Maraspace

Moderoval jsem zajímavý večer na litevské ambasádě, se spisovatelkou Rutou Šepetys a taky Neelou Winkelmann, kterou jsem do té doby vůbec neznal. Přijde mi srandovní, že tenhle kontakt s litevskou ambasádou začal před pár lety tím, že jsem tam přišel škemrat o litevský dort šakotis pro bandu falešných litevských hardcorářů.

Žilvinasa jsem díky tomu zase večer ani nestihl. Těším se až budu zase víc doma.

Myslel jsem ráno na to, jak mi ten podzim, pošmourno a zima evokují jídlo. Je to čas, kdy budeme spolu doma v teple, bude se nakládat zelí, bublat bolognese, dělat vývary, vařit a péct a pěstovat koji. Což samo o sobě vypovídá, v jak blahobytné situaci se nacházíme. Nemáme strach, že budeme mrznout nebo hladovět, naše zima je něco teplého, příjemného a sytého.

Zítra Havel 80 v Lucerně.

V neděli o půlnoci jsem nasedl do taxíku a jel celkem teplou tuniskou nocí na letiště. V pět ráno jsem byl ve Frankfurtu a samozřejmě když pospíchám, letadlo se zpozdí. Přesněji řečeno, nejdřív je ranní vzdušná zácpa a čekáme na povolení k odletu. Když už ho skoro máme, zjistí se, že něco netěsní v zavazadlovém prostoru. Když to začne těsnit, zase už jsme v zácpě a musíme čekat na další mezeru. Kufr mi sice neztratili, ale vyjel v Praze až úplně poslední. Potkal jsem v letadle Matěje Nováka na cestě z Etiopie a nakonec jsem se mu ještě nacpal do Uberu, páč na letišti nebyly taxíky (což jsem ještě nikdy neviděl). Vůbec jsem v noci nespal. 

Takhle jsem dorazil rovnou do studia u Ondry Ježka těsně před dvanáctou, skoro nastejno s Almelou, který prozměnu cestou píchnul. Nahráli jsme mandolínu a basu a zase šli po svých, já rovnou do kavárny na rande s litevským velvyslancem.

Domů jsem se dostal teprve potom, kolem půl pátý. Je to hezké být zase doma mezi svými.

Stočil jsem malý demižon cideru do lahví (chci vyzkoušet jak to funguje když se do lahve dá ještě trochu moštu na sekundární kvašení a bublání), udělal špagety a zanedlouho vytuhnul.

Takovej pestrej den.

V úterý ráno jsem šel plavat a ten pětadvacetimetrovej bazén byl najednou nějak hrozně krátkej – v Tunisu jsem nevědomky plaval skoro jednou tolik než jsem si myslel. A mně se zdálo, že těch čtyřicet bazénů tam trvá věčnost!

Je to dobrý, tyhle nabitý období. Teda pokud je člověk jaksi fyzicky rozprouděnej a udržuje přijatelnou životosprávu. Což já zrovna jo.

Stejně je to zajímavý – čím víc energie člověk vydává fyzickým cvičením, tím víc jí má. Tyhle netušený zdroje fyzický a psychický energie, žejo!

Dohodli jsme s Davídkem plán Tranzistor/Alaverdi. Znamená to mimojiné do pondělka dodat obal, který nemám a zase úplně nechci uspěchat. Tak nevím. Ono to ale nějak dopadne.

Vyzvednul jsem si chinese rice wine yeast balls, které od MaTerie ze Singapuru přivezla její kamarádka.

Alaverdi se v sobotu fotili s Jirkou Štarhou a bude to vypadat výborně. Rurálně – fermentation, neasi!

Vyměnili jsme s ILLE manažerku, přátelsky a v pohodě, což jsem rád. Že vyměnili, i že v pohodě.

Celá rodina jsme sbírali jablka a v moštárně nám to zvážili na víc než dvěstě kilo. Klidně bychom toho nabrali ještě dvakrát tolik, ale neměli jsme už dost IKEA tašek a nevešlo by se to do auta. Bude mošt a založil jsem cider. Sledovat bublající demižony je parádní, vydržel bych to dlouho. Kam se hrabe lávová lampa!

Byl jsem na Kieslowski a i když jsem stihnul jen posledních patnáct minut, bylo zřejmé, že to byl moc pěkný koncert.

Podzim se zahušťuje.

Cesty, práce, promo Alaverdi, nahrávání ILLE.  

Doma jsme všichni nastydlí, ale dobrý.

Všechno dobrý, viď.

Po večerech cvičím, když jsem doma.  

Potkal jsem se na obědě s Jamesem Harriesem. Evropa 2 mu právě nasazuje druhý singl, což je supr a mimořádné.

Stavil jsem se v hospodě na setkání svého bývalého lidskoprávního týmu. Přišel jsem jako obvykle přesně včas a u stolu seděl provozní a asi sedm sympatických, ale naprosto neznámých lidí. Pak přišli další, včetně těch déle sloužících co znám, ale nejlíp tu proměnlivost časů stejně vystihla hezká mladá projekťačka, která ke mně přistoupila když jsem nesl jiné kolegyni židli a zeptala se mě “a do kolika máte tady na zahrádce otevřeno?” Přišel i Šimon, Igor a Rosťa, což je dobrý že si našli čas a rád je vidím. Jinak ty provozní problémy zněly némlich stejně jako si je pamatuju já před lety.

Byl jsem na obědě s Davídkem Landštofem v Javánce. Prsty od chili, přišel ze záchoda a stěžoval si, že ho to tam teď pálí. Moje žena Alelie, kterou má v telefonu uloženou podobně jako mě, se dost divila, když jí později přišla od Davídka sms “Furt mě pálí pytlík!”

Abychom si to vyjasnili (vole, co píšeš mojí ženě vo svym pytlíkovi?), šli jsme večer běhat do Stromovky. Krásný letní večer, skoro až příliš teplo. Uběhli jsme osm kilometrů, což je na mě až dost. Ten šílenec běžně běhá dvakrát tolik. Pak jsme leželi ve vodě zmíněného rybníka, koukali na hvězdy a od Šlechtovky nám k tomu hrál Justin Lavash. To je ti zajímavý, některý muzikanty, třeba právě Justina nebo Lenku Dusilovou, okamžitě spolehlivě poznáš po zvuku, i když je to třeba zdálky nebo v hluku, mudrovali jsme ve vodě. Život je dobrý.

Justin zrovna dohrál, tak jsme ho šli aspoň pozdravit. Ukázalo se, že zatím neřešil jak se s kytarama, efekty a PA bednama dostane odtamtud domů a se svýma zádama sotva něco z toho unese. Tak jsme si s Davídkem každý vzali na záda jednu PA bednu, podělili se o zbytek a došli s Justinem až domů do Holešovic, páč je to kamarád a navíc to bylo v podstatě při cestě.

Parádní večer. Dneska chalupa a nakládání suti na kontejner.

Byl to krátký výlet, takové jsou nejlepší. Posnídal jsem v Lundu, k obědu si koupil něco do ruky v Kodani a odpoledne už se koupal s Žilvinasem a dalšíma dvěma mrňousama v nově vzniklém jezírku ve Stromovce. Navíc přímo nad tunelem Blanka. To se takhle cachtáš ve venkovském rybníku a deset metrů pod tebou proudí auta v betonovém tubusu. Zajímavé věci jsou na světě v tom jednadvacátém století.