Maraspace

Poslední dva týdny mám poněkud v mlze. Z chřipečky se pořád ještě vylízávám, Žilvinas kašle, mezitím slehla i Alelie a Laime a u nás doma to zní jako v tuberkulózním sanatoriu. K tomu jsme od minulého pátku odehráli pět koncertů s Hrůzou – Jihlava, Sušice, Brno, Hradec a Budějovice. Taky jsme se u nás na chalupě fotili na desku s Eliškou Podzimkovou, taky jsme nahrávali u Dušana další písničku. K tomu taky jaksi musím občas do práce, takže dny to byly plné a cítím se dost vyndanej, ale teď už snad zase bude čas se jaksi poskládat.

Je to už nějakou dobu, co jsem naposledy hrál klubový koncert pro pětset lidí. “Tohle turné je zkouška mého ega”, pravil A. “Je mi skoro čtyřicet a jedu zadarmo dělat předkapelu skupině, ve které jsem dřív hrál”.
Cestou z Prahy jeho autu odešla spojka, tak jsme se vrátili pro moje.
Tomu se za dvacet kilometrů rozehřálo zadní kolo tak, že se na něm plivanec se syčením hned vypařil. Jako vždycky pohotový Víťa ale poradil po telefonu, zatahal jsem pod autem za lanko a ono to kupodivu přestalo.
Náladu nám to zásadně nezkazilo. Kolem a kolem vzato, bylo to celé dost pěkné. Zábřeh, Krnov. Hrát pro hodně lidí je fajn, i když nejsou tvoji, i ten výlet s kamarády je pěkný. I dopolední procházky po slunečném podzimním Krnovu. I ta Michala Hrůzy parta je fajn.
Takže dobré.
Dneska je zamlžený podzimní den a já si připadám jako bych měl jen půlku mozku.
Po nějaké době na mě jde zase stýskání, jak by bylo fajn vědět čemu se doopravdy chci věnovat a tomu se věnovat. Když to náhodou někdy vím, nevadí mi usilovně na tom pracovat a cítím se v podstatě dobře. Když nevím, naopak. Ale co, nemůžeš mít pořád všechno.

Cestou domů mi v letadle chcípnul telefon a nepodařilo se ho už oživit. Strávil jsem bez něj skoro týden a nemohl si to vynachválit. Nevýhody byly jen drobné, jako například když jsem se nemohl dobouchat za Olgou a Dušanem do studia. Půjčil jsem si telefon od neznámého kolemjdoucího a zavolal Alelii jejíž číslo si pamatuju aby zavolala Olze. Jenže ta měla telefon vypnutý, já už zase mimo příjem a ta má žena šikovná produkční sehnala telefon na nejprominentnějšího českého producenta asi během pěti dalších minut.

Jsou to dny střízlivé a pracovité, ráno chodím skoro každý den plavat a večer jsem doma. Hodně čtu a telefonu nemaje, málo googluju. Líbí se mi to. Laime se naučila se křenit, s čímž se užije spousta legrace. Když sedí v nosičce u stolu, zvykla si osahávat velký hákový kříž v červeném poli na obalu knížky Rise and Fall of the Third Reich, kterou má zrovna na dosah. Miminko a svastika vypadají dohromady zvláštně. Když jí foukám zpředu do vlasů na šešulce, přivírá se zasněným úsměvem oči.

Dneska vyjíždíme na první koncert a já se těším. Když na to tak myslím, docela dlouho jsem nehrál čemu by se dalo říct velkej klubovej koncert.

Normálně jsme dostali pojeb od vydavatele. Na mě to mělo kýžený efekt, i když jsme se na tom dopředu trochu domluvili – paradoxně mi to velmi pomohlo a najednou se mi ty věci dělat chce, což se mi předtím nechtělo. Navíc se nám podařilo domluvit na obalu singlu se skvělou Eliškou Podzimkovou, kterou jsem dvě hodiny na to potkal náhodou na ulici. Vzal jsem to za dobré znamení.

Je nádherné babí léto, listy na Dřevíči jsou světle žluté a oranžové až oči přecházejí, obloha bez mráčku, vlastně skoro počasí na koupání. Chodíme lesem s Honzou K. a jeho rodinou, ryjeme s Žilvinasem záhonky. Čtu o Třicetileté válce od výborné C.V. Wedgwood, Laime se co chvíli připlazí a ocucává rohy knížky. Na obalu je rytina a na ní oběšenci, dohromady ta scéna s miminkem vypadá zvláštně a člověk si připomíná, že žijeme na parádním místě. Laime vyrostly dva spodní zuby, stejné jako před pár lety Žilvinasovi.

