Po úkrytu v dvou týdnech prázdnin nebudou žádná moudra, jen chronologie.
Bez detailů a anekdot, které se mi teď nechce psát, bude působit trochu lobotomicky.
To jen varování předem.
Odpočal jsem si. Aspoň myslím.
Hautala vypověděla službu v Luži, takže jsem ráno odeslal rodinku s panem sousedem do Prahy a sám tu teď čekám na odtahový přívěs.
Takže mám čas.
(Aktualizace po příjezdu do Prahy: když jsme vyložili Hautalu ve Vinoři, vinořský opravář Víťa si sedl za volant a zkusil ji nastartovat, zatímco lužský opravář Lukáš ho sledoval.
“Vstřiky”, pravil pak Víťa a oba se začali tvářit jako by jim umřela babička.
Zdá se, že jsme čočkové polévky na Nový rok nesnědli dost.)
Takže, v pondělí 22. prosince se stavil Davídek Landštof a přinesl stojací lampu, kterou si půjčil před víc než rokem na koncerty Wabiho a Ďáblova stáda a pak se ji styděl vrátit, protože lampě se staly nepravděpodobné a kruté věci jako z epizody Happy Tree Friends. Dlouho jsme se neviděli a jak to tak bývá, slibovali jsme si, že se musíme odteď vídat víc. Od doby, co jsme spali v kombíku někde v Alpách na Nový rok, se ale naše životy dost změnily.
V úterý už vůbec nevím co jsem dělal.
Ve středu, na Štědrý den, jsme šli na každoroční výlet, jehož pevné jádro po těch patnácti letech tvoříme my, Jelenovi a pan Čakra. Došli jsme k loděnici, kde bydlí naše kanoe zvaná Lověna, vytáhli ji ven a postupně svezli všechny tři přítomné mrňouse kousek dál do zátoky kde parkují hausbóty a pak zase zpátky. Žilvinas tvářil se zaraženě. Jak jste uprostřed té studené a tmavé vody, jde z toho respekt i na dospělé. Pak jsme se s Jelenem ještě vykoupali ve Vltavě, když už jsme tím pádlováním byli trochu rozehřátí.
Večer jsme byli u mých rodičů, jako vždycky, mám tenhle večer rád. Dokonce se mi už i povedlo z velké části se vyvázat z dostávání a dávání dárků, což mi odjakživa spíš vadilo a s věkem se to nemění.
Ve čtvrtek jsme šli na krůtu.
V pátek přijel Pavel s rodinou a my byli hostitelé a světáci z velkého města v jednom. Václavák, domácí burritos a tak. Byl to fajn den.
V sobotu zase odjeli a my odpoledne šli k Martinu Ledvinovi na seanci, kterou jsme si původně už před nějakou dobou navrhli jako nahrávání manter, ale nakonec z toho byl obyčejný child-friendly odpolední dýchánek. Byla by tam na to i dobrá hudební sestava – kromě nás dvou a dalších hostů se stavila i Lenka Dusilová a Jindra z kapely Jelen, ale ono to s těma mantrama vyjde bohdá někdy příště. Srilanské karí, dobré víno, všude spousta dětí, viď tenhle nový dospělý svět!
V neděli jsme se s Alelií pustili do trochy sociálního inženýrství. Měli jsme domluvenou procházku právě s Lenkou a protože měla dotyčná zrovna narozeniny, napadlo nás sezvat k nám pár různých kamarádů, z nichž někteří se proklatě dlouho neviděli. Ne snad že bychom jí chtěli organizovat oslavu, ale tak nějak se vidět a dotyčné tím třeba udělat radost. Když se v našem malém bytě sešlo asi dvanáct lidí a několik dětí, obávali jsme se jestli jsme to nakonec nepřepískli, ale podle pozdějších reakcí některých návštěvníků snad ne.
V pondělí jsme hráli v Lucerna Baru na Festivalu Svobody. ILLE, Kieslowski, Načeva, Lenka s Baromantikou a Kittchen – takový pěkný a skoro rodinný lineup. Jednak že se všichni, snad kromě Načevy, kamarádíme. Druhak komické, že víc než třetina všech ten večer vystupujících osob se den předtím tísnila právě u nás v kuchyni. Tamtéž taky Porno Para Ricardo, kterým jsem v předchozích dnech pomáhal sehnat v Praze zkušebnu, taky Kristina Prunerová, Naďa Straková a Adéla se Sylvou.
Hráli jsme v další nové sestavě – ve třech bez Hopa, s Almelou na kontrabas. Almela si kontrabas pořídil pouhý den předem a kromě nepopiratelné odvahy byl vybaven velkým puchýřem na prstu, takže si na hraní navlékal retro koženou rukavici z výbavy příslušníka VB, což vypadalo zvláštně. Hezký krátký set, nicméně. A moc mě baví, jak je tahle kapela variabilní. Kromě Olgy, která je samozřejmě vždycky, jsme už myslím hráli ve všech ostatních kombinacích a vždycky to šlo a bylo to něčím nové.
