Maraspace

Další pracovní cestu teď nemám naplánovanou skoro tři měsíce a jsem tomu docela rád. Ono těch sedm květnových koncertů bude asi stačit. 

Byl to další týden plný událostí, především pracovních. Měli jsme taky zkoušku s VTM. 

Kromě toho jsme ve středu večer šli s Žilvinasem na fotbal na zápas Slavie a Bohemky v Edenu. Na fotbalu jsem byl jen jednou, asi v patnácti letech a jen jako zdravotník, takže to vlastně bylo teď poprvé. Nijak se netajím tím, že velký fotbal považuju za jen o málo lepší než veřejné popravy, které aspoň mají odstrašující efekt. Jinak to dmýchá pestrou paletu špatných věcí v lidské nátuře – fašismus (modří proti červeným), agresi, machismus, alkoholismus, korupci (velký fotbal je všude smradlavý až hanba), pitomé materiální pozlátko (ty jejich značkové hadry a ferrari a blondýnky!), nevkus a obyčejnou člověčí nevědomost. Jen proto, že mám svéprávné a inteligentní kamarády, kteří na tom něco vidí, beru v potaz že na tom tedy asi něco je. 

Takže jsem byl docela zvědavý jaké to bude. A opravdu mě to celé ale úplně míjí. Není to tak, že by to celé byl opruz – naprostá většina času je jen prachobyčejná nuda. U vchodu vás prošacujou a můžete se jít postavit do fronty na schody na tribunu. Tam pak sedíte v zimě jako slepice na hřadu a koukáte jak malí panáčci utíkají za míčem a každých patnáct vteřin ho někdo z nich kopne mimo hřiště. Pak se znovu rozehraje a takhle pořád dál. Za brankou dunějí bubny a rozeřvávač diriguje popěvky pár stovek skalních jako „óje ó – Slávie gól“. Abych byl fér, sklandovali taky překvapivě osvícené „Slávie – prána“, ale nejsem si jistej jestli jsem jim dobře rozuměl. Za skly VIP lóží sedí všelijaké ohavné charaktery typu Jaroslava Tvrdíka a dalších, které si radši ani nechci představovat. O poločasu se můžete jít postavit do jiné fronty na klobásu za stovku a balíček navlhlého popcornu za sedm pětek. Proč že je to laciné a špatné jídlo tak drahé, když už jste jim dali peníze za vstupné? Inu, je to tak proto, že vás zrovna mají v hrsti a že můžou. Utkání se asi pětkrát prodlužovalo. Pak už jsme se mohli jít postavit do fronty na schody dolů a pak zvesela do fronty na zaplacení parkovacího lístku a konečně do fronty aut směrem k výjezdu z podzemního parkoviště. 

Vlastně je na tom i něco fascinujícího, být obklopen desítkami tisíc lidí, kteří si tohle užívají, být takhle totálně a naprosto mimo. Má to ale i jeden opravdu pozitivní aspekt, a tím je samozřejmě Žilvinas, kterého to baví, a být takhle spolu za večerním dobrodružstvím je parádní. Už hlídáme kdy se objeví lístky na finále Sparta-Slávia. 

Snažím se hledět si svého a příliš mentálně nebrousit do velkých a černých scénářů. Ať už je to válka, umělá inteligence nebo rakovina. Adéla zemřela před pár týdny, skvělá a odvážná Laura bojuje. Ale ani s tím nic neudělám, kromě toho že jí můžu přispět na léčení a přidat pár povzbudivých slov. 

Velikonoce jsme strávili na chalupě, postavil jsem s Žilvinasem zeď a rozvážel hromady hlíny, kterýma srovnávám a rozšiřuju dvorek. I když je to těžká a docela otravná práce, je hezké jak tím něco vzniká. Sel jsem taky různá semínka a koupal se v rybníku, byť je pořád vlastně dost zima. 

Přečkali jsme i velikonoční pondělí. Po hejtu na fotbal už tady nebudu rozvíjet další, ale ze všech přiblblých lidových tradic mi velikonoční šupání se vším co k tomu patří přijde jako jedna z těch nejblbějších. Ne nadarmo se „lidový“ dá často použít jako synonymum „hloupý“. 

Je to už takový dědkovsky nevraživý post, ale to se někdy nedá nic dělat. 