Včera jsem vstával ve čtyři ráno a psal barmský projekt. Vlastně je to parádní, tohle ranní vstávání, dost toho udělám a je to taková tajuplná denní doba, soukromý čas. Akorát chodit kvůli tomu spát v osm večer taky dost dobře nejde. Večer jsem díky tomu vytuhnul brzy a noc byla bohatá na sny.

Kolem jedné mě vzbudil Žilvinas, že měl noční můru, ve které měla Alelie čtyři nohy. Žilvinas obratem zase usnul, ale já se té představy ještě chvíli nemohl zbavit. Okolo třetí mě Žilvinas vzbudil s tím, že tentokrát jsme všichni doma poslouchali jak se za dveřma drbe pes a já byl přitom celej ovázanej obvazama.

Já sám jsem potom jel vlakem letním Španělskem a nějakej vykuk si ode mě půjčil knížku, jako že ho to zajímá. Na zastávce pak i s knížkou a s kumpánem vyskočil a já je honil po nástupišti. Ale běhali hrozně rychle.

Pak jsem byl v takových zašlých dekadentních lázních, pro takovou lepší společnost, ale časy se změnily a to místo byl takový omšelý a tmavý mramorový polobordel. V zeleném bazénu tam dokonce měli ochočeného medvěda, jakože luxus. Já se rád koupu, tak jsem tam skočil z výšky, když je ochočenej, ale i tak se mi moc nelíbilo, když se za mnou medvěd vydal. Takovej urousanej blbeček to byl, ne o moc větší než člověk, vlastně se trochu podobal mému venkovskému skorobratranci Michálkovi, i když tak přesně nevypadal. Sápal se na mě dlouhýma drápama a chtěl si povídat.
“Hele, ten prsten znamená, že jsi poslanec, žejo!”, hučel
“Ne, ten prsten znamená že jsem ženatej a dávej laskavě pozor na ty drápy!”
“Nene, to znamená že seš poslanec”, trval si na svém, pyšný, že přišel na nějaké tajemství.
Byl to blbec.

Mojí babičce bylo devadesát dva. Pořád mám pocit, že leckdy uvažuje z celé naší rodiny nejjasněji, včetně mé generace. To je čéče už věk – koncem druhé světové války už to byla holka na vdávání, v roce 68 jí bylo přes čtyřicet.

Zařizování a zařizování. Produkce říjnové návštěvy Porno Para Ricardo se hroutí a já opakovaně odrážím návrhy abych se toho ujal sám, až mi to přijde srandovní. Rozjely se různé praktické domluvy kolem desky a turné ILLE. Někdy mě hněte, že i tam kde chci být hlavně muzikant, končívám často jako administrátor. A to ne proto, že bych v té oblasti vládnul nadpřirozenými schopnostmi (email umíme napsat všichni), ale spíš proto, že ostatní si snadno zvyknou na to, že to vždycky vyřeší někdo jinej. Štve mě ta nedůslednost. Asi hlavně proto, že s ní dost bojuju sám a ty promarněné šance a věci zmatlané na poslední chvíli mě potom straší.

Probudil jsem se před čtvrtou ráno, čilý a vyspaný, a nemohl znovu zabrat. Pak jsem si vzpomněl, že je potřeba odnosit pytle se sutí z rekonstrukce jednoho bytu, na což během dne těžko hledám čas. Tak jsem si vzal montérky a chvíli nosil pytle se sutí po liduprázdné temné ulici. Pak jsem si lehl zpátky, pes se kroutil radostí že jsem zase tam, koukal jsem jak Alelie, Žilvinas a Laime spí s otevřenýma tlamičkama a říkal si, že se těším až se všichni probudí a zase se pozdravíme. Je to oukej, tohle je dobrý, říkal jsem si.

Dny kdy věci víceméně fungují. Přednášel jsem poprvé v Olomouci. Už jsem se nad tím podivoval, ale pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, že ti za tyhle hostovské přednášky zaplatí krásný výlet vlakem do pěkného města, mluvíš o něčem co tě v podstatě baví, nové lidi poznáš, nezřídka ti i něco k snědku dají a nakonec ti za to ještě zaplatí. Je to prostě paráda. Francouzské studenty jsem nicméně čekal trochu aktivnější a zapálenější, abych pravdu řekl.

Hráli jsme s ILLE na benefici pro Metráž v Oku, v triu, takže jsem byl nucen střídat nástroje ještě častějc než obvykle. Uvažoval jsem, že bych vzal ještě barytonku, ale nakonec jsem to zavrhl. Je myslím určitá hranice, do níž je muzikant střídající nástroje spíš frajer, a za níž spíš už debil.

Seděli jsme s tátou a hovořili o životě.

Laime leze a my s Alelií stavíme různé zátarasy, protože k daru lézt se jí zatím ještě nedostalo daru pudu sebezáchovy.