Maraspace

Kromě přednášky pro TLA máme dneska volno, a tak jsem se vydal dolů k řece v údolí. Vzdušnou čarou na mapě je to asi půl kilometru, ale hory jak známo klamou a Himaláje asi ještě o něco víc. Sešel jsem po silnici pod McLeod Ganj a potom dál po vrstevnicové cestě, kterou jsem si předtím našel na mapě. Pak jsem nějaký čas strávil zkoumáním kudy by bylo možné pokračovat dál dolů. Vyšlapané cestičky většinou končily u něčího domu ve stráni, pod kterým už to nešlo dál a taky jsem se zdráhal tam lézt – jednak ze zdvořilosti, druhak že jsem nechtěl pokoušet co udělají místní psi (jinak velice přátelští), když se jim zničehonic objevíš na dvorku. Nakonec jsem našel kozí pastvinu, která různými stezičkami, terasami a křovím vedla až k řece. 

Řeka, spíš potok, protéká mezi úctyhodnými ledovcovými balvany a kupodivu je úplně čistá – možná i proto, že jsem si dal záležet, abych k ní přišel proti proudu nad McLeod Ganj. A tak jsem se samozřejmě svléknul, lehnul si do tůně a potom nějakou dobu schnul na sluníčku na břehu. Pak jsem se zase vrátil nahoru. I těch plusmínus 1700 metrů nadmořské výšky je při stoupání do kopce znát, ale i tak to byl moc hezkej výlet. 

Na přednášce o mezinárodním uprchlickém právu bylo asi dvacet převážně mladých Tibeťanů různých profesí. Tyhle cesty jsou někdy lepší než dovolená, protože se potkáš a mluvíš se spoustou velmi zajímavých lidí na zajímavých místech, které bys jinak s batohem asi nepotkal.

Šli jsme na večeři, už za tmy jsem se vrátil do svého chladného pokoje, zapálil vonnou tyčinku, doplnil horkou vodu do lahve v posteli, udělal si šálek černého čaje s mangem a zalezl pod peřinu. Cítil jsem se povznesen, protože tenhle druh existence se mi moc líbí. 

Když se letadlo začne klesat, najednou se odnikud objeví obrovská hradba Himalájí. I když jsou tohle zrovna mezi himalájskými horami taková mláďátka. Dole v Kangra je to taková zelená nížina. Na leden je letos netypicky teplo, skoro dvacet stupňů. Cesta brzy začne stoupat do kopců a kopců a dalších kopců, těsnými serpentýnami, kde se auta míjejí na centimetry blízko s nonšalantní indickou zručností, ze které evropským řidičům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale všechno je v klidu a vlastně celkem pomalu. Z Dharamsala pokračuje brutální stoupání dál, borovicovými lesy, po starých cestách z okrasné zámkové dlažby, kolem svahů kde se mezi čajovými keři pasou krávy. Vždycky když už to vypadá, že je kopec u konce, objeví se další zatáčka a stoupání pokračuje dál. Až nakonec, natlačený na vrcholu kopce, je McLeod Ganj. 

Je to velmi speciální místo, i když tu loni postavili lanovku z Dharamsala, nad čímž Christie lomí rukama. Prý se to tu hodně změnilo, lanovka a obecný rozvoj sem přinesly mnohem víc lidí, turistů, v tomhle ročním období téměř výhradně indických. Na druhou stranu, pán v krejčovské dílně na jednom náměstíčku, který u starého šicího stroje spravuje oblečení, tam prý takhle seděl už v roce 1980 kdy tu byla Christie poprvé, i pokaždé potom. Jsa tu poprvé, změnu nepoznám, a tak jsem v tomhle smyslu minulostí nezatížen a bezvýhradně se mi tu líbí. 

Bydlíme v Chonor House, v pokoji je docela zima a není tam topení, ale každý podvečer přinesou gumovou lahev s horkou vodou do postele. Součástí vybavení jsou červené tibetské vonné tyčinky, mám dechberoucí výhled na horské svahy a jihozápadní nížiny a přímo naproti koukám na Dalajlámovu rezidenci (Jeho Svatost je ovšem zrovna někde ve východní Indii). 

