Maraspace

Nějak se mi sem poslední dobou těžko píše. Nemám toho moc, co bych tu chtěl svobodně sdílet s celým světem. Pracovní věci jsem sem nepsal moc nikdy, některé osobní mi zase přijdou příliš osobní, zejména pokud se týkají dětí. Když vyloučíme jedno i druhé, co zbývá je spíš triviální. 

Mohu tak například napsat, že jsme měli na dohlednou dobou poslední koncert s ILLE v Tisé. A byl to báječnej koncert, vysloveně nám to šlo. Abychom si to spolu ještě užili, přespali jsme v horolezecké ubytovně a ráno šli hustou mlhou nakládat aparát. 

Hráli jsme taky s VTM na Sedmičce a taky nám to vysloveně šlo. Ale pořád převaluju otázku jestli bych ten čas co do toho nakonec padá, neměl využít nějak líp.

Jak píšu poslední dobou lajdácky, zapadne, že září byl opět poměrně zběsile nabitej měsíc. Vešlo se tam pět koncertů se třema kapelama, tři prdele pracovních agend, dvě cesty a nějaké to řešení neřešitelné situace s vodou na chalupě. 

Byl jsem na otočku v Bruselu, mluvil jsem tam na nějaké rule of law akci, seznámil se s naší velvyslankyní a nečekaně tam potkal i Pavla Havlíčka. Jestli má importovaná moudrost stála za ty peníze, které za tu cestu zaplatili evropští daňoví poplatníci, je otázka, ale asi ne pro mě. Pozvali mě, tak jsem šel. 

Laime se podivuje, že na ulici zkoušejí pyré. „Nojo, včera před školkou říkali ‚zkouška pyré, zkouška pyré, právě probíhá zkouška pyré‘“. 

Byli jsme na chalupě s holkama z Moravy a jejich dětma, z nichž jedno mě oslovuje „strýcu“. 

Měli jsme s Alelií druhý slaměný týden, když jsme děti a psa opět vyslali k rodičům na venkov, na těch posledních pár dnů léta. Šli jsme na Letní Letnou na francouzského cirkusáka. Strávili jsme tak i druhý víkend u rodičů na chalupě, kam se vždycky rád vracím. 

Bylo Fórum 2000, kde jsem se Sabinou moderoval uzavřený roundtable Demas, což bylo jako obvykle zajímavé, byť letos jsou ty obavy ze zimy a obecně z toho kam to celé spěje dost patrné. 

Hráli jsme s ILLE dvě písničky na Letní Letné, včetně novinky V sobě samým, kterou jsem napsal už asi před šesti lety v Barmě, ale teď jsme ji oprášili. Funguje to hezky, řekl bych, i když je to taková trochu jedovatá písnička, kterou bych teď už asi napsal jinak. Je tam takový nosný basový riff na který jsem se těšil, ale nakonec jsem ho nechal Almelovi aby nepíčoval že musí hrát na akustiku. 

Hráli jsme s VTM na Zelífestu v bývalé raketové základně v Bratronicích, kde jsme předtím už dvakrát hráli s Alaverdi a s Kittchenem na JunkTownu. Je to opravdu velmi speciální místo a ty junktownové post-apo káry tam normálně parkují po lese. Byli jsme na chalupě, kde začíná to požehnané období roku, kdy je příroda plná jídla. Letos bude hodně jablek, budou i hrušky a švestky, dozrávají poslední rajčata. Je zajímavé, že letos mě to spíš stresuje (jak a kdy to nějak zpracovat?). Ty první roky jsem to vůbec neřešil a bral všechno jako něco nečekaného navíc a bylo mi tak líp. Opět jsem naznal, že chci žít venku, prostě někde, kde mám každodenní styk s trávou a stromy a záhonkama. Nemusí to být přímo venkov, ideální by byla taková vila na Ořechovce, ale tenhle kontakt mi dost chybí a to víkendové chalupářské pendlování mě otravuje.

Nechci se rouhat, protože jsme pokud vím zdraví a máme se rádi, nedaleko od nás se dějí hrozné věci a my si tady žijeme v bavlnce. Ale v rámci poměrů toho našeho Hobitína musím konstatovat, že mám teď na pracovně/praktickém horizontu samé věci, které chci tak maximálně napůl. 
„To máš dobrý“, pravila Marta když jsem se jí svěřil, „to já tak maximálně na deset procent“.
A člověk to obrací v rukou jako staré oblečení ve skříni a říká si – mám to vyhodit? Ale vždyť to ještě celkem slouží. A taky co bych nosil místo toho? A tak to ze zvyku nosí dál a to mu tak nějak vyplní ten čas. 

Svobodný týden pokračoval – šli jsme na večeři do Teplé Kačky s panem Čakrou, který se ve svém duchovnu dostává už do takových rovin, že je z toho jednomu nelehko. Zejména s přihlédnutím k tomu, že to celé stojí na tom, že věří jen jednomu člověku. 

