Maraspace

Hele, necítím se v podstatě dobře. Cítím se špatně. Jednak na mě leze nějaká blbá rýma, ale to tolik nevadí. Spíš že trávím celý den v práci, která mě nebaví, kterou mám sklony flinkat a výsledky tomu už zase začínají odpovídat. Pak přijdu domů a padne na mě takový smutek a únava a podrážděnost. Musím se hlídat, abych neřval na psa a nebyl nepříjemný na Žilivnasa, což se mi daří jen do nějaké míry. Alelie si to v nějaké podobě slízne skoro vždycky. Pak jdu brzo spát a ráno zase znova. V tom dnu není nic na co bych se těšil. Jídlo, možná. 

Možná je to jen jakýsi dojezd po dvou nebo třech týdnech kalení. 

Ale cítím se opět bezvýchodně. Nevím co bych chtěl, ale tohle to není. Propadám se zase do amnézie, která u mě nastupuje v obdobích, kdy mi prožitky jsou spíš nepříjemné, takže je radši vytěsňuju. Takže se pak člověk potácí jako tělo bez duše.  

Je to opak mindfulness, opak toho co se snažím teď rozvíjet. 

Najdu někdy něco v čem budu dobrý a bude mě to živit a bavit?

V nocích: 

Zdálo se mi o koncertu resuscituovaných Guns N’Roses. Slash se nějak rozhodl to sabotovat a místo sebe poslal stovky diváků, kteří zaplavili pódium a koncert vlastně vůbec nezačal. Já na tom pódiu stál taky a říkal jsem si, že to bude asi pěkný průšvih. Což si ostatně myslím o tom jejich nápadu na reunion i když jsem vzhůru. 

Zdálo se mi, že se mi Alelie přiznala, že jako velmi mladá fotila hambatý obrázky. “Fakt, a máš je ještě někde?”, byla má první reakce. 

Zdálo se mi, že mi zavolal Nikola Langer jestli bych měl čas jet na turné. 

Byly to tedy dny nebývale na sny bohaté, páč poslední dobou – řekněme několik let – si moc snů nepamatuju. 

Ve dnech: 

Po dlouhé době jsem komunikoval s Toy Box a ona za měsíc plánuje rodit dvojčata. To jsou věci!

Ptal se mě jeden starý právník na Parkhotel, když bydlím poblíž  – jaký to tam je, kolik stojí noc a tak. Ptal jsem se proč ho to zajímá, jestli tam jako chce něco třeba pořádat. A on že ani ne, jenom že slyšel že je na prodej, tak uvažuje, že by ho možná koupil. Do toho bych tedy asi nešel. Ale je to nakonec on, kdo disponuje patřičnou sumou, což znamená 1/ že může a 2/ že asi o vydělávání a investování peněz ví o něco víc než já. Proto nevím nakolik se v tomto rada šmucky z Prahy počítá. 

Měli jsme schůzku se Supraphonem, což bylo fajn a celkem konstruktivní, byť se mi od té doby vrací na mysl básnička od Jiřího Žáčka:

Nejlíp vaří kuchař hlad:

budu u něj obědvat!

Moje denní spotřeba – sedmkrát nic bez chleba.

Zapiju to douškem vzduchu –

budu zdravý na těle i duchu!

Že by se ta deska nějak přibalila k tomu Parkhotelu? Dyk by nás nezabilo kdybychom vystupovali jako Parkhotelille. 

Říkali jsme si doma, že bychom mohli vyzkoušet křesťanský velikonoční půst, ale ten nápad zkrachoval když vyšlo najevo, že tak v podstatě jíme pořád a nemáme tedy vlastně moc co měnit. Tak aspoň od té doby doma otravuju se smaženou pučálkou, což je supr věc.

Byla u nás islandská spojka – Jitule, t.č. tantrická kněžka, i s Vlkem. Příjemné odpoledne.  

V sobotu ráno byl všude sníh a mráz. Hautala to statečně rozdýchala a se Žilvinasem jsme klouzali bílou ledovou Prahou do tržnice. 

Byl jsem v pátek na koncertu V.T.Marvin ve Spitfire, kromě kytaristy v původní silné sestavě z 90. let. Určitě ze mě trochu hovoří to, že desku DSPSN jsem poslouchal ve formativním teenagerském období, ale dodneška se mi to hodně líbí a dodneška je pro mě velký nářez vidět to naživo. Je taky fajn vidět svého spoluhráče – v tomhle případě Marvina – hrát s někým jiným. Člověk si tak skoro vždycky uvědomí, jak jsou vlastně ti jeho kolegové dobří. 