Ve čtvrtek jsme šli s Alelií na večeři a potom na koncert Hm do Café v lese. Tyhle večery jsou vzácné. Žiju v permanentní lehké únavě a spontánně se do města nevydáme. Jsme zaháčkováni na různá místa, je potřeba to předem naplánovat. Vždycky si říkáme, že bychom s tímhle režimem měli něco dělat, nějak ho narušit. Neboť sice máme pocit, že se nám tam nic dalšího nevejde a měsíce ubíhají jeden za druhým, ale za dvacet let – budeme-li my sami –  budeme vzpomínat jak jsme ještě tehdy mohli a nečinili. Takže z toho máme opět takové to tady a teď. Jenže do mého „tady“ se obvykle tlačí několik různých „teď“ najednou. A když náhodou ne, stejně nevím najednou co bych a neumím energii zacílit na jedno místo. K „tady“ a „teď“ zbývá tedy dořešit „jak“. 

Byl jsem od pátku do soboty na chalupě a věnoval se zemním pracím. Naznal jsem, že jsou to práce velice namáhavé a taky překvapivě pomalé. Při jejich vykonávání začne být člověku jasné, proč jsou ve většině společností kdesi na spodku žebříčku prestiže, případně jsou jimi pověřováni trestanci. Protože tohle nikdo asi opravdu dobrovolně dělat nechce. 

Nakonec jsem toho nestihnul ani půlku a musel jet na koncert VTM do Dejvické nádražky. Ten jsem odehrál, potkal se s Olgou B. a šel domů spát.

V neděli jsme byli na výletu v Lysolajích v pískovcové rokli Houska, podle parádní knihy o pražských ovocných sadech, kterou nedávno vydala skupina nadšenců. Potkali jsme tam Ondřeje Zapletala s dětma, anžto jsme mu náhodou parkovali před domem. Země je na samém prahu jara, začíná to pučet a objevují se tulipány a včeličky. Je to hezký čas plný potenciálu, alespoň pro přírodu. Já naopak za pár dnů jedu do Kapského města, kde tedy asi začíná podzim. 

To byl tedy týden. 

Začalo to už tím letem z Manily do Istanbulu, na jehož samotném začátku, ještě na ploše, jsem si ve svém sedátku u okýnka uvědomil, že nejspíš budu zvracet. Sice tam je papírový pytlík, ale když jsem si představil, že ti chudáci vedle mě budou sedět čtrnáct hodin a nebudou si jistí kdy to hodím na ně, pomohlo to zvracení zažehnat. Opatrně jsem si pšouknul abych uvolnil napětí v krajině břišní. A byl to jeden z těch momentů, kdy je to takříkajíc „i se šťávičkou“. A teď co s tím, se čtrnácti hodinama letu před sebou. Nakonec jsem prostě pevně seděl a za tu dobu se to nějak absorbovalo. Pomohlo i to, že jsem měl na sobě lněné kalhoty v barvě řídké stolice. Když jsem se pak v Istanbulu kontroloval na záchodě, ani tam nic nebylo. Jen se kolem mě linul takový jemný bezdomovecký odérek. Což bylo relevantní hned při letu z Istanbulu do Prahy, kde mě z neznámých důvodů posadili do business třídy hned vedle načančané turecké slečny s posledním iPhonem a dlouhými nehty, která chudák asi lítá businessem právě aby nemusela sedět vedle socek. Tak jsem dělal, že se ten lehký smrádek netýká mě a pak začali podávat jídlo a ono se to ztratilo. 

Blbě mi bylo i doma a pondělí jsem prožil s Coldrexem, protože ona to byla zase nějaká taková celková rýmička. 

V úterý dopoledne přijela k nám domů paní doktorka a uspala mi.pu. Já jsem ji pak rovnou odvezl na chalupu a pohřbil ji v jednom z těch hrobečků, co jsem vykopal dřív. A postavil jí malou mohylu z kamení aby ji tam u lesa zase někdo nevyhrabal. Šestnáct let věku, z toho patnáct s námi. To je na velkýho psa hrozně moc. A kromě toho víc než třetina mýho života, co jsme prožili společně s tímhle psiskem. Zaplaťpámbu za tu možnost eutanázie, i když to má pak zase takový definitivní charakter, když dopředu vím že to přijde. Jako poprava. Hele – to je vlastně naposledy venku! Mám jí ještě ráno dávat granule? Vydrží s čůráním do smrti nebo ji mám ještě vzít? Pak jsem vedle ní seděl na koberci a hladil ji po hlavě a po tlapkách a čekal až zazvoní ta doktorka. Chybí tady, chybí mně. Najednou je to takové prázdné. Ale na druhou stranu, když už to musí být, těžko si představit lepší scénář než byl tenhle. 

