Maraspace

Žilvinas se učí autonomii: Chystáme se stříhat vlasy.
já: “Ale víš, že bába s dědou mají rádi když máš delší vlasy”
Žilvinas pokrčí rameny: “Tak to nebudou mít co chtějí, protože mně se líbí krátký”.

Byli jsme na víkendu v Luži, kde je to vždycky velmi fajn. Požehnané pomalé letní Čechy! Úplně vážně. Po slaměném týdnu jsem se už na rodinku dost těšil.

Čtvrteční koncert ILLE v Tiskárně byl taky vysloveně povedenej.

Jedeme dál a já se snažím pilně pracovat a chce to dost disciplíny.

Mám slaměný týden v Praze.

Nařezali jsme s tátou v Luži dřevo na zimu.

Ondra Ježek poslal první část mixů.

Odvezl jsem na chalupu nová okna.

Potkal jsem se s Matěm a Davidem Karonem z KHDK, uděláme krátké video z natáčení Alaverdi. Je to sympatickej a normální člověk.

Měli jsme zkoušku s ILLE a dneska hrajeme ve Stromovce v Tiskárně na vzduchu.

Blbě se mi soustředí, musím s návratem rodinky najet zase nějakou disciplinovanější rutinu.

Doma je prázdno, založil jsem chili pastu a uklidil.

Konec hlášení.

Jsme po třech týdnech zpátky v Praze.

Ohrnoval jsem vždycky nos lidma, kteří chodí běhat na venkově (to vem vole radši do ruky lopatu nebo konev, ne?), takže mě dost překvapilo, když jsem začal chodit každý den běhat taky. Vždycky lesem do prudkého kopce, až nahoru k padlé lípě u starého hradiště. Někdy večer, ale většinou ráno tak kolem šesté. Je odtamtud vidět daleko do kraje a nikde ani živáčka. Jsou to krásné momenty a den tak začíná úplně jinak a dobře.

Tak jsem se v tom červnu rozjel, že bych byl vůbec poprvé býval radši než do Smilovic jel třeba někam na turné. Běhání to pomohlo zase normalizovat. Alelie ty změny sledovala trochu zaraženě, ale velmi tolerantně.

Snažil jsem se meditovat a moc mi to nešlo. Vzal jsem si s sebou spoustu knížek, ale přečetl jsem jen jednu. Chtěl jsem se učit rusky, ale neučil. Seznam prací nebyl zdaleka tak dlouhý jako loni, a tak jsem toho i míň dělal. Bylo to tedy hodně jiné než loni, ale to už tak bývá a bylo to dobré.

Nahrál jsem pár demáčů pro ILLE a taky různé doplňky perkusí, barytonky a zpěvu pro Alaverdi. Nahrávat perkuse je těžší než jsem si myslel, hlavně pokud mají být přesně. Což by zrovna perkuse dost být měly. Je zajímavé, jak jsou tyhle jemné pohyby rukou specializované – když není problém nahrát přesně rychlý šestnáctinový part na kytaru, předpokládal jsem, že stejný pohyb zápěstí prostě předvedu s rumba koulí a bude to taky oukej. Omyl, bude to tak maximálně hodně shufflované oukej. Je to holt jiná disciplína a je třeba se to naučit znova.

ILLE demáče se užily na soustředění, kde jsme taky zjistili, že máme už zhruba deset věcí, které lze bez uzardění považovat za písničky, plus nějaké další, které k tomu směřují. Nacvičili jsme čtyři věci, z toho dvě až tři už můžeme hrát i na koncertech. Domluvili jsme první termín nahrávání na říjen, věci se konečně hýbou!  

Tracky pro Alaverdi jsme nasadili u Ondry Ježka minulý týden. I tam to vypadá, že to bude i  hezké. Ondra se zdá být dobrá volba.  

M. oznámila svému muži že ho opouští, v naší hostovské ložnici jednoho jednociferného červencového večera. Jejich dvě děti si hrály s Žilvinasem na dvorku. V tomhle případě se není čemu divit a asi se to mělo stát dřív, případně vůbec nestat, ale je to přesto vždycky hrozně smutný, zejména kvůli těm dětem. Můžu psát “vždycky”, páč se to děje někomu každou chvíli, v týhle naší pokročilý době.

