi maminkama a tlupou dětí tancoval a zpíval prší prší jen se leje. Takové mladé maminky, to dovede být hrozně zajímavá demografická kategorie, pro muže. Tahle skupina taková bohužel nebyla. Buď jsem měl smůlu, nebo je to prostě tím, že mladé maminky v našem věku už zase tak moc mladé nejsou.

Laime ty batolecí úkoly sledovala skepticky a zapojovala se jen občas, i když tomu rozuměla. Ta holka bude opravdu chytrá, to je už teď v tom roce a půl jasně patrné. Pak se jí líbily obruče a když se jedné nechtěla pustit a slečna cvičitelka ji už chtěla uklidit a zkusila Laime odehnat diplomatickým “Máš tu tatínka?”, Laime ji uzemnila lakonickým “Jo” a držela se dál. Teprve když ji slečna poprosila ať se pustí, pustila se.

Jsou průzračné slunečné a chladné dny, začíná podzim.

 

V pátek večer přišla velká bouřka a když už byla skoro pryč, blesk praštil do sloupu přímo přes louku, ozvala se strašná rána a vyhodilo to pojistky. V pátek bylo třicet stupňů a v sobotu asi čtrnáct. I tak byl ale krásný den. Vařil jsem na kamnech dlouhou boloňskou omáčku na zimu, když nemusíš pálit plyn nebo elektřinu, můžeš to vařit pomalu klidně celý den jak to má být. Vyzvednul jsem s Žilvinasem z moštárny sto litrů moštu v bag-in-boxech a odvezl si další dva demižony na cider. Nasbíral jsem další jabka na zimu a dali jsme sušit švestky. Odpoledne jsme chodili všichni zářivým lesem až na Dřevíč a zpátky a jedli cestou jabka, hrušky, ořechy, švestky, ostružiny. Jako začátek podzimu to bylo fajn.

Čtu The Forever War od Dextera Filkinse, je to hrozné, deprimující a pravdivé čtení.

 

Je krásný teplý a letní den. Teplo podle všeho přestane být zítra, a v neděli přestane léto. Takže až se zase sejdeme v pondělí v kanceláři, bude už nejspíš astronomický i pocitový podzim.

Byl jsem na večeři, kterou dala dohromady Sabe jako setkání se dvěma chlapíky z AAPP u nich doma.

Rozhodl jsem se úplně přestat pít, těžko říct na jak dlouho, ale určitě aspoň v řádu měsíců. Je zajímavé, že během pár dnů se mi vrací energie, až trochu nevím co s ní, a mám sklon pošilhávat zase po jiných pitomostech – například cítím zesílené nutkání pořídit si PlayStation. To by mě sice zajímalo, páč některé hry vypadají opravdu skvěle, ale nevím kam bych to v životě přesně dal aniž bych tím musel vyšoupnout něco cennějšího, nemluvě o tom jak bych to vysvětloval Žilvinasovi, kterému říkáme, že hrát na telefonu jen občas a jen trochu, jelikož po tom měkne mozek.

Tak tý mojí babičce šikovný bylo včera devadesáttři. A pořád jí to myslí, občas mi přijde že líp než nám. Dneska o půl čtvrté ráno jsem odvezl rodiče na letiště. Takhle brzo ráno se samozřejmě nikomu vstávat nechce, ale ta atmosféra letiště, začátku cesty a začátku krásného dne je nakonec podmanivá.

 

To se ani neohlídneš a najednou je druhá půlka září. A tak nezbývá než se smířit se všemi letními projekty, které jsem neudělal a zkusit se soustředit zase dopředu. Je to potřeba, nepřipadám si momentálně bůhvíjak zaostřenej.

Přijel jsem v pátek odpoledne, Laime volala “tatí!”, rád zase doma mezi svými a beznadějně jsem vytuhnul kolem osmé večer. V sobotu měla Alelie zasloužené volno na Zažít město jinak a já byl s dětma. Hrozně jí to slušelo a já jsem si říkal, že bych ji hnedka znova balil, kdybych ji někde takhle potkal. Jsou to vlastně fajn časy, luxusní časy. V neděli jsme měli líné ráno doma a já pak jel hrát s ILLE na náměstí do Kolína. To bylo pěkné, aspoň pro mě, i když ostatní si tak dobře nezahráli. Byli jsme doma už po deváté a šup a je tu zase pondělí.

Chtěl jsem si taky poznamenat, že Laime říká Žilvinasovi “Badí”, což se chytlo natolik, že my už mu taky tak říkáme a jemu to začíná lézt na nervy.

Z úplně jiného soudku jsem si chtěl poznamenat zajímavou historickou situaci, které se zúčastnil můj děd jakožto tehdejší šéf poradců prezidenta Svobody, o čemž jsem se teprve teď dozvěděl od táty. Sovětský generál, který v srpnu 1968 přinesl Svobodovi na Hrad papíry k podpisu, byl shodou okolností jeho spolubojovník někde snad z Dukly (Kosenko?). Svobodu prý málem trefil šlak: “Tohle uděláš TY MNĚ?!”, řval na něj. Pak vzal ten papír a prohlásil: “Tak tohle já nikdy nepodepíšu”. Ale netrvalo dlouho a podepsal.   

Tady je mezitím pátek, zvláštní dramatické počasí pod mrakem, vzduch je vlhký a vlahý, je to pěkný den. Vůbec jsou to takové příjemně zaostřené dny. A já se pojedu odpoledne podívat na chalupu jestli už je čas sklízet jablka a taky jak se tam daří V.T.Marvin, kteří tam zrovna mají soustředění.

Dočítám román Outer Dark od Cormaca McCarthyho, což bylo tedy utrpení, páč mi to přišlo rozvleklé a hlavně psané archaickou angličtinou navíc plnou fonetických novotvarů.