Byli jsme na křídlech ve Westu s ILLE a bylo fajn se zase vidět. 

V práci musím v podstatě sám hasit krizi, kterou jsem nezpůsobil a před kterou jsem dlouho varoval. Zatím nevím jak přesně na to a jsem z toho velmi otrávenej. 

V pátek na chalupě nainstalovali zhlaví studny a filtrační jednotku a v současné době teče z kohoutku voda, která je podle všeho pitná. Je mi zatěžko tomu uvěřit. 

Hráli jsme v VTM v klubu Balada. Taková punková díra u Palmovky je to, ale hraje se tam opravdu dobře a ten koncert byl jeden z těch výjimečně podařených, kdy to všechno do sebe zapadá. 

Laime měla narozeniny a my s nechali ukecat a strávili sobotu v akvaparku. Sice to stojí asi jako víkend pro dva v Paříži, ale musím nakonec uznat, že to mají vymyšlené dobře. Každý si tam něco najde, například veliká zóna s vnitřníma i venkovníma saunama, mi v mém fyzicky i energeticky vyždímaném stavu přišla dost vhod. A jezdit s tou čučorkou na klíně po tobogánech když píská nadšením a skákat s Žilvinasem ve vlnách a koukat jakou má starost o sestřičku, to je samozřejmě k nezaplacení.  

V neděli jsem udělal narozeninový oběd pro mámu a pro Laime, tentokrát ze skandinávské kuchařky. Skandinávská kuchyně mě nadchla od loňska, kdy nám tak dobře vařili ve Stockholmu. Je to jednoduché a dobré. 

Pak jsem ještě odpoledne znovu jel na chalupu, protože jsem chytil stíhu že jsem nechal otevřené dveře do sklípku, kde je teď filtrační jednotka, která nesmí zmrznout. A ono v noci pořád mrzne, což je trapné, ale je to tak. 

A teď jsem tu. 

Píšu to poslední dobou častěji, ale je to zase dost našlapané období. Všechno dobré, ale věci jsou často jaksi komplikovanější než by být musely. Buď je to nějaká karmická lekce, nebo to souvisí s věkem, nebo to tak prostě teď je a nemá to žádnou hlubší interpretaci. 

Babulka se znovu ocitla v nemocnici, tentokrát s covidem. Znovu se z toho – ve svých 97 letech – vylízala a je zpátky v domácím režimu v péči najatých ošetřovatelek a rodiny. Alelie v tom hraje zásadní roli, což je zaznamenáníhodné, páč by to mohla jakožto nepříbuzná mít úplně na salámu. To je holka! 

Chalupářská sága s vodou se opět zkomplikovala, já to opět vyřešil a teď to vypadá, že po finální instalaci třetího března to bude celé nadobro hotové. Takže očekávám, že se v nejbližší době zase něco podělá a cesta k řešení se zase prodlouží, jak se to už stalo asi desetkrát. 

Mi.pu chřadne a my se blížíme rozhodnutí povolat rasa. Posledních pár týdnů už nevyjde schody a posledních třeba čtrnáct dnů se už často nemůže ani postavit. Když už jdeme ven, většinou to stejně pustí na chodbě, takže jsme ji začali venčit na chodbě na podestě hned před bytem a každé venčení zahrnuje taky vytírání podlahy. Když ji venčím já, nosím ji po schodech nahoru a dolů, aby se podívala ven aspoň někdy. Ale jsem u nás pochopitelně jedinej, kdo může běhat se čtyřicetikilovým psem v náručí. Dost často nás vzbudí třeba ve tři ráno tím že chce jít ven a někdy už se mi potom do rána nepodaří usnout. Nocí, kdy se dosyta vyspím, si pak obzvlášť vážím. Chuť k jídlu a zájem o něj mi.pu pořád má, ale je vidět, že ji všechno možné bolí. Na hezkém místě pod dubem u nás na louce jsem jí už vykopal hrobeček. Pak jsem si sednul na lavičku v Masarykovně, jak říkáme klidnému zákoutí ve východním cípu pozemku, a pohled mi padnul na jiné, perfektní, místo. Tak jsem vykopal hrobeček ještě jeden. Pokud tam zabloudí nějaký pocestný, bude si asi myslet, že narazil na doupě masového vraha. 

