Maraspace

Piju hodně kafe. Sešli jsme se včera s ILLE v oblíbeném Westu, abychom oficiálně odstartovali práci na novém materiálu a jak jsem dva týdny skoro nepil, zjistil jsem, že na to ani nemám chuť a ty tři piva jsem si dal spíš z pocitu že bych jako teda měl. S těma jejich křídlama vlastně to samý. Bylo to fajn, ale bylo by to stejně fajn bez toho. Zajímavý. 

Už někdy minulý týden se taky stala pozoruhodná věc, když se mi v noci zdálo, že stojíme s Olgou v zákulisí velké Lucerny (asi před nějakým hromadným koncertem, motal se tam i Floex) a ona mi zpívá písničku, kterou složila přes Vánoce na Portáši. Vzbudilo mě to, šel jsem si to vedle do pokoje najít na kytaře a ono to není úplně blbé, byť z toho zbyly už jen tři verše. Jestli to dotáhnu a troufnu si opravdu předložit v plén, to ještě nevím, ale je to každopádně zajímavý způsob skládání. 

Potkal jsem se s Dražanovou, se bude zanedlouho vdávat s outěžkem – koho by to ještě před půl rokem napadlo! 

Jinak trávím dny v práci a večery doma. Chodím plavat. Docela mi to momentálně vyhovuje.

Včera navečer jsme byli se Žilvinasem sami doma a mohli jsme tak dělat všechny věci, který maminka nemá ráda. Vzpomněli jsme si na následující: 

• prdění, krkání a vyplazování jazyku (ale to není žádná legrace, když tě za to nikdo nekárá, takže nic)
• házení dítěte z dálky do postele
• pes poskakující po peřinách a polštářích 
• pes na jediném plusminus nechlupatém gauči u nás doma
• koukání na Simpsonovi
• poslouchání tvrdých kapel nahlas, v tomto případě Gojira a Grohlovo “Real to Reel” 

Kromě toho – čtu “Magic of Reality” od Richarda Dawkinse, k tomu hodně čtu a poslouchám věci od buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, jehož poctivý a pragmatický přístup je mi dost blízký a inspirativní.

Stačí týden v docela dobrém pracovitém režimu a baterie se hned dobíjí. Ne nutně ty fyzické, ale takové ty jaksi základní, motherboard. Fajn že to funguje. Fyzicky toho nicméně po večerech mívám docela dost. Žilvinas mi v takové situaci hopsal po břiše, já jsem protestoval a on se obrátil k Alelii s konstatováním “tatínek je nějakej nespokojenej, vypadá”. 

Víkend byl zase jednou ve znamení obsesivní přípravy potravin. Některé hodně hipísácké, některé na naše poměry úplně naopak (babička nechtěla Žilvinasovi věřit, že budeme mít k večeři párek v rohlíku a vyložila si to tak, že se asi spíš chystáme na koncert Kašpárka v rohlíku). 

Udělal jsem ječmenné koji a v neděli z něj založil dalších asi pět kilo misa. Ječmenná plíseň kvete dřív než rýžová a jak to člověk rejpe z pekáče, zvedají se žlutavé obláčky spór. Zajímavé je taky, že zahřívat na teplotu kolem 30 stupňů se to musí jen na začátku. Jak se plíseň rozjede, hřeje to samo a musí se spíš hlídat aby to nehřálo moc. Udělal jsem robustní zelňačku podle receptu tety Heleny, která s ní léčí zažívání strýci Pepanovi vždycky po rallye Dakar. Udělal jsem sambal, jen tak na zkoušku. Udělal jsem hovězí stir-fry (tyjo, dělat to pořádně je o dost víc práce než se zdá). Nacpal jsem dva kameninové hrnce zelím, které poslední dobou jíme skoro furt. 

Alaverdi hráli na Výletné. Zatím tam byl jeden koncert příšerný a druhý skvělý. Ještě v osm to vypadalo, že to bude 2:1 pro příšerné, ale nakonec to bylo snad ještě lepší než ten předchozí. Dokonce se pogovalo kolem přímotopu, který jsme si tam postavili před nás místo kmenového ohně. Stavily se i obě MaTerie z HotKarot, jedna těsně před odletem zpátky do Singapuru, a s nima i Darina Alster, kterou jsem neviděl snad tři roky. Spolu a s Mariusem jsme strávili u stolu celý večer a jen se vždycky zvedli a šli odehrát a odposlouchat další set. Fajn večer to byl. A vida, stačí dobře si zahrát a má podivná podrážděnost je pryč. Tam to chce tedy zřejmě drbat. V neděli hlas opět ustřelený, ale to je vlastně fajn, trochu pod dekou únavou a nevyspáním, ale to je vlastně fajn taky. Den rodinný, což je fajn vždycky. 

V podvečer jsme zašli na pálení vánočních stromečků na karlínském břehu Vltavy, které spoluorganizoval canny, což je dobrá myšlenka a dobré symoblické uzavření vánočních svátků. Až se jeden diví, že se to už dávno masově nedělá.  

A jedeme dál.

Byly to nějaké těžké týdny. Zdá se, že to teď platí pro hodně lidí, aspoň podle toho co sami říkají. I Alelii bylo těžko. I mně bylo těžko. Když jsme se osmělili si to v pátek navzájem říct, hned nám bylo líp. Čím to je, to netuším. Že by příliš dlouhá zima? Nevím. 