• 

První co praští do očí je smog. Strašnej smog. Vrcholky vysokých budov nejsou vidět, oči z toho štípou, dokonce i v dlouhé chodbě je druhý konec trochu v mlze. Zadruhé, Delhi je opravdu nepředstavitelně veliké město. Jedenapůl České republiky v jednom městě. Všude lidi, všude auta, všude prach. Ale není to nepříjemné, ti lidé, i ti chudí, jsou fajn. Je tu na ulici taková pozitivní lidskost. Trochu podobně jako v Barmě, ale není to tak ťunťovské. Indie je svět sám pro sebe, je obrovská, žije tu šestina lidí světa a kdyby okolní svět zmizel, tady si toho všimnou až tak za týden. 

My jsme si zvykli žít v ponurých obavách z budoucnosti vojenské, environmentální, ekonomické a demografické. Indie je daleko optimističtější a asi má proč. Indie je naděje pro budoucnost světa. Přes všechny problémy a bordel je to pořád demokracie, Indové jsou šikovní a navíc tolik nezatížení nějakým agresivním náboženským dogmatem (srovnejme obojí třeba s Blízkým východem a severní Afrikou). Žije tu skoro třista miliónů vegetariánů. Třicet Českých republik! A nakonec i ten smog je to donutí nějak vyřešit. 

Moc se mi tu líbí. 

Jedu poprvé v životě do Indie. Letím přes Londýn, čímž je to ještě zajímavější. Let z Londýna do Delhi je vzrušující britský zážitek, stejně jako byly lety z Londýna do Hong Kongu, které jsem párkrát využil cestou do Barmy. 

Pod oknem hotelu na ulici zpívá stará černoška. Na noc to naštěstí vždycky zabalí, ale jinak je tam brzy ráno i zase pozdě večer. Co jí schází v hlasu, to vynahradí na výrazu. Vypadá to tu až překvapivě hodně jako v nějakém americkém městě a nad centrem se tyčí Signal Hill z jedné strany a Table Mountain z druhé. Kousek dál je Atlantik a kdyby člověk plaval támhle, narazí už jen na Antarktidu. V přístavu se na sluníčku válejí líní tuleni a dost smrdí. Dokonce i jeden tučňák tam byl. Je to opravdu hezké a pozoruhodné místo, byť podle místních posledních třeba deset let v postupném úpadku. Je fakt, že všichni varují, abychom po setmění nevylézali ven a na ulici ani za dne není nedostatek podivných a otravných typů. V pátek po schůzkách jsme se podívali i do místní úžasné botanické zahrady. I tady mají nějaké ty skleníky, ale ne kvůli teplu, nýbrž aby nepršelo na pouštní rostliny a kaktusy, kterým by to vadilo.  Za ten týden jsem asi snědl víc hovězího než za poslední rok – v podobě steaků a taky sušeného masa, což tu oboje mají skvělé a navíc dost levné. 

Namibie je země jako blázen, ve které žije podle nejvyšších odhadů asi dva a půl miliónu lidí. Windhoek je tím pádem takové rozlezlé nic v dolíku na vyprahlé náhorní poušti. Já mám tyhle zapadlé kouty rád, všechno běsnění a shon světa se najednou zdají daleko. Kdysi dávno se mi líbila jedna Namibijka, se kterou jsem se poznal na jednom z prvních koncertů s Anetou, dodneška si pamatuju celé její dlouhé africké jméno. Kromě toho mám tu zemi spojenou už jen s vyprávěním dakarského strýce Pepana, jak jednou bojovali v kamiónu s bouří, větrem a rozbitou blátivou cestou a najednou přejeli hranici do Namibie a tam svítilo slunce, byla tam nová asfaltka a blonďaté Němky čepovaly pivo do bavorských korbelů. 

Je pravda, že německých i holandských nápisů je tu pořád dost. Při oranžovém stmívání vyšel veliký úplněk.