Maraspace

Byl jsem taky minulý týden na zahájení Jednoho světa a vyhlášení ceny Homo Homini. Zaplaťpámbu za to, ale je vidět jak se tahle agenda dostává opravdu do okraje zájmu. Jestliže dřív cenu předával prezident, pak ministr zahraničí v době když jsem to měl na starosti já, a dnes sám za sebe Honza Urban, o něčem to svědčí.

Druhý poznatek – generační výměna v Člověku v tísni. I za těch pár let je to už znát. Znám už vlastně jen šéfy oddělení kteří víceméně zůstávají, a sem tam navrátivší se matky. V nich vidím ty stejné osoby jako před devíti lety, ale objektivně je nutno přiznat, že jsou z nich už o trošku víc paní (sakra, doufám, že to tady žádné nečtou – pardon, dyk já taky nevypadám už přesně na pětadvacet, žejo). Ostatním pracovníkům teď těch dvacet-něco je a začíná se jednat o výměnu generací bez nadsázky. Jsem moc rád, že se tam ti lidé hlásí, ale jsou to už jiné lidé, které asi taky formovaly už trochu jiné věci – byť se pořád jedná o celkem malý časový odstup.

Třetí a nejdůležitější poznatek s tím trochu souvisí – Honza Urban mluvil o pravdě, o které se nám snaží dneska leckdo namluvit že je relativní, že každý má svou a tak dále. Což je blbost – pravda je pořád pravda a fakta jsou pořád fakta – je to samozřejmě tak jak Honza říká. Ale při pohledu na ty mladé tváře mi došlo, že pokud povstane nějaké nové hnutí za pravdu, bude z toho zajímavý boj, který se neobrátí asi jen proti ruským trollům a třísky budou lítat asi trochu víc. Protože i hodně z toho “našeho” diskurzu prostě pravda není a nebyla. Jak to přesně bude vypadat, to netuším. Takový vděčný viditelný případ je třeba vnímání Ameriky. Pokud si mladá generace spojí současnou hroznou administrativu se lhaním okolo invaze do Iráku a tou hroznou tragédií, která z toho povstala, nevypadá to dobře.

Přehlídka ciderů byla fajn a zase jsem se něco nového naučil. Například, že i ti nejúspěšnější, u kterých by člověk řekl že už jsou za vodou (jako třeba Prager), to dřou na kost, jsou zadlužení až po uši a permanentně žijí ve strachu, že teď zrovna odešlo někde čerpadlo nebo spojka na ještěrce. Přesto, nikdo z nich toho nelituje a udělali by to znova. “Aby děti viděly, že se táta nebál”, byl postřeh právě Cyrila z Prageru. Nezbývá než doufat, že jeho tři děti to uvidí stejně. 

Taky jsem zakusil – což v plánu nebylo – že mě to s tím alkoholem teď vlastně moc nebaví a bez něj si připadám líp. I když si skutečně přijdu takhle rozostřenější.

V pátek jsme se potkali s Davídkem v Javánce nad čerstvě vylisovanýma deskama. Tyjo, tak jsme to skutečně dotáhli! A deska je to podle mě moc pěkná.

Pak byl krásný víkend, první jarní, a já jsem neprořezával stromy na chalupě, nýbrž oba celé dny strávil s ILLE ve zkušebně u Flattus, kde jsme se učili nový materiál. Ale šlo to vlastně vysloveně dobře. Po patnácti koncertech to bude ještě suprovější, ale už teď lze říct, že umíme důstojně zahrát všechny nové písničky. Baví mě si do toho zabudovat elementy, které tě donutí se zase něco naučit. A tak hraju poprvé v životě na foukací harmoniku, na kytaru jsem natáhnul barytonové struny (což má tedy i své problémy), vytáhnul jsem staré kombo Fender Pro Reverb a zapojil dva A/B boxy abych mohl používat pedalboard na elektriku i akustiku. V sobotu jsem přišel úplně hotovej, přečetl Žilvinasovi pohádku, ale už při tom se mi motal únavou jazyk a vytuhnul jsem kolem deváté. 

Přečetl jsem Všechny jejich lži od Tuvii Tenenboma (vlastně mi to přijde spíš slabé a na můj vkus trochu moc židocentrické) a taky strašidelný román Trhlina od Jozefa Kariky, od kterého jsem se nakonec nemohl odtrhnout a dočetl ho po necelých dvou dnech v neděli v pět ráno. Doufám, že se nebudu teď bát v lese.

Doma jsou všichni nastydlí. A jak to tak chodí, z následujícího týdne a půl budu večer doma dva dny.

Poslouchám Fall of Troy. Připomíná mi to At the Drive-In, mám rád tyhle zběsilý bordelářský kapely.

Natočili jsme klip. Ujal jsem se role produkčního a byl z toho osmnáctihodinový pracovní den od půl šesté ráno do půl dvanácté v noci a byla to sranda.

Předně, já vlastně tyhle servisní práce s omezenou odpovědností a omezeným rozhodováním mám občas rád. Pamatuju si, když jsem kdysi v Ocean City dělal číšníka – taky mi to šlo a vlastně mě to bavilo. Nebo když jsem na Kubě objížděl politické vězně. Jasné úkoly, které mají jasná řešení, žádné složité rozhodování. Nemohl bych to dělat pořád, to by mi přecejen ten tvůrčí element asi scházel, ale občas je to osvěžující.