Stavil se taky Qwerty se Štěpánkou (ráno rozlepili oči a pak už pořád jen makali a skoro nic nejedli – napekli chleba, Qwerty naštípal celou tu hromadu špalků naskládanou u domu a Štěpánka vyplela všechny zanedbané záhonky)

Stavila se Juditka s Fredericem, taky Jirka s Čendou a všichni čtyři Kvídovi přijeli velkým starým Saabem.

Postavil jsem v nové ložnici knihovnu, na což jsem jako městskej inťoš docela pyšnej. A je to knihovna překvapivě velká. Díky tomu jsem taky stahal z půdy těch šest banánovek knih, které jsme zdědili s domem. Je to úžasná knihovna, pravděpodobně hlavně po tatínkovi Marka Štyse. Je tam například:
– spousta starých amerických paperbacků
– na délku asi dva metry výběrových sborníků Světová literatura ze 60. a 70. let
– kompletní dílo Jacka Londona v prvorepublikovém laciném vydání
– slovníky a učebnice německé, maďarské, ruské, arabské a další
– spousta starých cestopisných knih, hodně o Súdánu, ale taky o Maroku, Sumatře, Egyptu a jiných
– Hoši od bobří řeky a pár dalších klukovských knížek
– učebnice pro šachisty
– Havlovy knihy a různá další těsně porevoluční vydání
– stará vydání ruské klasické literatury
– pár kuriozních komunistických srágor, které evidentně už někdo jako kuriozity vybíral – například “Dokumenty o protinárodní a protilidové činnosti T.G. Masaryka” z roku 1953, nebo “Jak Voloďa přemohl krutého cara”
– Leninův životopis jako pohádka pro děti.
– chemické pohádky o dobrodružství plynů (např. “Jak se pan vodík ženil”)
– brožurka o Koránu a intoxikantech z pera libyjského ministerstva kultury z roku 1976
– baťovské poučky ze série “Kurzy Osobní Výkonnosti”
– ve starých originálech Rudyard Kipling, Stephen Leacock, Gerald Durrell, John Steinbeck, Karel Čapek
– knížky, které jsou snad v každé osvícené knihovně normalizační doby – Jitro kouzelníků, různý Ludvík Souček, různý Ray Bradbury
– atlasy hub, atlasy světa a zahrádkářské příručky
– tři prdele další beletrie o které jsem nikdy neslyšel, převážně staršího československého vydání.

Byli jsme párkrát u Honzy Černýho na farmě Létající koza, to je vždycky fajn setkání a skvělý sýry. Člověk vejde na dvorek, tam bordel, kozy, kusy starých pluhů, a někde za rohem tam stojí u vidlí takovej rozcuchanej týpek a říká “tak jsme ušetřili Dopravnímu podniku 1,7 miliardy!”. Je to pravda, podařilo se právně sestřelit nějakou vykutálenou smlouvu, kterou si někdo na DP vylobboval, a ze které by skutečně 1,7 mld odteklo někam na Kypr. 

Zpátky do Prahy se nám samozřejmě nechtělo. Ale jsme tu, a i když to hlavní je už za náma, léto ještě zdaleka nekončí.

Včera jsem se dozvěděl, že MaZel je prý v Bohnicích, což ze všech možných scénářů ještě není zdaleka ten nejhorší. Někdy příští týden se za ním pokusím stavit.  

Moderoval jsem včera diskuzi s Aung Zawem, zakladatelem irrawaddy.com, kteréžto médium by měl znát každý, kdo se aspoň trochu zajímá o Barmu. Aung Zaw je skvělý řečník a fajn chlapík, bylo milý ho zase po douhý době potkat. Přišla taky Dražanová už se značným outěžkem, s manželem, tchýní a tchánem, který shodou okolností s Aung San Suu Kyi kdysi studoval. Taky Igor Blaževič a Eva Homolková. a Scott Hudson, vůbec tam bylo dost fajn lidí. Dobrý podvečer. 

Ze semínek melounu a dýně během pár dnů vystřelily deseticentimetrové dužnaté rostlinky. Jižní okno je jižní okno. Za ním je sice zase zima, ale snad se to brzy zlepší.

