Maraspace

Sedím v mexické hospodě, bylo to jediné místo v okolí které bylo otevřené, je skoro půlnoc a mráz a já čekám hodinu na autobus. Přijedu do Prahy, inšallah, v pět ráno, hodinu někde přečkám a pak pojedu do Vinoře pro auto. Potom domů vyvenčit mi.pu, pak předsedat schůzi správní rady Demas, pak do práce na tři pohovory a dva cally, potom webinář s africkými soudci a nakonec večer zkouška s Worm’s na Smíchově, na kterou bych měl umět asi pětadvacet písniček, z toho několik nových. Jsou to dost zběsilé dny, ale zatím se to nějak daří zvládat a příští týden to konečně trochu zvolní. 

Je to tu asi takový, jak si to pamatuju z návštěvy před 11 lety, v podobně hektickém čase. Tehdy jsem sem přiletěl rovnou z koncertů Alaverdi v Litvě(!), na které jsem zase předtím tak tak stíhal z Washingtonu. Tehdy to tu bylo studené, šedé, byl jsem úplně unavenej, mluvil jsem na plenárce velké konference, neodpustil si poznámku o neblahém vývoji maďarské demokracie a jeden Velkomaďar mi potom po chodbách nedal pokoj co si to jako dovoluju otírat se o Velkonárod.

Tentokrát je to tu taky studené a šedé, Poznaň je rozkopaná, ale jinak jsem v dobrém energetickém stavu a potkávám se tu s milými a zajímavými lidmi. 

Zdálo se mi v Dharamsale, že někde na dvoře tibetské samosprávy, snad na tom parkovišti, byly na zemi deky, okolo nich pár lidí. Když jsem jednu nazdvedl, pod ní na jiné dece ležely asi čtyři nahatá miminka a pár úplně malinkých štěňat, v takovém živém zahřátém a bezbranném klubku. No nazdar, říkal jsem si, jak se o takový nadělení tady postarat, dyť to bude každou chvíli potřebovat jíst a pít a kojit. A co teď s tím. 

Pak jsem jel s Žilvinasem tou starou modrou Oktávií, co s ní teď jezdí Almela, po zasněženém a docela ošklivém sídlišti, asi někde na Kladně. Po ulici tam šla Kateřina F., tak jsem stáhnul okénko abych ji pozdravil. 

Dorazil jsem do Delhi v pátek odpoledne, odbavil nejurgentnější věci do práce a vyrazil do města. Nechal jsem se vysadit na Sadar Bazar, z evropského pohledu neuvěřitelné lidské mraveniště, kde oběma směry plynou proudy lidí, tuktuků a mopedů tak husté, že každou chvíli vznikne pěší zácpa. A ulice se táhne do dálky a ztrácí se v šedém smogu a všude obchůdky a stánky, všechny taky plné lidí, a nad tím špinavé fasády se zašlýma starýma reklamama a klubka elektrického vedení. A z té ulice vedou do stran další uličky, spíš už takové škvíry mezi domy, myší díry, ve kterých také plynou proudy lidí a jsou tam další stánky a další obchůdky. Jsou tu místa přímo uprostřed města, které není šance najít pokud nevíte kde přesně hledat. Přešel jsem snad třicatery koleje kousek severně od nádraží, nakoupil nějaké koření u mešity v Old Delhi a pak šel zase zpátky, jinýma uličkama až do Paharganj a pak ještě kus.  Za těch několik hodin jsem potkal všehovšudy třeba pět Efvropanů, všechny v Paharganj, který je na hostelovou klientelu zdá se specializován. Jinak jen Indové. Nepředstavitelně veliké město, obrovský mumraj. A přece ne nervózní ani nepřátelský a ani ne úplně nepříjemný. I když možnost se potom schovat do svého privilegovaného hotelového pokoje, kde je ticho a čistá postel a teplá voda, je nakonec docela vítaná.  

Jak jsou na tom tedy Tibeťané v Indii? Zaprvé jich ubývá. Indická komunita během patnácti let spadla ze 150,000 na polovinu. Hodně z těch kdo můžou odjede nakonec do USA nebo Francie, Kanady, na Nový Zéland. Logicky to jsou hlavně ti nejšikovnější a nejvzdělanější, kteří by tu byli nejvíc k užitku, ale člověk jim to těžko může zazlívat. Kromě toho Číňané nainstalovali na himalájské hranici tak promakané sledovací a detekční systémy, že se sem touto cestou za poslední roky nedostal prakticky nikdo – a přitom pěší cesta himalájskými průsmyky byla předtím jednou z hlavních směrů emigrace. V jedné tibetské komunitě v Indii o 1400 lidech se loni narodilo přesně jedno miminko. 

Situace tibetské samosprávy není optimální. Nebál bych se dokonce říct, že to je zapeklitý bordel. Tibetský parlament se přetlačuje a přetahuje se Supreme Justice Commission a výsledkem je, že TSJC je naprosto paralyzovaná a parlament v podstatě taky. Tahle přehlídka malicherných rozporů pramenících z kohoutích eg je dobrou připomínkou, že tibetská kultura, jakkoliv stojí z mého pohledu na ideologických základech pokročilejších než většina jiných, je pořád v praxi především obyčejně lidská. 