Potom je taky fajn pracovat s Foukym a Basetem, protože jsou taková srandovní dvojka a přitom jim to dobře funguje. Petra Nesvačilová se všeho ujala s grácií, přestože na ni lezla chřipka. Honza Homola z Wohnoutů, kterého jsem neviděl snad od hraní v Banátu, se objevil a nakonec hrál Žilvinasova tátu, což bylo vtipné samo o sobě.

Mám z toho radost, vypadá to na dobrej klip. Příští týden vychází deska. O víkendu zkoušíme nový repertoár, tak se to po večerech snažím učit. Snad půl desky jsem nahrál na barytonku, tak jsem udělal barytonku i z černého Squiera, protože je to přecejen o dost lepší kytara než to původní Danelectro. Koupil jsem konečně akustické kombo AER, protože ty akustiky z odposlechu jsou velký a nespolehlivý opruz. Děje se toho dost a už je zase konec dalšího týdne. Dneska je přehlídka ciderů v MeetFactory, což si nenechám ujít půst nepůst.

Laime oslavila svůj první rok. Máme doma roční holčičku a šestiletého chlapečka. Až se tomu s Alelií sami občas divíme. Naše děti, normálně.

Popoháněl jsem tuhle ráno Žilvinasa abychom už mohli jít do školky a on odtušil: “Počkej potom, to už si na mě nebudeš dovolovat, to budeš stárnout!”. Asi má ten kluk pravdu.

Volal mi Marius, který se ze srandy přihlásil do konkurzu na hudbu do nových spotů T-mobile a oni ho kupodivu vybrali. Tak co prej myslím, jestli má cenu se kvůli tomu hlásit do OSA, že by z toho autorství mohla nějaká stovka ještě být. Dost se divil, když jsem mu říkal, že za takovou věc bude podle mě spíš několik stovek tisíců, a mně to přišlo jak z pohádky.

Celý týden je mráz.

Po tom dlouhém a místy útrpném procesu máme konečně hotovou desku! A deska je to myslím nakonec velmi pěkná. Olga to krásně nazpívala a všechna čest Dušanovi. Teď ještě aby klaplo natočit klip v tom absolutně šibeničním termínu a 16. března to vyjde.

Přesadil jsem chili do větších květináčů, letos jsem se do toho nějak pustil. Mám jolokii z loňských semínek z nejlepší rostliny, a potom chocolate habanero, caramel trinidad scorpion, peperoncino, costeňo amarillo, bahamanian goat, shishito, naga red, chile de arbol a snad i jedno poblano.

Je krásně a je deset stupňů pod nulou.

Na chalupě je křepko, odvezl jsem tam rozkládací lehátko co jsme koupili od Matěje Belka a pak jen seděl na sluníčku s mi.pu po boku. V neděli jsme byli v Kváskovicích, chodili po slunečných šumavských kopcích zasypaných krystalkovým sněhem, s Žilvinasem váleli sudy a rozprávěli v kuchyni u kamen s Helenou a Pepanem. Cestou domů jsme se pod tím dojmem s Alelií opět bavili o tom jestli bychom se neměli přestěhovat nadobro někam na venkov. Je to složitá otázka, ale zatím to asi spíš přecejen vychází že ne.

Poslední dny je Laime večer místo spaní náramně neužilá. To pak s Alelií ležíme v posteli a neodvažujeme se hnout brvou aby miminko spalo, ale miminko nespí, ostražitě nás sleduje a čeká na záminku. Nakonec to jeden z nás nevydrží a podívá se něj a miminko zavýskne uhaha!, vrhne se přes postel za dotyčným a plácne sebou přes něj jak široké tak dlouhé. Pak se třeba staví na hlavu a směje se že je to všechno najednou obráceně. Potom dostane škytavku, kolem krku si jako šálu dá ponožku a odplazí se do kuchyně, kde ze zásuvky vyndavá cibuli a hlasitě to komentuje. Takové máme teď večery.

Je fakt, že celý pracovní den nejíst až do druhého rána je znát. A to je pane jedinej den. Teď si představ, že někdo to takhle má pořád, a dýl. Ale obecně mi ten půst pořád vyhovuje, ani mi to nepřijde jako zásadní omezení.

Uvařil jsem o víkendu velkej indickej oběd u příležitosti máminých narozenin. S přibývající praxí to jde líp. S máslem taky. Nejlepší byl domácí panýr v červené omáčce.

Řešíme základní školu. Jeden se ani nerozkouká a už je to tady. Má to být škola normální nebo škola montessori či waldorfská? Oboje je možné, Žilvinas by neměl s normální školou problém, oboje má svá pro a proti. Řešíme master desky, řešíme klip na “Na druhé straně”.

Dneska jsem se probudil smutnej, unavenej a nesoustředěnej. Těžko říct proč, teda kromě toho že jsem musel ve tři a ve čtyři vstát z postele a jít venčit psa, kterému se chtělo kadit a obcházel kolem postele, koulel očima a dělal “hýýý”. Venku je krásný mrazivý den a žádný průšvih se momentálně neděje. Přijde mi jako že na mě něco leze. Tak to snad přejde.