Je pravda, že počasí v tom hraje roli. Nejspíš tlak vzduchu nebo tak něco, protože se cítím jinak hned jak rozlepím oči, ještě se záclonama zataženýma a klidně před rozedněním. Třeba dneska, kdy je modré nebe, všechno je OK a já jsem schopen normálně přemýšlet a věci vidět s nadhledem. Na opačném pólu mi přijde, že mám hlavu dutou a nemůžu se soustředit. 

Jako obvykle (a zaplaťpámbu za to) se v takové době nakoply nějaké sebezáchovné mechanismy. Začal jsem zase víc cvičit. Začal jsem chodit plavat. Neponocuju. Pomáhá to. 

V pátek jsme s Olgou a Almelou natáčeli cover Mišíka, o který nás požádali na nějakou kompilaci. Almela se ujal produkce a z bezstarostné rychlé durové písničky se mu povedlo udělat zádumčivou pomalou mollovou, která skutečně zní dost jako od nás. 

Víkend jsme strávili doma. Po obědě jsme koukali na Dobu ledovou (v sobotu) a na Dobu ledovou 2 (v neděli). 

Pekl jsem dvakrát chleba (nedopadlo to dvakrát dobře), slil jsem kvašenou kurkumovou limonádu, dělal kapkapy a taky brokolici podle Amateur Gourmet (je fakt mimořádná!), taky pečený topinambury. 

Vypili jsme červené víno. Byli jsme na výletě v pískovně v lesích nedaleko Staré Boleslavi, kterou jsme objevili asi před měsícem. Jsou to krásné lesy a autem to tam od baráku trvá dvacet minut. 

Dveře do kuchyně na chalupě jsou hotové a čekají na vyzvednutí někde v Kunraticích nebo kde. Není to malá věc, protože s dveřmi se konečně dá nastřelit do zdi futro, s futrem se konečně dá dodělat poslední stěna v kuchyni, s doděláním se tam dá vymalovat, s vymalováním se tam dá začít uklízet a s uklízením se tam dá začít jezdit. 

Máme pracovní verzi klipu Ten co se dívá s Vosto5. Přijde mi to nad očekávání pěkné. Zásluha patří velmi šikovnému kameramanovi, střihačce a samozřejmě té bandě dacanů, která je prostě vždycky vtipná. 

Zdálo se mi, že stojím na široké silnici, asi jako je na vjezdu do Plzně a sleduju jak na ni v dálce dopadají rakety Grad. Pak takový nějaký ohňostroj, který prsknul sprchu oranžových jisker, která se rychle rozehnala mým směrem. Když se to blížilo, bylo vidět, že jsou to takové skleněné a kovové kuličky, velké asi jako tenisák. Cluster munition? Kdo ví, radši jsem to přeskočil a ony se odkutálely kamsi za mě. 

Čtu Time of Gifts. Je zima. 

“Deme šmajchlovat”, pravil Žilvinas a vlezl si do postele. 

“Zapni lechtáky!”, instruoval potom. 

Klidný domácí víkend, utekl jedna dvě. Alelie s chřipkou a průjmem, dítě s průjmem v pátek večer prokládalo celkem veselé hraní zvracením padni kam padni, ze kterého bylo samo překvapené. Odvolal jsem tak cestu na obecní schůzi do Smilovic a staral se doma o rodinku. 

Sehnali jsme taky konečně cisternový vagónek, který si Žilvinas přál z Tunisu. 

“Mamí, ta cisterna je ale krásná!”, vzdychl pak dojemně později večer. 

Z Islandu přijela Jitule s Vlkem, vybavena zase novýma historkama k neuvěření, ve kterých samozřejmě figurovaly drogy (Vlk snědl omylem sušenku s LSD, čehož si Jitule všimla tak, že seděl doma na gauči a pravil „mamí, tolik lidí! A všechno padá“) a sex (Jitule si momentálně přivydělává tantrickýma masážema). S Hopem by nás to i zajímalo, ale naše ženy by nám nejspíš Jitulinu tantrickou masáž k narozeninám nekoupily. 

Seděli jsme u Olgy a pili víno a kafe a čaj, zatímco Vlk se Žilvinasem pobíhali okolo a střídavě si hráli nebo se navzájem krkounili o svá autíčka. 

Olga se mě ptala nejsem-li depresivní. Že by jí to tak trochu přišlo. 

V neděli večer potom ceny Vinyla v Lucerna Baru, které byly takové nějaké nemastné neslané, ale aspoň jsem konečně slyšel kapelu Vložte kočku, která mi přijde výborná. 

A jedeme dál. 

Přišla mi litinová grilovací pánev Lodge (jo!) a na ní taková americká vlaječka. 

“Ňáká vlaječka”, glosoval to Žilvinas, když mi zvědavě koukal přes rameno. 

“To je americká”, povídám a pověsil jsem mu ji na řídítka od motorky. 

“Můžu jet do Ameriky”, vyvodil Žilvinas. 

“To ne, to bys musel přes moře, a to je spóóusta vody”.

Žilvinas tu představu chvíli vstřebával. 

“Můžu v botách?” zeptal se nakonec. 

Tuhle jsem přišel z práce, sedl si na gauč a hrál a akustiku, zatímco Žilvinas kolem skákat do rytmu. Žilvinas měl rýmu a Alelie nerada viděla, když v takovém stavu příliš blbnul. 

Žilvinas si toho byl vědom. 

“Tatí, už nebrnkej, nebo budu zase celej rozparáděnej!”, požádal mě.