Velká otázka je, co se stane po smrti 14. Dalajlámy, který je asi jedinou univerzálně a bezvýhradně respektovanou postavou. A bude to velmi těžké, protože čínský tlak nepoleví a když se kohouti v tibetské administrativě takhle hádají už za jeho života, bez jeho přítomnosti to těžko bude lepší. 

Jestli je v té jejich tragické situaci něco pozitivního, je to pravděpodobně fakt, že zatímco před rokem 1959 nevěděl o Tibetu, natožpak o Dalajlámovi ve světě skoro nikdo, dnes jsou jejich boj, jejich kultura a tibetský buddhismus celosvětově známé. A spousta lidí včetně mě, ať už to má váhu jakoukoliv, zůstanou tou kulturou hluboce ovlivnění po zbytek života. Což je především zásluha právě současného Dalajlámy.

Taky jsem si chtěl poznamenat něco o psech. Psi jsou tady, jak už zmíněno, boží. Jsou to přátelští podvraťáci s drsnou hladkou srstí, poflakují se po ulicích, spí v koutech, hrají si spolu, nechají se krmit a drbat, pokud se toho někdo ujme. Jsou přijatelně čistí a vůbec v celkem dobrém stavu. V klášterech se o ně starají, dávají jim najíst a nějaké tam nechají bydlet. Taky tu pouliční psy sterilizují, což mi přijde jako osvícená taktika. Kastrovaní psi pak mají na zádech barevnou šmouhu, aby byli poznat. Stav pouličních psů beru jako jeden z indikátorů jací v tom místě žijí lidé. Když někde vidíte psy zbídačené, zmrzačené, hubené a nemocné; psy kteří se bojí lidí, indikuje to většinou nějaký problém i mezi lidma. 

Pak jsou tu taky zlomyslné zrzavé opice, které mají sice strašně roztomilá opičátka, ale je lepší si s nima nic nezačínat. Začnou pak chrchlat, seběhnou se okolo a začnou tě zkusmo chytat za nohavice, což není nic příjemného zejména proto, že nevíš co dělat pokud by se je nepovedlo odstrašit nebo se od nich vzdálit. A už se vidíš jak se kutálíš z himalájského svahu v klubku vřeštících opic, které tě cupují na kousky. No a pak tu máme taky bílé opice s černým obličejem, které jsou podle místních, i podle toho jak působí, daleko klidnější a pokud vím nechrchlají.  

Protože tu nedělám nic jiného než práci tady a pak po večerech práci online, daří se mi celkem držet tempo i s různými agendami běžícími v Praze. Pracuju třeba čtrnáct hodin denně, ale ježto jsem tu sám a jak řečeno nic jiného než práci na práci nemám, nijak to nevadí. Co napracuju, bude se hodit, protože je a bude toho hodně. Ale kupodivu jsem zjistil, že ty obvyklé obavy co všechno určitě dělám blbě, že by to někdo jiný dělal určitě daleko líp, a že něco hrozně podělám, se mě momentálně z nějakého důvodu dotýkají méně než obvykle. Jsem co jsem, budu se snažit tak jak umím, protože nic jinýho ani dělat nemůžu. Budu se snažit se učit nový věci. Je možný, že něco hrozně podělám. Ale ani tehdy ničemu nepomůžu tím, že se toho budu dopředu obávat. Každý to slyšel stokrát, je to i obvyklá new age mantra – dělej co umíš a moc se nestresuj. Je to pravda, ale jedna věc je to vědět a úplně jiná věc být toho schopen. Proto je to s překvapením, když naznávám, že mi to teď docela jde. Nemám iluze, že je to trvalé, ale i tak je to fajn. Možná je to i proto, že na tyhle obavy teď moc nemám čas. 

Budu muset být trochu přísnější ohledně plánování svého kalendáře, aspoň v následujících měsících. Když přicházejí závazky z více různých míst, dva tři měsíce dopředu to vypadá snadné, ale nakonec z toho může vzniknout slušná tlačenice. A i když tam jsou položky víceméně triviální jako třeba zkouška a koncert s Worm’s, nemůžeš je zrušit když už jsi to jednou slíbil. A nakonec z tý tlačenice závazků vypadne ten podklad toho všeho, který většinou nemá své přesně domluvené schůzky a který proto snadno skončí poslední, přestože je přitom na prvním místě. Což je rodina a čas věnovaný dětem. 

Prakticky celé pondělí jsme strávili schůzkama. Jako občerstvení často přinesou sklenici horké vody, což jsem ještě nikde nezažil a moc se mi to líbí. Vevnitř je opravdu zima. V obědové pauze jsme měli možnost se aspoň podívat do nového tibetského muzea. Je opravdu pěkně udělané a člověk si naplno uvědomí jak je ta jejich moderní historie hrozná. 