Jinak víkend klidný. Žilvinasovi se vrátil kašel, on je chudák skoro pořád nastydlej a my nevíme co s tím. Dokonce jsme v sobotu po obědě spali, což je parádní disciplína a hodně dlouho už se to nepovedlo. V neděli jsme vyrazili na výlet do zasněžených velkopopovických lesů, jako za starých časů. Chtěl jsem o víkendu pracovat, ale nepracoval. Taky jsem chtěl dotáhnout nějaké demáče na úterní zkoušku, ale nedotáhnul. 

Jinak nic. Plavání. A jedeme dál. 

Vařil jsem fazolové burgery s hranolkama, pizzu, obvyklé špagety, navařil jsem zeleninový vývar do zásoby a hned z něj udělal dvě polívky.

Měli jsme se Žilvinasem slaměný víkend, páč Alelie byla na čemsi jako hipísáckém teambuildingu a vracela se domů jen na noc. (“A máma tu byla?”, ptal se Žilvinas pochybovačně v neděli ráno). 

Vařili jsme pilaf a taky fazolový dál a další várku koji rýže a dvakrát pekli preclíky (já válel těsto, Žilvinas motal preclíky) a pak jsme z koji matlali gochujang (korejskou pastu na kimchi) a taky chutney z manga a úžasný oranžový relish z čerstvé kurkumy a chili a citrónové šťávy. Zdá se, že období asijské fermentace u mě momentálně zuří naplno. 

Jeli jsme na návštěvu k Martinu Ledvinovi, Madlenka už chodí a na těch vratkejch nožičkách se zajímá o všechno okolo. Příjemná společnost, všude děti, hráli jsme na kytaru Svěrákovy písničky snad třičtvrtě hodiny. Byl tam opět i Jindra z kapely Jelen, který je velmi sympatický mladý muž a já si na to konto konečně v klidu poslechnul tu jejich desku, která se mi dost líbí taktéž. V neděli dopoledne jsme pak ještě s Martinem a mrňousama šli do bazénu v Intercontinentalu, Žilvinas zase jednou pískal nadšením, bude z něj asi vodní tvor. To je fajn, voda je paráda. Nevím jak to lépe popsat než že skrz Martina zažívám takový náhled do tak nějak dospěláckého světa. My, i většina lidí co známe, žijeme pořád tak trochu punkově, studentsky, v poměrně skromných poměrech. I když bychom si asi mohli dovolit žít na vyšší noze než žijeme, nechce se nám. Nám to takhle vyhovuje, a náš pražský byt i Smilovice jsou takové cvičení v domácí DIY improvizaci. Martin má na krbu fotky v rámečku a na mejdan nakoupí takové ty profesionální nerezové várnice na jídlo zdola ohřívané lihovým plamenem. V té jisté úhlednosti a samozřejmém využívání specializovaných služeb a věcí je něco amerického, aspoň tak jak znám americké domácnosti já. V Intercontinentalu je to taky jiný svět, udržovaní lidé, udržovaná  těla, business. Nekritizuju to, jen mě fascinuje ten náhled do hodně jiné Prahy, plné dost jiných lidí, která tady paralelně funguje okolo nás aniž bychom se normálně protnuli. Kolik takových Prah tu vlastně je pod nebo nad Prahou kterou znáš? (ahoj, Jakube!)

Stavila se Olga s Dominikem, páč se chystají na cesty a já do nich samozřejmě hučel, že Barma je nejvíc nejlepší a kromě toho se rychle mění, tak se chtěli dozvědět víc. 

A jedeme dál. 

Vytrženo z vyrůstání skoro čtyřleťáka. 

Vařili jsme: 

Žilvinas: “Podej mi vařečku!”

já: “Pardon?”

Ž: “Tatínku, podej mi prosím vařečku!” 

já: “To už je lepší, předtím to znělo trochu jako ‘podej mi vařečku, vole’” 

Ž. se opravil: “Tatínku, podej mi prosím vařečku, vole!” 

Řídil jsem a po telefonu popisoval Almelovi naše Vánoce: 

“No my sme normálně zase řekli, že žádný blbý dárky nechceme, že nás ta vopičárna s dáváním neba a je to stejně lepší bez nich … [sakra, vždyť za mnou sedí v sedačce Žilvinas!] … eeeh, nó takže jsme se s Alelií dohodli s Ježíškem, že je hodnej, ale že nám samotným nosit nic nemusí, a ať si to radši nechá třeba pro Žilvinasa.”

Almela: “Hehehehe, je mi úplně jasný co se teď stalo!”