Maraspace

Začíná školní rok a s ním podzim, na který se těším, nicméně který vypadá (jako obvykle) dost nabitě. Vrátil jsem se v pátek z Baku, v Praze celý den pršelo. Večer jsme hráli na Tranzistor Revue na Letní Letné a bylo to nakonec vysloveně dobré. V sobotu jsem se Žilvinasem běžel ve Stromovce běh (jeho první míle a úplně bez problému!) a pak se složil se zimnicí, průjmem a ospalostí. Kombinace nevyspání, nějaké střevní breberky a páteční kocoviny mě úplně vyřadila na sobotu a pak ještě trochu v neděli.

Alelie vyrábí z kusu prkna vorvaně do našeho pokoje, kterému z nouze říkáme cestovatelský, protože tam už skončil barmský jeptiščí slunečník, hliněná sova a velká theravada buddhistická vlajka.

Slíbil jsem jí to nahrubo oříznout motorovou pilou, ale pak jsem si to rozmyslel – daleko lepší nástroj na obtažení kontur bude přímočará pilka lidově zvaná šukačka, tu mají sousedi.

Pak jsem si představil jak Alelie volá přes plot “Pane Charouz, nebyla by šukačka? Obtáhl byste mi vorvaně?” a řekl si, že to možná přecejen zkusím tou motorovou.

Máme se dobře. Laime včera ožužlala svou první mrkev.

Taky jsme hráli na hausbótu, natáčeli v Jinočanech, stavím hliněnou pec, pustil jsem si na nohu starý Fender kombo, psal jsem projekty jak divej, nebudou jabka nebudou švestky, začínají chladna z rána a těšíme se na podzim.

Léto utíká rychle. Z pobytu na chalupě, což je pro mě posledních pár sezón vždycky vrchol roku, zbylo letos jen deset dní. Aspoň jsme byli s Žilvinasem přespat v lese pod širákem, jak jsem si to už v zimě plánoval. Pěkné to bylo. Není ovoce, nebudou jablka, švestky, nejsou mirabelky. Živočichové jsou díky tomu hladovější – ptáci ozobali dobře přes deset kilo rybízu a černé jeřabiny, do domu chodí myši a srny ohryzávají stromky.

Strávili jsme s ILLE týden ve studiu v Jinočanech, máme základ desky a máme vybraný singl.

Byl jsem týden sám doma a nevedlo se mi moc dobře.

Chodím do práce, odevzdáváme doslova jeden proposal za druhým, já se cítím neodpočatý a horší se mi zrak, čímž vždycky poznám energetický deficit.

Teď sedím na chalupě v nové tmavomodré ložnici, venku noc, snad budou Perseidy a já bych měl psát poslední z té řady proposalů a vůbec se mi nechce. Nemám zatím nic, odevzdat to musím hotové v úterý a kupodivu mě to neznervózňuje. Schválně jak se to bude vyvíjet dál. Nejradši bych to nenapsal. Kdybych taky už nikdy v životě nejel do Tunisu, moc by mě to nemrzelo.

Příští týden bude rodinka u Čermákových v Krušných horách a já do čtvrtka zase sám doma. 

Doma spolu se máme parádně, aspoň to je dobré. S Laime je sranda a celkově je to takové pěkné období. Jinak ale nevím. Jako obvykle.

Koupil jsem basu Fender Precision z roku 1972. Pak jsem ji vyměnil s Almelou za tu jeho z roku 1978 a za to co mi doplatil jsem koupil ještě kombo Fender Pro Reverb z roku 1969. Kupovat staré nástroje je parádní samo o sobě a navíc si člověk může celkem popravdě obhájit, že to dělá jako investici pro rodinu, páč staré Fendery s cenou už nikdy dolů nepůjdou. 

Je to zajímavý. Člověk si myslí, že to tady celou dobu píše výhradně z vlastní vůle, ale stačí triviální a dočasná překážka jako spadlé stránky a skoro to celé přestane.

Chci si vůbec psát dál veřejný online deníček?

Ale jo, v podstatě asi jo. Hlavně proto, že si opravdu bez toho blbě pamatuju co se kdy dělo a přijde mi občas dobrý si to připomenout.

A proč to čéče vlastně děláš veřejně, není ti to vlastně trochu blbý a nebojíš se, že to někdo jednou nějak použije proti tobě?

Blbý mi to není. Víc pro mě relevantních lidí mi řeklo, že jim to něco dává, tak proč ne. Nepíšu už tolik o pravdách a pravdičkách, ale třeba je v tom ještě něco jinýho. Byla doba, kdy mě tahle kázání jak se věci mají lákalo rozvíjet, ale dneska mi to přijde spíš banální a jako zbytečná písmenka. Třeba to na mě přijde ještě později.

Zneužití se taky tolik nebojím. Píšu to s tím, že to zůstane navěky na internetu, takže se snažím cenzurovat už při vzniku. Jasně, že zneužít se dá skoro všechno a už ten samotný sběr informací do vícerozměrného osobního profilu se pro některé účely počítá. Ale už tak nechávám mnohovrstvou online i offline stopu. A kam bychom to došli, žít a ohlížet se přitom pořád přes rameno. Takže v tomhle ohledu si taky zatím budu dělat co chci.

Takže asi jo. Nebudu tím trávit moc času, ale zatím jedeme dál.

Strávil jsem týden s ILLE ve studiu v Jinočanech, až na pár mezer od rána do večera každý den. Z toho si odnáším:

• My to natočíme!
• Je to opravdu skvělý studio!
• S Alaverdi to tam bylo taky skvělý, ale úplně jiný!
• Nahrává se mi už docela komfortně, málo třesoucích rukou, žádný mrtvolný pot a žádný moment “co tady vlastně dělám, jsem špatný muzikant a špatný člověk, měl bych se zabít!”. To taky díky Dušanovo Neuwerthovo režii, což je ale popravdě i proto, že člověk ví, že na něj leccos může nechat v postprodukci.   
• I když se mu nahrává komfortně a nepotí se mrtvolně, člověk se stejně zpotí.
• Ty starý Fender komba!
• Ta moje akustika Furch!. Sama o sobě asi výjimečný kus a když se zapojí elektricky do starýho Fender komba a zahraješ velký E dur!
• Studiové zadostiučinění konečně pro mou barytonku Danelectro ve tvaru fenyklu.
• Reverb/tremolo Strymon!
• Almela přijel s vrtačkou, protože koupil někde starý reprák do svýho Ampeg komba a první den narušoval tlumeným vžžžžžžžt! z velké záchodové místnosti. Kombo od té doby váží asi o osm kilo víc, ale stálo to za to. S tím starým Precisionem to hraje opravdu skvěle.
• No a co s tím dál? Je to jiný než napoprvé. Sám nevím proč vlastně, je spousta možných důvodů. Atmosféra druhé desky, kterou budeme všichni splácet, přecejen jistý tlak úspěchu té první, se sedmi dětma kolektivně doma a na prahu čtyřicítky, je nutně jiná než první ajfr and we are so free té první. Ale možná to bude tentokrát i lepší. Muzikant na prahu čtyřicítky má i tu výhodu, že ví, že okamžité subjektivní juchů nejde nutně ruku v ruce s dobrým výkonem.
• Přečetl jsem tam Black Box od Jennifer Egan a část For Whom the Bell Tolls od Hemingwaye, abych zjistil co s ním všichni pořád maj.

Nebudou jablka, nebudou švestky.