Nespí se mi tu většinou moc dobře, kupodivu, možná proto že byl včera úplněk. Ale jinak je mi tu skvěle, energeticky mi ten spánek nechybí a tenhle druh režimu jsem na chvíli hodně potřeboval. Každé ráno stihnu meditovat a cvičit, po večerech se daří odbavovat i většinu jiné práce z Prahy. Nepiju alkohol a vlastně ani nejím maso. Jím indické dály a zeleninová kari a tibetský mokhtum a ječmennou kaši. Jediné co mě mrzí je, že nejsem s rodinou a že zatímco si naproti Dalajlámově rezidenci míchám mangový čaj ve stínu Himalájí, Alelie je doma sama na všechno venčení, odvádění do školky a ze školky, vaření, vlastní práci, řešení Žilvinasova gymplu a boje kolem toho i jiného. Zběsile vypadají i nejbližší dva týdny po návratu. Snad si to vynahradíme o jarních prázdninách. A taky rozhodně musíme jet spolu sem, až to půjde.

Kromě přednášky pro TLA máme dneska volno, a tak jsem se vydal dolů k řece v údolí. Vzdušnou čarou na mapě je to asi půl kilometru, ale hory jak známo klamou a Himaláje asi ještě o něco víc. Sešel jsem po silnici pod McLeod Ganj a potom dál po vrstevnicové cestě, kterou jsem si předtím našel na mapě. Pak jsem nějaký čas strávil zkoumáním kudy by bylo možné pokračovat dál dolů. Vyšlapané cestičky většinou končily u něčího domu ve stráni, pod kterým už to nešlo dál a taky jsem se zdráhal tam lézt – jednak ze zdvořilosti, druhak že jsem nechtěl pokoušet co udělají místní psi (jinak velice přátelští), když se jim zničehonic objevíš na dvorku. Nakonec jsem našel kozí pastvinu, která různými stezičkami, terasami a křovím vedla až k řece. 

Řeka, spíš potok, protéká mezi úctyhodnými ledovcovými balvany a kupodivu je úplně čistá – možná i proto, že jsem si dal záležet, abych k ní přišel proti proudu nad McLeod Ganj. A tak jsem se samozřejmě svléknul, lehnul si do tůně a potom nějakou dobu schnul na sluníčku na břehu. Pak jsem se zase vrátil nahoru. I těch plusmínus 1700 metrů nadmořské výšky je při stoupání do kopce znát, ale i tak to byl moc hezkej výlet. 

Na přednášce o mezinárodním uprchlickém právu bylo asi dvacet převážně mladých Tibeťanů různých profesí. Tyhle cesty jsou někdy lepší než dovolená, protože se potkáš a mluvíš se spoustou velmi zajímavých lidí na zajímavých místech, které bys jinak s batohem asi nepotkal.

Šli jsme na večeři, už za tmy jsem se vrátil do svého chladného pokoje, zapálil vonnou tyčinku, doplnil horkou vodu do lahve v posteli, udělal si šálek černého čaje s mangem a zalezl pod peřinu. Cítil jsem se povznesen, protože tenhle druh existence se mi moc líbí. 

Když se letadlo začne klesat, najednou se odnikud objeví obrovská hradba Himalájí. I když jsou tohle zrovna mezi himalájskými horami taková mláďátka. Dole v Kangra je to taková zelená nížina. Na leden je letos netypicky teplo, skoro dvacet stupňů. Cesta brzy začne stoupat do kopců a kopců a dalších kopců, těsnými serpentýnami, kde se auta míjejí na centimetry blízko s nonšalantní indickou zručností, ze které evropským řidičům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale všechno je v klidu a vlastně celkem pomalu. Z Dharamsala pokračuje brutální stoupání dál, borovicovými lesy, po starých cestách z okrasné zámkové dlažby, kolem svahů kde se mezi čajovými keři pasou krávy. Vždycky když už to vypadá, že je kopec u konce, objeví se další zatáčka a stoupání pokračuje dál. Až nakonec, natlačený na vrcholu kopce, je McLeod Ganj. 

Je to velmi speciální místo, i když tu loni postavili lanovku z Dharamsala, nad čímž Christie lomí rukama. Prý se to tu hodně změnilo, lanovka a obecný rozvoj sem přinesly mnohem víc lidí, turistů, v tomhle ročním období téměř výhradně indických. Na druhou stranu, pán v krejčovské dílně na jednom náměstíčku, který u starého šicího stroje spravuje oblečení, tam prý takhle seděl už v roce 1980 kdy tu byla Christie poprvé, i pokaždé potom. Jsa tu poprvé, změnu nepoznám, a tak jsem v tomhle smyslu minulostí nezatížen a bezvýhradně se mi tu líbí. 

Bydlíme v Chonor House, v pokoji je docela zima a není tam topení, ale každý podvečer přinesou gumovou lahev s horkou vodou do postele. Součástí vybavení jsou červené tibetské vonné tyčinky, mám dechberoucí výhled na horské svahy a jihozápadní nížiny a přímo naproti koukám na Dalajlámovu rezidenci (Jeho Svatost je ovšem zrovna někde ve východní Indii). 

•