A od úterka Luže. Tady se dny liší jen tím jestli sněží a sáňkujeme nebo je nad nulou a hrajeme si v lese. Taky podle toho co zrovna vařím. Jinak se dny dost podobají. Ráno se vzbudím, jdu zatopit vedle do kuchyně a potom s mi.pu na chvíli ven. Po snídani jdeme ven všichni, pak se vrátíme a udělám oběd. Pak si odpočineme (my s Alelií bychom si rádi zdřímli, ale dítě má jiný názor), pak jdeme znova ven a mezitím se setmí. Uděláme večeři, pak si povídáme nebo různě blbneme a pak jdeme spát.
Paráda. Vzduch. Jasnost.
S Žilvináskem je sranda. Má už dost širokou slovní zásobu, ale v některých zákoutích gramatiky (jako skloňování nebo některé ustálené výrazy) se srandovně potýká s nepravidelnostmi češtiny. Zvratná zájmena, ta pro jistotu zatím ignoruje úplně.
Takže například když v krmítku už nejsou semínka, pak “ptáčkové už mají dojíno”. Nebo když jsme se tuhle v lese chtěli rozhlédnout, “vylezeli jsme na posed”.
Případně:
“Chtěl bys Žilvinásku jít ven?”
“Ééé, klidně ne.”
“Chutnalo ti to?”
“Docela ne”.
Nebo když jsem dneska ráno přišel z venku a Alelie prozradila, že jsem se koupal v potoku, Žilvinas vyjeveně zvednul oči od knížky a zvolal: “Proč koupal?”
Někdy si človek říká kde to probůh vzal, jako například:
“Už ses rozmyslel jestli půjdeš ven?”
“Já už rozmyslel, zůstanu doma s tatínkem, souhlasíš?”
Nebo “Tatí, co to tady leží?”
“To jsou jablíčka přece”
“To je divný … Jak je možné?”
Jaký vlastně byl rok 2014?
Řekl bych, že velmi dobrý. Jsme všichni až na drobnosti zdraví. Máme se rádi. Koupili jsme chalupu, což je samozřejmě veliký životní krok (a já jsem z toho pořád dost nadšený). Hodně jsem hrál, nejvíc za řadu posledních let, a bavilo mě to. Jsem z velké většiny obklopený dobrými lidmi a dobrými vztahy. Přestal jsem kouřit (pravda, nikoliv poprvé, ale tentokrát to vypadá vážně). Mám dobrou práci. Byl jsem třikrát v Tunisu, taky v Istanbulu, ve Washingtonu, na Islandu, v Berlíně, Barmě, Singapuru, Kyjevě a na východním Slovensku. Poprvé jsem jedl hlemejždě (úplně bio, ale jen proto, že jsem ho omylem upekl v ohništi a řekl jsem si když už, tak co). Taky mořského ježka. Složili jsme lidovku. Naučil jsem se psát všema deseti prstama (takňák). Naučil jsem se dost věcí o pěstování rostlin. A tak.
A jaký doufám že bude rok 2015?
(Samozřejmě pohromy stranou – ty předem třikrát zaklepávám na dřevo jako že o nich vím a že nejsem zpupný abych si myslel že si bůhvíco dopředu naplánuju).
A kromě nich jsou to samá klišé, obávám se.
Doufám, že se mi bude dařit být vědomější, důsledněji oddělovat důležité od nedůležitého a potažmo tak budu víc táta, manžel, syn, kamarád a kolega. Že taky budu věci víc dotahovat, neuhýbat a neflákat se. Doufám, že nebudu ztrácet tolik času nepotřebnýma věcma, včetně a zejména disciplíny online, ale taky různých preventivních obav, chmurných domněnek a jiných předposraností. Doufám, že se mi podaří držet i nějakou disciplínu tělesnou, páč výše zmíněné bez toho asi nepůjde (“Ve zdravém těle zdravý duch” je pravda, aspoň pro mě). Doufám, že nebudu moc kalit, protože loni toho bylo chvílema opravdu už příliš a když se po takových skluzavkách jezdí často, postupně si uhladíte dráhu až do míst, kde už být nechcete. Doufám, že budu o něco líp jíst, čímž myslím hlavně nejíst produkty průmyslových živočišných velkochovů, protože jsou jeden z nejtemnějších zločinů lidstva (to není nadsázka, myslím to vážně). No a samozřejmě, jako vždy, doufám, že by mě mohl odněkud osvítit nějaký průlomový grandplán jak v plné síle zacílit svůj odjakživa poněkud mlhavý pracovní život (jinými slovy co vlastně opravdu doopravdy chci dělat). Ale možná bude už napořád slepovaný z různých kusů, s čímž jsem nakonec taky ochoten žít, páč to má i své výhody. Takže takhle nějak.