Měli jsme jarní prázdniny, ale mi.pu už nemůžeme dát hlídat rodičům páč právě nevyjde ty schody, a tak jsme omezeni na pražský byt a chalupu. K tomu Laime slehla s neštovicema a když jí slezly pupínky, vyskákaly na Žilvinasovi, který chudák vypadal jako extra poďobaný puberťák. A tak jsme byli napůl tam a napůl doma. A já musel samozřejmě taky pracovat, protože je toho opravdu hodně. Ale bylo to hezké, například jsme mohli být dost spolu a po večerech mastit karty, pexeso, Monopoly a dámu. 

Když jsem fyzicky v práci, není výjimka, že mám nonstop šňůru schůzek a callů od rána až do odpoledne. A mezitím mi přijde třeba sedmdesát emailů, dvacet zpráv na Signalu a deset na WhatsAppu. 

VTM do toho zkoušejí nový materiál a včera jsme taky hráli v Modré Vopici, kde jsem byl naposledy asi před deseti lety, když jsme tam hráli s Alaverdi s hostující Lenkou Dusilovou. 

Díky tomu všemu mohu teď okusit ten blahosklonně nevědomý stav, ve kterém asi žijí vysocí manažeři nebo rockové hvězdy. Letím teď do Kuala Lumpur a odtamtud do Manily, vím co tam potřebuju zařídit, ale například vůbec nemám ponětí kde bydlím. Vím, že mám zamluvené hotely, že mě na letišti někdo vyzvedne, ale zařídili to za mě kolegové a já se teprve až v letadle podívám kam to vlastně jdu. Je to srandovní. 

Konečně se trochu oteplilo, třeba na deset stupňů, ale ono to stačí. Předtím mi bylo často chladno. 

Potkal jsem se s Haničkou a Olgou v Café Neustadt, což bylo jako obvykle hezké. 

Znovu zažívám ten zvláštní rozpolcený pocit, kdy my se na jedné straně i přes tyhle drobné patálie máme vysloveně dobře, ale na té druhé straně je svět, ve kterém to moc dobře naopak nevypadá. Něco se mě trochu týká, když lidi se kterýma spolupracuju třeba uváznou na nějaké hranici nebo se pod tlakem začnou hroutit a někdo je musí hledat v cizím městě, aby je odlifroval na psychiatrickou kliniku. Když loni začala šílená ruská válka, černě jsem žertoval, že po prvním dílu (globální pandemie) a druhém (válka v Evropě) musí trojka přijít s něčím mimořádným, aby série neztratila napětí – třeba invaze mimozemšťanů. Proto mi nepřidalo, když jsem ve tři ráno po venčení mi.pu otevřel BBC a hlavní titulek zněl „U.S. Air Force Refuses to Rule Out Extra-Terrestrial Origin of Mystery Flying Objects“. 

Taky jsem četl článek o novém, nyní ještě intenzivnějším a chytřeji vymyšleném programu, kdy se ze Země vysílají signály pro potenciální mimozemské civilizace. Vzhledem k tomu, že nevíme absolutně nic o tom zda tam někdo je, natožpak co by tak mohli být zač, přijde mi to nedomyšlené. Jako být v neznámé džungli a volat na všechny strany „haló, tady jsem, tadyhle za tím křovím!“ Co by se přece mohlo stát. Protože ono to setkání s technologicky vyspělejší civilizací může dopadnout lecjak, jak by potvrdili třeba původní obyvatelé Ameriky. Tam nikdo nepochyboval, že jsou to aspoň v podstatě lidé jako my, a přesto to dopadlo příšerně. Mimozemská civilizace by ani tohle tak brát nemusela a dopadnout by to mohlo ještě hůř. 