Zašli jsme taky na koncert Dva před Crossem a v pátek jeli k rodičům na chalupu pomoct tátovi se dřevem na zimu. Když pomáhá i Žilvinas, ten třígenerační tandem už jede hrozně efektivně, takže jsme to měli celé nařezané, naštípané i uklizené za den a půl. Shodli jsme se na tom, že je nám v tom kraji dobře. Cítím se tam pořád víc doma než u nás na chalupě vlastní, ale to může být i tím, že jsem tam zažil dětství. 

Vrátili jsme se všichni do Prahy a já jsem pracoval dlouho do večerů, abych nemusel zkracovat čundr s Žilvinasem, který jsme si slíbili před nějakou dobou. Nakonec jsem to stihnul – v úterý jsem pracoval do jedné v noci a potom zase ve středu od sedmi ráno, ale pak jsme se přesunuli z chalupy do Prahy, cestou nakoupili jídlo a plynový vařič, narychlo sbalili a odjeli s dalšíma tatínkama a dětma autobusem ze Střížkova do Tupadel, odkud jsme vyrazili na pochod. 

I když celkem nedaleko Prahy, další čtyři dny jsme jen velmi málokdy zavadili o civilizaci, spali jsme v trampských tábořištích pod skalními převisy, kde po sobě party vždycky uklidí a na ohništi nechají snítku jehličí, šlapali borovicovými a dubovými lesy a vařili si na zemi. Bylo to skvělé a já si konečně po dlouhé době odpočinul, i když jsme každý den ušli s těžkými batohy kolem 10 kilometrů. Teprve v sobotu jsme se stavili v hospodě, cukrárně a na koupališti v Kravařích, které jsou jinak velmi sudetská depka. 

Hned v neděli jsem musel naskočit zase do pracovních úkolů, ale ten výlet mi dal hodně a já si jako vždycky říkám, že něco podobného musíme dělat častěji. 

Minulý čtvrtek jsme odeslali děti i psa k babičce s dědou a od té doby jsme s Alelií sami. Od doby co jsme byli bezdětní je to poprvé na takhle dlouhou dobu a i když se na ty čučorky těšíme, musíme uznat, že to je velmi fajn. V pátek jsem hrál s WR v Pasekách nad Jizerou, v sobotu jsme sami dva jeli na chalupu a vzali to přes Mělník a Spomyšl. Od neděle jsme v Praze, byli jsme se podívat na Výstavišti na Floexe (po delší době jsem se tak potkal se Sárou V.), stavili se na večeři v italském bistru, doma můžeme svobodně souložit, večeřet kdy a co chceme a nevenčit psa. Nebýt toho že mě tíží ten projekt a taky ruský Mordor, je to vlastně idylické. 

Tohle byl tedy dost náročnej měsíc. Pokud budu počítat i ty dva co se ještě stanou koncem týdne, vešlo se do něj sedm koncertů se třema kapelama, šest zkoušek (celkem dokonce se čtyřma kapelama), víkendový mejdan slunovratu (který je v roli hostitelů taky vždycky celkem náročný i když se to nezdá), k tomu poměrně zahuštěná pracovní agenda na plný úvazek a ta zběsilá týdenní africká cesta. Má žena je svatá že mi to všechno toleruje. 

Takže vstupujeme do července, kde bych si dost potřeboval odpočinout, ale už teď vidím, že to nepůjde, protože těch pracovních úkolů zbývá ještě dost a všechny jsou urgentní a důležitý. 

A když jsem si tu tak pěkně postěžoval, můžu zase jít něco dělat. 

Tak jsem těch posledních deset dnů nějak dal a můžu se konečně zase věnovat práci, která se mi mezitím nahromadila jaksi u počítače. Vrátil jsem se po víc než 24-hodinové cestě v pátek odpoledne a navečer jsme jeli na chalupu. V Africe příjemně, tady strašný horko, třeba 37C. V sobotu jsem tam nechal rodinku a jel na dvoják s VTM, nejdřív u rozhledny u Mariánských lázní, kde jsme hráli s Lanugo (pozoruhodná to kombinace!), potom na punkový festival Koupák někde u Brd. V obou případech jsem si výborně zahrál. Pes nám mezitím začal pajdat tak, že už se někdy neodvažuje chodit po schodech, což je problém. Já těch jejích 40 kilo ještě unesu, ale nikdo jiný z rodiny samozřejmě ne a je otázka co budeme dělat až už do těch schodů nebude moct vůbec. 

Včera jsme měli zkoušku s ILLE s Daliborem Hrubešem, co bude v sobotu na Rábí zaskakovat za Almelu kterej nemůže.

Dneska o půl čtvrtý ráno jsem vyprovodil Žilvinasa na autobus do Legolandu. Cestou domů jsme si povídali s Ivo Anderlem a Zoškou Bartovskou a obloha světlala, protože zrovna v ten moment, v tu hodinu, byl letní slunovrat. Od této chvíle se dny zkracují a odpočítávají k zimě, ve které se Rusové pokusí nám zkroutit ruce za záda co nejvíc to půjde. A nabitý červen mě zatím háčkem v pysku táhne dál.