Jsem doma. Přijel jsem v pátek večer, cestou z letiště posílal Alelii na telefon svou momentální polohu a když jsem vystupoval z taxíku, za oknem mě očekávaly dvě siluety, nadšený Žilvináskův obličej že táta a že taxík. Zůstali jsme přes víkend v Praze, páč Žilvinas slehl přes týden bolením břicha, tak jsme to nechtěli pokoušet. Ono bylo taky mimořádně studené a deštivé počasí. Přesto mě to svrbělo po chalupě, teďka všechno roste jako o život a já bych kosil a plel a stavěl houpačku. 

Včera hráli Alaverdi naposledy na Výletné s ulítlými Iguana Bob, co hrají doprovody k němým filmům. Vzpomněl jsem si na náš podobný projekt Fool There Was s ILLE předloni na Letní filmové škole a pak ještě v Aeru. To bylo pěkný. Mám obvykle po delší době nečinnosti nechuť se do toho zapojit zpátky, ale pak zase hrajeme a já si říkám, to je vlastně pěkný, viď, je to dobrá kapela a to hraní a ti lidi by ti chyběli.

Žilvinas si v sobotu ve Smilovicích vzpomněl na fór předchozích víkendů a vesele volal na Alelii “Emil-debil!” 

“Takhle by to nešlo”, shledala matka, “co kdyby přišel do školky nějaký Emil?” 

“Museli bychom pak napsat paní Emilové omluvný dopis”, navrhuju. 

“Vážená paní Emilová …”, improvizuje Alelie. 

“… máte doma Emila-debila”, uzavírá to Žilvinas.

Teplice jsou opravdu poněkud depresivní prostředí. Ale byl krásný jarní den a jeli jsme Hautalou, všichni Alaverdi plus Kittchen jako takový školní výlet, což byla sranda a spolehlivě to převážilo. Nikola s Jirkou dali dohromady fajn program a i když moc lidí nepřišlo, všichni jsme si to užili. Sevírovat pozitivní vibrace na konci depresivně sudetského večera je taky fajn. Dobrý zvuk, Alaverdi se hrálo vysloveně dobře. Pak zase domů, do postele ve dvě, a ráno hned na chalupu, tentokrát s babulkou, abychom ji taky někdy vyvezli na vzduch a ukázali jí co je od poslední návštěvy před dvěma lety nového (nového je toho dost). Uvařil jsem přímo na dvorku polívku se spoustou kopřiv a bršlice, taky salát ze šťovíku a pampeliškových listů a taky rybí prsty s bramborovou kaší, aby to menu nebylo zase až tak úplně šprťácký. Vytáhli jsme si pak ven postele, leželi pod peřinama a koukali jak se smrkové koruny hýbou ve větru. 

Po dvoře v plném slunečním světle lítal nějaký popletený netopýr. Vydržel to chudák snad hodinu a občas ho honili první jarní motýli, což byl dost neobvyklý pohled. 

Jak už to tak chodí, je-li v sobotu koncert mimo město, tatínek je v neděli poněkud zombík. Ale ono to nevadí v takový den. Venku teplo, slunce, rozmlžené mraky a začíná jaro. 

Začátek jara je asi vůbec ten nejlepší čas, říkám si. Všechno začne.

Vysvětlili jsme Žilvinasovi poprvé koncept apríla. Dost se mu to líbilo. “Viděl jsem jak po ulici jde kužela!”, volal pak na nás od okna, “APRÍÍÍL!”  

Hráli jsme v Jazz Docku a bylo to pěkné. Možná až příliš dobrý zvuk, člověk na to není zvyklý a je to pak takové nahaté, ale dobrý. Asi jsme celkem dobrá kapela, taky to už děláme nějaký pátek. Docela dost nezámých i docela dost kamarádů se přišlo podívat. Do postele jsem se dostal až skoro ve tři ráno, ale protože jsem si počínal střídmě (a především řídil), ráno mě netrápilo nic víc než lehký spánkový deficit. A tak se mi to líbí. 

Zítra Teplice s Kittchenem, jsem zvědavej. 

Venku mží a je zima, ale mně to neva.