Maraspace

Jeli jsme do Mawlamyine vlakem, což bylo velmi dobré rozhodnutí. Sice to trvá o pár hodin déle, ale lze si tam natáhnout nohy nebo chodit okolo a jede se pozvolnou barmskou krajinou mezi vesnicema, rýžovými poli, střídá se déšť a slunce, a promoklí buvoli odevzdaně sledují projíždějící vlak. Konečně jsem taky opustil projekt s luxusními hotely a přidal se k tomu našemu obvyklému, kde jsou všechny materiální požitky docela obyčejné. A moc mi to vyhovuje, cítím se takhle líp. Čímžto nic proti tomu občas přespat v Hiltonu.

Přiletěli jsme do Yangonu a hned jak jsme dojeli do hotelu, spustil se strašný vichr a déšť, ve kterém bychom asi nepřistáli a museli to nejspíš otočit někam jinam. V tomhle globálním světě člověka i tak trochu zarazí, když přijde do báru na druhém konci světa a v báru sedí Bára, která ještě předevčírem postovala fotky z litevského skanzenu Rumšiške.  Tak jsme šli ven na pivo. A dneska v pět ráno, ještě s D., podívat se na Schwedagon. Není to už samozřejmě takové zjevení jako to pro mě bylo poprvé před devíti lety, ale i tak je to velmi mimořádné místo.

Prší tu tak hezky způsobně v noci. Za tmy začne bouřka, vyprší se to a ráno je zase sucho. Byli jsme se podívat do Golden Monastery, což je takový dřevěný vyřezávaný buddhistický folklór. Přišla bouřka a déšť a ochladilo se a já jsem sám plynul v tom slejváku rozehřátým venkovním bazénem.

Dá se na to zvyknout, na tyhle luxusní hotely. Ty snídaně, nadýchané ručníky, francouzská mejdlíčka, župánky a koberce s extra dlouhým vlasem. Ale když si vezmu, co takhle z Barmy uvidí třeba tadyhle mé staré kolegyně soudkyně, zjišťuju, že toho moc není a ten obrázek budou mít asi dost jiný. Vidíme hotely, vidíme z dodávky co je okolo silnice, vidíme letiště. Utvrzuje mě to v tom, že dokud budu chodit, budu rád zkoumat města pěšky. A že bydlet v laciných hotelích je sice méně pohodlné, ale tak nějak to kalibruje člověku co je normální a staví ho to zase nohama na zem.

Posledních pár dnů proběhlo v mlze. Začalo mě bolet v krku jako snad ještě ne a jednu mandli jsem najednou měl asi dvakrát větší než tu druhou, k tomu obvyklá zimnice, prostě taková ta typická chřipečka, která na mě z neznámých důvodů přijde jednou nebo dvakrát ročně ať dělám co chci. Tak kloktám slanou vodu a posledních pár nocí propotím triko i polštář a když v šest ráno vyleze slunce na mandalayskými horami za mým oknem, cítím se znovuzrozený. Dneska je to snad už zase na dobré cestě a jako vždycky je takovýhle stav dobrá příležitost se trochu vyčistit. Bydlíme tentokrát nóbl v Hiltonu hned vedle královského paláce, což je takový samostatný čtvercový ostrov o straně asi dva kilometry dlouhé a obehnaný širokým vodním příkopem a oblým červeným cimbuřím. Mandalay je takové, jaké si ho pamatuju před čtyřmi lety – vlastně jako takové velké prašné nic bez jasného centra, kde jsou všechny domy hranaté a nemají víc než pár pater. Oproti začernalým a zdobným koloniálním činžákům v centru Yangonu je to velký rozdíl. Šel jsem se taky podívat do pagody na vrchu Mandalay Hill, odkud je vidět plochý zelený kraj a hory okolo něj. Slunce už zase pomalu zalézá, nad horami jsou těžké bouřkové mraky a dlaždice okolo pagody jsou tak rozpálené, že se to dá naboso sotva vydržet.