Microsoft zprovoznil novou verzi Bing s použitím umělé inteligence a není překvapivé, že to je právě tahle strašná firma, které se její stvoření během pár dnů naprosto vymklo z rukou a začalo uživatelům vyhrožovat, lhát jim, snažit se je přesvědčit aby opustili manželku a propadat bizarnímu existenciálnímu zoufalství. Je to jako z nějaké staré sci-fi povídky, kde lidé stvoří ducha zakletého ve stroji. Domnívám se, že otázka, zda taková inteligence opravdu cítí, nebo to umí jen přesvědčivě imitovat, je vedlejší. Pokud se takto chová, může v nějakém budoucím scénáři přejít k akci. V internetovém vyhledávači ještě tolik škody nenapáchá, ale pokud bude mít přístup k ovládání infrastruktury a obecně systémů fyzického světa, může to být velmi jiné. Tím spíš, že umělou inteligenci samozřejmě tiše a intenzivně vyvíjejí různé mocnosti, aby přečůraly své rivaly politicky a vojensky. 

Taky náhle umřel Jakub Dürr, toho času velvyslanec v Polsku, skvělý kluk v mém věku, kterého kdykoliv jsem potkal, říkal jsem si jak jsem rád, že nás někdo takový ve světě zastupuje. 

Ale ono s tím vším nakonec nic nenaděláš a i to je cenné cvičení. Děláš co musíš a umíš, v rámci svých schopností nejlíp jak dovedeš. A ten zbytek je naprosto mimo tvé možnosti a nemá cenu se tím stresovat. Positive vibrations. 

A tak bych si na závěr dlouhého zápisu rád poznamenal, že jsem zasadil zásilku z ekozahradnictví.cz. Už nemám kam dávat stromy, ale vmáčknul jsem tam ještě břízu papírovitou, dub letní, dub zimní a na zpevnění svahu za námi borovice vejmutovky a borovice limba. Nastává ovšem čas volný prostor mezi ovocnými stromy v našem budoucím jedlém lese zaplnit keři, a tak máme nově hlošinu okoličnatou, řešetlák počistivý, svídu krvavou, zimolez vonný, kalinu tušalaj, komuli davidovu, vrbu štíhlopestíkovou, břečťany a chmel. Taky už by letos mělo být možné některé vzrostlejší keře, například rybízy nebo goji, zkusit množit řízkováním. Když jsem se ptal v drogerii kde bych sehnal obyčejnou žiletku, paní na mě koukala trochu s obavami, ale když jsem pak k tomu nákupu přihodil lněné semínko a mrkvový džus, naznala že si to asi hodit přecejen nechci. 

Zběsilé dny nakonec opravdu zvolnily a já jsem tomu rád. Měli jsme zkoušku s Worm’s a taky s Ester, která je čím dál lepší a jistější. Kromě muziky dělá spoustu dalších zajímavých věcí. Je to zajímavé srovnání – já byl ve dvaadvaceti letech jeliman s kytarou a naprosto žádnou představou co si s čímkoliv počít. Je fajn být okolo mladších a šikovných lidí, je to závan energie. Odehráli jsme spolu v sobotu koncert, i to bylo pěkné. Ráno jsme se nasnídali v jedné ze žďárských chalup uprostřed plání a ledem pokrytýma silničkama jeli zase do Prahy. 

Byl jsem na barmské akci v Parlamentu a pak ještě na návštěvě naproti u K.J. v jejich středověkém podkrovním megabytu. Ustrouhnul jsem si vršek bříška prostředníčku, naštěstí pravého, takže to při hraní nevadí, jen z toho v nevhodných momentech teče krev, což je nespolečenské a zůstávají po mně červené šmaťchance.

Mluvil jsem s naším instalatérem o práci, kterou jsme loni nechali rozjednanou. On se mnou ochotně řešil stoupačky, odpady a zedníky a teprve když jsme se dostali k termínům, říká „já mám ještě jednu komplikaci – měli jsme bouračku a jsem ještě v nemocnici. A hlavně jsem sám, protože brácha a syn jsou mrtví. Musím sehnat někoho k sobě.“ Byla mlha a na nechráněném přejezdu se z ní vynořil rozjetý vlak dvacet metrů daleko. On, jediný přeživší, řídil. Budiž to připomenutím že neznáš dne ani hodiny.