Strávil jsem večer a noc v Yangonu, skoro jako doma, akorát tentokrát v nezvykle nóbl hotelu Sedona, u jezera severně od centra. Teď jsem v Nay Pyi Taw, úplnou náhodou hned vedle hotelu, kde jsme byli loni touhle dobou. I ten je víc nóbl než ten loňský, a tak chodím ráno do bleděmodrého bazénu pod širým nebem, hned nad kalným rybníkem pod kvetoucími stromy, občas mi na záda ťukají kapky deště a pak trávím chvíle opřený o břeh té čiré vody a koukám do té špinavé dole, s tmavě zelenýma řasama a hnědými pulci. Je to příjemné a trochu perverzní, jako když koukáš ze saténového divanu na sirotčinec. A říkám si že právě tam je líheň života a ta má voda je naopak ta nepřirozená. Ale stejně bych tam neskočil. Asi hlavně proto, že líheň života znamená, že se to rychle točí a většina těch věcí co se tam mrcasí v brzké době chcípne. A to já bych při vší úctě ještě nerad. Jako bývá jinde v pokojích Bible, tady je na stole Buddhovo učení, barmsky a anglicky. Přijde mi to dobré – i s tou Biblí, a tím spíš s Buddhou. Cestovatelé bývají vykolejení a citlivější, a taky mají většinou po večerech čas nazbyt. Proč jim nepodsunout něco důležitýho.

Dražanová kdysi říkala, že pokud přijde Apokalypsa, začne nejspíš v Dubaji. Myslím, že měla pravdu. Letištní plocha je rozpálená, vzduch je horký a vlhký až si člověk nejdřív myslí, že na něj vane odfuk z motorů letadla, ale ono ne, takhle tady opravdu je.  Horizont je v kalném nahnědlém oparu a vysoko na obloze nad hangáry se vznáší přízračná svislá stříbrná linka – to je mrakodrap Burj Khalifa, jako fata morgana nad pouští. A ten obrovský a pitomý luxus uvnitř, sporťáky a vodopády a zlato. A ty skupinky pákistánských a bangladéšských a bůhvíjakých dalších dělníků, co se v oranžových vestách a žlutých přilbách choulí do prachu betonových stínů venku.

Bydlím na úplném konečku Dakaru, ve čtvrti Almadies, taková kosa poloostrovu vystrčená do Atlantiku. Je tu vítr, slunce a takový skoro snový klid – jen vlny hučí u pobřeží a všude taková specifická připečená palmová vůně. Dojdeš na kraj pláže, na oblé černé balvany a stojíš na nejzápadnějším místě celé Afriky. Přede mnou – Amerika. Doleva – Antarktida. Vítr duje a v něm balancují ptáci – havrani, dravci, racci, i takoví zvláštní štíhlí na první pohled afričtí. Z balvanů to sledují obrnění černí krabi. Je tu taky obrovský opuštěný hotel, kdysi snad Sheraton. Zarostlá nádvoří, zející okna pokojů, prázdné bazény, je to postapokalyptické a jen tak to tam leží. Všude okolo je něco rozestaveného, ale většinou to vypadá, že stavbu zase opustili. Tady stojí zeď cementových pytlů, tadyhle se vylil beton ze svahu a vytvořilo to takový betonopád, vzácný to přírodní úkaz. Všude čouhají ze země železné pruty. Můj hotel je ošumělý a není to ani tak levné, ale je to tam příjemné a hlavně je to přímo naproti hotelu s konferencí. Ten je víc nóbl, ale i tady je vidět, že své nejlepší dny má už za sebou. Trocha ošuntělosti je tu holt asi industry standard. Mně to nevadí.

Každou noc mě poštípou komáři. Bůhví odkud ty mrchy lezou. Doufám, že si nepřivezu malárii.

Jinak se mi hodně stýská po rodině, rád bych tam byl Alelii po boku a říkám si jestli tahle cesta vůbec stála za to. Navíc už za týden a kousek pojedu zase jinam. Jako často v takové situaci, obcházejí mě pocity viny. Třeba takový Žilvinas – jak je to pěkné když se ke mně přitulí! Bylo mu právě šest, jak dlouho mi bude ještě vůbec o nějaký tulení stát? Nechápu jak to dělají lidi jako Marek Štys, který je pryč snad polovinu času.

Mám tu opravdu dlouhý přestup, tak jsem se vydal do města. Byl jsem tu už dvakrát, ale hrozně dávno – naposledy v roce 2001, pokud se nepletu. Měli jsme tehdy domluvenou dovolenou a musel jsem kvůli tomu utéct z nahrávání s Lenkou a Jazem Colemanem. Lisabon dneska vypadá kosmopolitněji než si ho pamatuju – dobré hipsterské jídlo, farmářské trhy, turisté všude. Šel jsem do botanické zahrady a taky do přilehlého přírodovědného muzea, chodil nazdařbůh ulicemi, až jsem to všechno obešel jedenapůlkrát dokola a jel zase na letiště.